Neděláme z dětí IT řemeslníky. Učíme je fungovat v digitálním světě

Co musí žák splňovat, aby u vás mohl studovat? Hledáte malé ajťáky?

Ne – a zdůrazňujeme to všem rodičům. Nečekáme, že k nám budou chodit děti, které umějí programovat. Jsme škola, která se zaměřuje na výuku digitálních kompetencí, ale to nejsou jen technické záležitosti. Všichni studenti si sice projdou základním programováním, ale naši letošní první absolventi míří na technické obory jen z jedné třetiny, další třetina jde naopak humanitním směrem. Co na samotném začátku chceme, jsou vnitřně motivované děti, které se chtějí učit.

Jak moc musí mít rodiče otevřenou mysl, když dávají dítě do školy, kde si s učiteli tyká?

Tykání je na komunikaci náročnější pro obě strany, protože některé děti samozřejmě testují naše hranice. Žáci, kteří přicházejí například z montessori školy nebo obecně ze škol, kde se věnují osobnímu rozvoji, už umějí pracovat s autoritou a nečekají diktátora. Děti z klasické základky, kde to funguje ve stylu „teď seď a poslouchej“, ale najednou nevědí, co si s takovou svobodou počít. S nimi pak celý prvák pracujeme na tom, aby pochopily principy práce založené na vlastní zodpovědnosti. A třeba i to, že když mohou tykat paní ředitelce, ještě to neznamená, že si k ní mohou dovolit cokoliv.

Stojí to za to?

Je to náročné, ale stojí. Takto totiž vypadá i pracovní svět. V nadnárodních korporátech, kde často vládne angličtina, si lidé přirozeně tykají, ale neznamená to, že jsou k sobě neuctiví nebo nekorektní. V tom je lépe vychováváme pro život. Zároveň se může stát, že na některé akademické půdě s tím naši studenti narazí. My se ale nechceme vracet někam do minulosti.

Dokážete poznat, jestli to pro rodinu nebude problém?

Docela rychle, podle druhů dotazů a obav. Snažíme se totiž s rodinami zájemců komunikovat ještě předtím, než se k nám přihlásí. Několikrát jsme jim už i doporučili, ať hledají spíš klasičtější školu.

I letos se řešily přijímačky, jejich výsledky a nedostatek míst. Jak to vypadalo u vás?

U nás jsou přijímací zkoušky z šedesáti procent CERMAT, což je nejmenší možný poměr, který škola musí uplatňovat. Ze čtyřiceti procent uplatňujeme své vlastní přijímací zkoušky, což je sada úkolů, které uchazeč plní. Za každý získá body a je i několik úkolů, které nebodujeme, ale slouží k našemu seznámení se s uchazeči. U zkoušek je i psycholog.

Popíšete to trochu konkrétněji?

Když to vezmu tematicky, máme písemný test z logiky udělaný velmi hravě, aby děti bavil, test verbální logiky, ověřující i schopnost vyjadřovat se. Zkoušíme mluvenou angličtinu a uživatelské dovednosti. Necháme je i vyplnit dotazník, kde nás zajímá, jak fungují mimo školu. V něm jsou i osobní otázky, které jdou po vnitřní motivovanosti. Zjistíme tak, jak jsou děti nastavené, a skvěle si tím otestujeme i jazykovou stránku.

Jak?

Třeba se jich zeptáte, jak si představují mimozemšťany, a zadáte jim, aby to popsali v deseti větách. Z nich velmi přirozeným způsobem poznáte, jakou mají češtinu.

Nerovný boj

Téměř 20 let jste pracovala v rodinné IT firmě. Co vás přivedlo na nápad založit IT školu?

Když se člověk do něčeho takového pustí, je za tím vždy i osobní motivace, určitě to není jen čirý altruismus, že budete zlepšovat vzdělávání v Česku. I když toho tam také bylo dost, protože jsem tehdy měla své dva syny na základce a střetávala jsem se se systémem. Pracovala jsem v IT řadu let, zabývala se vývojem softwarových řešení na zakázku a už jsem z toho byla trochu unavená. Firma neměla vlastní produkt – a pro mě takový produkt s hlubším smyslem byla právě škola. Ačkoli dělat byznys ve vzdělávání je strašně těžké, protože konkurujete něčemu, co je státní a zadarmo. Není to úplně rovný boj.

V čem?

