Aňa Geislerová: Nesnáším pocit závislosti na čemkoliv

Před dvaceti lety jsi mi říkala, že kdykoli v létě vyjíždíš na výlet z Prahy, dostáváš chuť na fernet.

Zjevně to byla narážka na natáčení Jízdy, kde jsme pořád pili teplej fernet a jedli studenou pizzu.

Na co dostáváš chuť, když z Prahy mizíš dnes?

Skoro na cokoliv, protože za Prahou bydlím. Tím pádem kdykoli z ní odjíždím, tak vím, že musím ještě chvilku řídit, ale nějaké pivo nebo víno už je na dosah. Snad jenom fernet mě nenapadá – ten jsem fakt dlouho nepila.

Jízdu jste natáčeli přesně před třiceti lety, a přitom jako by to bylo včera, viď?

Naopak. Mám pocit, že to je ještě mnohem dýl. Můj život je zaplněný událostmi zhruba jako byt tady u Tomáše (fotili jsme u vášnivého sběratele Třeštíka), takže mi to přijde strašně dávno. Ale já na to vlastně moc nevzpomínám. Nejsem ještě ve fázi bilancování a tyhle dávné věci jsou odžité; necítím sentiment, nedojímají mě. Když třeba vidím fotky z Jízdy, ani si je k sobě nevztahuju, jako by to byl nějaký jiný svět, jiný život… Řeknu si: Hezký, zajímavý, kdo to je, ta podivná holka? Jízdu mám ráda, ale zatím se nedojímám.

Vy si občas nepouštíte tyhle filmy doma s dětmi?

Promiň, ale jaké dospívající dítě by se dobrovolně dívalo na svoje rodiče? Syn Bruno má rád Občanský průkaz, ale já sama jsem děti v rámci péče o jejich duševní zdraví s tímhle světem nikdy moc neseznamovala, do ničeho je netlačila.

Navíc dokud byly malé, nic moc jsi jim pustit ani nemohla. Pohádek máš za sebou jen málo.

Přesně tak. Například princezny po mně nikdy nikdo nechtěl, což je zajímavý… Jen jako holka jsem byla královnou elfů v pohádce Princezna Fantaghiro od režiséra Lamberta Bavy a ta má v Itálii dodnes spoustu fanoušků. Když jsme tam loni točili film Karavan a kdosi konstatoval, že mě v Itálii nikdo nezná, řekla jsem: „Tak sleduj!“ A všichni Fantaghiro znali, protože pro Italy je to skoro jako pro nás Popelka. Jenom mě si teda nevybavili, protože mi bylo šestnáct a natáčela jsem oděná do listí a elfích hábitů.

Využiju toho, že přece jen vzpomínáš: Jaký byl tvůj první herecký honorář?

To vím náhodou přesně, 108 korun za film Dobří holubi se vracejí. Jako dvanáctiletá jsem za to nakoupila všechny vánoční dárky.

Úplně si tě už nevybavuju, musím si Holuby pustit.

Byla jsem v komparzu a spatřit mě může jen člověk, který ví, kdy nemrknout. Počkej si na dialog mezi Kňažkem a Menšíkem na Senovážném náměstí, tenkrát Maxima Gorkého. Za nimi prochází malá Aňa. To je můj první záběr před filmovou kamerou…

S čím jsi letos jela na festival v Cannes – s tím čerstvě natočeným Karavanem?

Ne, byl to trochu legrační výlet. Coby člence Evropské filmové akademie mi přišla zpráva, kterou jsem zprvu považovala za nějaký newsletter a ani ji nečetla. Když přicházela opakovaně, nakonec jsem na ni klikla a šlo o pozvání na event podporující evropské volby, prostě akce Use your vote, pojďme volit. Jela jsem, protože mi to připadalo jako hezká příležitost, jak spojit příjemné s užitečným, což se i potvrdilo. Propojila jsem se tam s lidmi, kteří nám pomůžou právě s Karavanem – ten tam snad představíme příští rok. Mám z toho o to větší radost, že v případě Karavanu jsem i koproducentkou. Chci pro ten film udělat maximum, protože zvláštně a výrazně zapadl do mého života.

