Aňa Geislerová: Nesnáším pocit závislosti na čemkoliv

Před dvaceti lety jsi mi říkala, že kdykoli v létě vyjíždíš na výlet z Prahy, dostáváš chuť na fernet.

Zjevně to byla narážka na natáčení Jízdy, kde jsme pořád pili teplej fernet a jedli studenou pizzu.

Na co dostáváš chuť, když z Prahy mizíš dnes?

Skoro na cokoliv, protože za Prahou bydlím. Tím pádem kdykoli z ní odjíždím, tak vím, že musím ještě chvilku řídit, ale nějaké pivo nebo víno už je na dosah. Snad jenom fernet mě nenapadá – ten jsem fakt dlouho nepila.

Jízdu jste natáčeli přesně před třiceti lety, a přitom jako by to bylo včera, viď?

Naopak. Mám pocit, že to je ještě mnohem dýl. Můj život je zaplněný událostmi zhruba jako byt tady u Tomáše (fotili jsme u vášnivého sběratele Třeštíka), takže mi to přijde strašně dávno. Ale já na to vlastně moc nevzpomínám. Nejsem ještě ve fázi bilancování a tyhle dávné věci jsou odžité; necítím sentiment, nedojímají mě. Když třeba vidím fotky z Jízdy, ani si je k sobě nevztahuju, jako by to byl nějaký jiný svět, jiný život… Řeknu si: Hezký, zajímavý, kdo to je, ta podivná holka? Jízdu mám ráda, ale zatím se nedojímám.

Vy si občas nepouštíte tyhle filmy doma s dětmi?

Promiň, ale jaké dospívající dítě by se dobrovolně dívalo na svoje rodiče? Syn Bruno má rád Občanský průkaz, ale já sama jsem děti v rámci péče o jejich duševní zdraví s tímhle světem nikdy moc neseznamovala, do ničeho je netlačila.

Navíc dokud byly malé, nic moc jsi jim pustit ani nemohla. Pohádek máš za sebou jen málo.

Přesně tak. Například princezny po mně nikdy nikdo nechtěl, což je zajímavý… Jen jako holka jsem byla královnou elfů v pohádce Princezna Fantaghiro od režiséra Lamberta Bavy a ta má v Itálii dodnes spoustu fanoušků. Když jsme tam loni točili film Karavan a kdosi konstatoval, že mě v Itálii nikdo nezná, řekla jsem: „Tak sleduj!“ A všichni Fantaghiro znali, protože pro Italy je to skoro jako pro nás Popelka. Jenom mě si teda nevybavili, protože mi bylo šestnáct a natáčela jsem oděná do listí a elfích hábitů.

Využiju toho, že přece jen vzpomínáš: Jaký byl tvůj první herecký honorář?

To vím náhodou přesně, 108 korun za film Dobří holubi se vracejí. Jako dvanáctiletá jsem za to nakoupila všechny vánoční dárky.

Úplně si tě už nevybavuju, musím si Holuby pustit.

Byla jsem v komparzu a spatřit mě může jen člověk, který ví, kdy nemrknout. Počkej si na dialog mezi Kňažkem a Menšíkem na Senovážném náměstí, tenkrát Maxima Gorkého. Za nimi prochází malá Aňa. To je můj první záběr před filmovou kamerou…

S čím jsi letos jela na festival v Cannes – s tím čerstvě natočeným Karavanem?

Ne, byl to trochu legrační výlet. Coby člence Evropské filmové akademie mi přišla zpráva, kterou jsem zprvu považovala za nějaký newsletter a ani ji nečetla. Když přicházela opakovaně, nakonec jsem na ni klikla a šlo o pozvání na event podporující evropské volby, prostě akce Use your vote, pojďme volit. Jela jsem, protože mi to připadalo jako hezká příležitost, jak spojit příjemné s užitečným, což se i potvrdilo. Propojila jsem se tam s lidmi, kteří nám pomůžou právě s Karavanem – ten tam snad představíme příští rok. Mám z toho o to větší radost, že v případě Karavanu jsem i koproducentkou. Chci pro ten film udělat maximum, protože zvláštně a výrazně zapadl do mého života.

K tomu se vrátím, ale ještě chvíli zůstaňme v Cannes. Jaký to je pocit, když jsi na slavném festivalu, ale bez filmu?

Vlastně divnej. Byla jsem tam podruhé, ale ani jednou s filmem… Ale já už tyhle věci dávno neřeším – no tak co? Možná před dvaceti lety jsem měla pocit, že na mě svět čeká, že se něco stane, ale to už je pryč. 

Jsi v klidu?

Jsem. Svůj život nechci stavět ani na vzpomínkách, ani na nějakých představách a snech. Dnes už navíc vím, že i kdybych na takovém festivalu jako herečka někdy náhodou uspěla, nezažiju žádný extra mimořádný pocit uspokojení. Říká se, že co se týče například peněz, od jisté chvíle už nemůžeš být spokojenější a šťastnější. Pokud jsi člověk, který má deset tisíc, a najednou dostaneš sto tisíc, bude u tebe jednotka štěstí zhruba stejná jako u člověka, který má deset milionů a vyhraje jich sto, víc už se radovat nemůžeš. A takhle to podle mě funguje i s tím úspěchem. Ano, určitě je nádhera vyhrát v Cannes nebo na Berlinale, ale pocit štěstí a satisfakce by byl stejný jako třeba na Lvech. Což nejlíp vystihl Jim Carrey na Zlatých glóbech, znáš tu scénu?