Čelíte všem těm klišé, která bohužel v devadesátkách nastavily některé soukromé školy. V podstatě pořád musíte obhajovat kvalitu a vysvětlovat, že když máte školné, tak to neznamená, že si u vás studenti mohou koupit maturitu. Když vidím, že se u nás nějaký student fláká, jsem první, kdo mu řekne, že mrhá penězi rodičů a časem a kapacitou učitelů. Většina lidí vůbec neuvažuje o tom, že by dala děti na soukromou školu, zejména u bezproblémových dětí. O soukromých školách často právě uvažují až tehdy, když má dítě problémy. Pak teprve začnou školy porovnávat a řešit, jaké je tam prostředí a co se tam děti naučí. Jestli v Praze uvažuje o soukromé škole 30 procent rodičů, je to hodně.

Asi jsme navyklí, že vzdělání má být pro každého zdarma.

Je to tak. Přitom ve státní škole to mají i učitelé těžší, pokud chtějí projevit své nadšení pro inovativní metody. Naše specialita je zaměstnávat lidi z praxe, nemáme klasické učitele. Když k nám přijdou rodiče z oboru, velmi rychle pochopí, co nabízíme. Většinový rodič to ale bohužel spíš nevidí a nepřipadá mu to důležité.

Nepomáhá vám ani to, jak se teď mluví o umělé inteligenci? Skoro každý má chytrý telefon a v něm internetové bankovnictví.

Mysleli jsme si, že to bude hodně pomáhat, ale nakonec spíš ne. Lidé jsou hlavně uživateli a moc je nezajímá, jak například takové internetové bankovnictví v mobilu funguje, jak je třeba řešena autentizace nebo zabezpečení, natož kde všude už je implementovaná umělá inteligence a co přesně dělá. Vždy když vystoupím ze své sociální bubliny, mě překvapí, že to opravdu jen málokoho zajímá. Osobně to vidím jako průšvih, který nás jako společnost dožene. Podle mě nám nehrozí nástup superinteligence, která nás ovládne, ale hrozí nám chaos, ve kterém se lidi nebudou schopni orientovat v základních věcech.

Lék na školství

Na druhou stranu rodiče může odrazovat i školné, které je u vás na příští rok 130 000 korun. Nemůže to už pro ně být nepředstavitelná částka?

Udivuje mě, že spousta lidí úplně klidně zaplatí deset tisíc měsíčně za školku, ale deset tisíc měsíčně za střední školu ne. Jsem přesvědčená, že náš absolvent si může okamžitě najít místo na pracovním trhu, a pokud bude i dále studovat, což je nejčastější případ našich maturantů, ušetří rodičům hromadu peněz, protože se bude schopen o sebe sám postarat. To je přece ohromný benefit.

Nesetkáváte se ale s tím, že pro rodiče je 130 tisíc zkrátka a dobře moc?

Rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že je to pro ně moc, většinou vůbec nepřijdou, takže se s nimi vlastně nesetkáváme. Každá rodina je zvyklá platit za něco jiného. Rodiče si navíc neuvědomují, že soukromí zřizovatelé systému vlastně pomáhají, protože investují vlastní prostředky a pak hospodaří s penězi, které z převážné části pocházejí od rodičů, zatímco u státních škol to jde od základu z peněz úplně všech.

Kde sháníte odborníky, kteří u vás učí?

Daří se nám to díky našim vazbám do praxe. Já sama jsem například stále v kontaktu s IT komunitou, znám se s lidmi z firem – a do firem i chodím. Mám zkušenost, že hodně lidí chce učit, když u toho dál může dělat svoji práci. Což my jim umožňujeme – chodí čtyři dny do práce a pátý den k nám učit. Jsou strašně spokojení, protože je to pro ně obohacení. To je podle mě lék na naše školství. Umožnit lidem, aby si mohli při jakékoliv vysoké škole udělat nějaký pedagogický modul, díky kterému by pak mohli i vzdělávat ve svém vystudovaném oboru. To by celý školský systém rozhýbalo. Alespoň nám to takhle funguje skvěle.

Jak poskládáte rozvrh, když vám někdo chodí jen na jeden den v týdnu?

Není to lehké, ale máme i stabilní tým na plný úvazek, který tvoří základ. Odborníci ho doplňují a k tomu si zveme jednorázové hosty na konkrétní témata. Takže ano, je to náročné. Existuje stabilní rozvrh na pololetí a každý týden jsou v něm drobné změny. Vše ve škole zpracováváme elektronicky, tak to není až takový problém, studenti mají rozvrh v příslušném kanálu na platformě Discord.