K tomu se vrátím, ale ještě chvíli zůstaňme v Cannes. Jaký to je pocit, když jsi na slavném festivalu, ale bez filmu?

Vlastně divnej. Byla jsem tam podruhé, ale ani jednou s filmem… Ale já už tyhle věci dávno neřeším – no tak co? Možná před dvaceti lety jsem měla pocit, že na mě svět čeká, že se něco stane, ale to už je pryč. 

Jsi v klidu?

Jsem. Svůj život nechci stavět ani na vzpomínkách, ani na nějakých představách a snech. Dnes už navíc vím, že i kdybych na takovém festivalu jako herečka někdy náhodou uspěla, nezažiju žádný extra mimořádný pocit uspokojení. Říká se, že co se týče například peněz, od jisté chvíle už nemůžeš být spokojenější a šťastnější. Pokud jsi člověk, který má deset tisíc, a najednou dostaneš sto tisíc, bude u tebe jednotka štěstí zhruba stejná jako u člověka, který má deset milionů a vyhraje jich sto, víc už se radovat nemůžeš. A takhle to podle mě funguje i s tím úspěchem. Ano, určitě je nádhera vyhrát v Cannes nebo na Berlinale, ale pocit štěstí a satisfakce by byl stejný jako třeba na Lvech. Což nejlíp vystihl Jim Carrey na Zlatých glóbech, znáš tu scénu? 

Připomeň mi ji.

Představí ho jako dvojnásobného vítěze Glóbů a Carrey naváže: „Ano, to jsem já, dvojnásobný vítěz Zlatých glóbů. Když jdu večer spát, tak to není, že jde spát Jim Carrey, ale spát jde dvojnásobný vítěz Glóbů. A nesním staré obyčejné sny; sním o tom, že se stanu trojnásobným vítězem, protože teprve potom… because then I would be enough – it would finally be true. And I could stop this terrible search“. Vynikající! Tyhle úspěchy jsou samozřejmě krásné a platné, ale svým způsobem taky nesmyslné v kontextu reálnýho světa a jeho problémů.

Od letoška můžeš po pravdě říkat, že ses líbala s oscarovým hercem. Hrála jsi (ve filmu Anthropoid) s Cillianem Murphym, který teď získal cenu za Oppenheimera.

To mi udělalo radost. Už když vyhrál právě Zlatý glóbus, napsala jsem mu, že toho letos pravděpodobně bude víc a že pokaždé mu sice psát nehodlám, ale myslím, že se ještě jednou přece jen ozvu – překvapilo mě, když druhý den odpověděl. Když pak vyhrál Oscara, tak jsem mu psala, že je vlastně prvním takovým člověkem, kterého opravdu znám, že mě to nesmírně těší. A zase odepsal, je milej.

Pozor, hrozí závislost

Na kolika filmech už ses podílela mnohem víc než jenom herecky?

Takhle: já odjakživa do všeho vrtám. Kdo se mnou točil, ten ví, že se vyjadřuju ke scénáři, ke kostýmům i k postavám, které vůbec nejsou moje, pokud vidím, že tím můžu pomoct výsledku. A samozřejmě se mnohdy i mýlím. Ovšem tak jako u Karavanu se to nestalo ještě nikdy, asi jde o nějaký přirozený přerod. Netýkající se jen Karavanu, obecně.  Potřebuju popojít dál z herecké role, být ještě aktivnější a kreativnější.

