Pozor, přijde autista. Rok, který změnil život školy i malého Vaška

Vašek to neměl jednoduché od počátku svého života.

Narodil se v dubnu roku 2009: jeho mámě, říkejme jí Petra, bylo pětadvacet a o tom, že je těhotná, prý sama dlouho nevěděla. Nevěděla to ani Petřina rodina. To, že se jim má narodit vnuk, se dozvěděli těsně před porodem.

Jen pár měsíců po porodu se o Vaška začali starat prarodiče a starají se o něj dodnes. „Dcera se o Vaška nezajímala, nedokázala se o něj postarat. Když byl v kočárku, ani se do něj nepodívala,“ říká mi na dvorku u nich doma Vaškova babička Jana. Společně s manželem, dcerou a malým Vaškem tu žili přibližně tři roky od jeho narození. Petra bydlela nahoře v patře, prarodiče s vnukem dole.

Zde je potřeba zmínit jednu věc, která může být pro celý příběh podstatná. Petra prožila svůj první rok v kojeneckém ústavu, manželé si ji adoptovali. První měsíce svého života tedy Petra strávila sama. Tento fakt, absence lásky a péče v raném věku, vede mnohdy k tomu, že tito lidé pak po celý svůj život nedokážou navazovat zdravé vztahy, cítí se nejistí a tak trochu ztracení ve světě – takový závěr potvrzuje mnoho výzkumů. A často se pak taky stává, že nedokážou vychovat ani svoje vlastní děti…

Vašek byl roztomilé, malé blonďaté dítě, které mělo to štěstí, že se o něj začali starat jeho prarodiče – a to nejlíp, jak dovedli. „To, že je Vašek jiný, mi poprvé došlo v moment, kdy si asi ve dvou letech chtěl rozsvítit světlo, a tak si vzal do ruky koště a násadou klepnul do vypínače na zdi,“ vzpomíná po letech jeho jednasedmdesátiletá babička.