Nemáte klasické předměty, ale celé bloky jako „humanities“ nebo „science“. Jak jste o tom přemýšleli, abyste dodrželi povinné osnovy pro gymnázia?

Kdybychom klasickou výuku jen přifoukli o informatiku, bylo by toho strašně moc, což jsme přesně nechtěli. Takže jsme se nejdřív podívali na gymnaziální kurikulum podle rámcového vzdělávacího programu a řekli jsme si, co se dá propojit, abychom neměli samostatné předměty, protože to strašně zdržuje a je to neefektivní. Když totiž učíte například humanitní předměty jako dějepis nebo literaturu propojeně, šetří vám to čas, a vše, co učíte, učíte navíc v kontextu. A i do humanities umíme dostat právě i digitální kompetence.

Jak?

Třeba v nich učíme i umělou inteligenci. Pokud dnes můžete psát i texty pomocí umělé inteligence, tak to v zásadě ovlivňuje všechny lidi. Na to nepotřebujete hodinu informatiky. Na práci s textem, například i v případě překladů, se dá krásně ukázat, kde je jen automatizace, kde do toho vstupuje algoritmus a kde už je to záležitost neuronové sítě. Stejně tak vám technologie vstupují do vědy nebo našeho dalšího předmětu, Sport a zdraví. Řada z nás si pohyb měří chytrými hodinkami, můžete doslova monitorovat své tělo. Máme to všechno takhle propojené, což je náročné na tým, potřebujete schopné lidi. Od třetího ročníku si student může částečně stavět rozvrh sám – výběrem předmětů – podle toho, jakým směrem se bude ubírat. Naším cílem je nabídnout digitální expertizu pro všechna možná povolání na potřebné úrovni.

Pochopit algoritmy TikToku

Máte až čtyři hodiny tělocviku týdně. Studenti se vám z něj neomlouvají?

Jak kdo. Někdo to vítá, někdo se nechce hýbat. Nicméně když chcete posilovat u mladých lidí odolnost, což my považujeme za důležité, patří k tomu i fyzická aktivita. Snažíme se jim dávat na výběr z možností sportu a pohybu. Předmět se jmenuje Sport a zdraví a jeho součástí je vedení ke zdravému životnímu stylu nebo výuka první pomoci. Dáváme důraz na fyzické i mentální zdraví, máme například školního psychologa.

V rámci humanitních věd máte i mediální výchovu. Co učíte děti, které veškeré informace konzumují hlavně na svých telefonech?

Hodně s nimi probíráme nová média a sociální sítě. V informatice jdeme do hloubky ohledně zpracování dat a máme i kybernetickou bezpečnost. V humanities jednoduše popisujeme, jak novodobá média fungují, že sociální sítě nejsou regulovány a jejich provozovatelé nemají odpovědnost za obsah, který sítě publikují. Popisujeme i mechanismy šíření dezinformací. Děsí mě, když vidím, jak deváťáci, kteří k nám přicházejí, konzumují informace z TikToku. V patnácti letech vůbec nechápou mechanismy, kterými jim síť vybírá témata. Takže od války na Ukrajině se třeba najednou dostanou až k sebevraždám. Proto potřebujeme mladým lidem tyhle algoritmy vysvětlovat, a proto k tomu potřebujeme i posilovat jejich odolnost, aby třeba dokázali telefon odložit. Snažíme se je donutit, aby se hned nerozsypali. Třeba právě i tím, že je pošleme ven na tělocvik, i když prší.

Letos vám odmaturovali první žáci a hlásili se na vysoké školy. Jak jim to šlo? Přece jen maturity a přijímačky jsou založené asi spíš na klasičtějším vzdělávání.

V dnešní době není vůbec těžké se dostat na vysokou školu, z našich absolventů se nám hlásí až na jednoho všichni a během maturit už byla zhruba polovina přijata. Na přijímačky je připravujeme už ve třeťáku a ve čtvrťáku v rámci takzvaných advanced předmětů, které si mohou zvolit. Prakticky to například znamená, že když chce jít někdo na medicínu, vezme si semináře z biologie a chemie a nemusí se učit dějepis.

Když jste teď ukončili první čtyřleté „kolečko“, plánujete nějaké změny?

Ano. Radní v Praze se teď shodli, že chtějí umožnit vznik dalších víceletých gymnázií. Na to rozhodně slyšíme a budeme žádat o akreditaci na rozšíření, pokud to bude možné, abychom příští rok mohli otevřít i osmiletý obor. Rodiče o to mají zájem.