Jsi podnikavá v mnoha směrech, i když spousta lidí má nejspíš pocit, že jsi jen slavná herečka. Navíc sis v mládí vybudovala pověst flamendra, která se s tebou dlouho nespravedlivě táhla…

Táhne se dál – a spravedlivě, já se téhle role nezříkám! Je štěstí, že v té době neexistovala sociální média, to by bylo strašlivý, nicméně co bych ti řekla k té podnikavosti? Asi jde o to, že nesnáším pocit závislosti na čemkoliv: ať už jde o lidi, o vztahy, o věci… Jakmile cítím jediný provázek, který mě poutá, trpím. Proto jsem ani k té své profesi nechtěla být otrocky připoutaná a vždycky hledala další cesty, kterými se případně můžu vydat. Nechci někde jen sedět, čekat na roli a děsit se: „Z čeho teď budu žít, co mám dělat?“ Proto se snažím, abych měla i něco jiného. Aby můj život nepadal s tím, že netočím.

Provozovala jsi cukrárnu, píšeš knihy, pořádáš herecké workshopy, věnuješ se módě… Vysvětlíš mi ale zmínku o tom, že nechceš být závislá ani na lidech a vztazích?

Možná jde o nějakou poruchu, nevím. Necítím to vůči svým dětem, ale jinak zůstávám ve střehu. Proto mi taky vyhovuje filmové herectví, kde se každou chvíli mění štáby, lidi, postavy, člověk se musí vyprázdnit a naplnit něčím jiným… Ale abys to nepochopil tak, že jsem kdovíjakej rebel, nejsem. Striktně se držím pravidel, jenomže svých. Žiju s tím, že nic není jasný, napevno, navždy… v tom jsem vlastně jednoduchá. 

Zní to punkově.

Na druhou stranu mám pořád stejné kamarádky, v rámci rodiny pevné vztahy, dvacetileté manželství… Jenom nade mnou nikdo nesmí chtít dominovat, a co se týče vztahů, tak člověk podle mě nemůže postavit život jen na nich. Ve chvíli, kdy bych bez nich nemohla být, to pro mě není dobré.

Kdy jsi jako herečka naposledy marně čekala na roli a netušila, co s tebou dál bude?

Pravda, dlouho ne. Třeba letos dotočím v listopadu a pak nic nemám, ale dnes už se budoucnosti nebojím. Dřív taková období rozhodně byla.

Lidé tvého typu už mají jistotu, že si kdyžtak vydělají na sociálních sítích – je to další noha, o kterou se dá opřít.

To dá. Sama mám jenom instagram, ten mi díky své vizuálnosti vyhovuje. Facebook jsem opustila, ten na mě působil jako stoka. I na instagramu jsou občas hnusné reakce, ale míň, a když už, tak se mě to vlastně nedotýká – jsou to prostě lidé, kteří veřejně potřebujou zrcadlit svoji frustraci. Já jejich příběh neznám, ale cítím ten jejich vztek. No a instagram je dobrej nejen v tom, že může být zdrojem částečné obživy, ale mě vlastně i baví udržovat si ho na nějaký svojí úrovni. Dávám tam jen věci, které opravdu chci, je to jako s filmovými rolemi.

Jaké spolupráce třeba odmítáš?

Prací prášek nikam sypat nebudu… A tuhle mi třeba někdo nabízel, ať propaguju cosi levandulového, bylo to trochu ezo friendly. Rovnou jsem je zarazila: „Já už přírodní kosmetiku nepoužívám, mám ráda přírodu, co prošla laboratoří.“ Paní namítla, že to není přímo kosmetika, že spíš jde o náš vnitřní svět a o životní postoj, tak jsem řekla, že to už vůbec ne: „Mám ráda auta, parfémy, alkohol, nechtějte po mně levandule, nikdo by mi je nevěřil…“

Jsi vtipná.

Ale napiš tam, že mám ráda i planetu!

Jak snášíš období, kdy je práce naopak moc?

Poslední dobou jsem to přepískla, až do toho listopadu se nezastavím, ale mně už se věci nedějí nahodile, nejsem zmítaná okolnostmi, takhle jsem to chtěla. Spojila jsem si to i s tím, že je rok Draka a já jsem Drak. Když jsme o Vánocích seděli s rodinou okolo stolu a bavili se, co chce každý z nás dělat příští rok, říkala jsem, že já poletím a všechno sežeru jako ten drak, vznešenej a tupej tvor. Rozletěla jsem se a nelituju, protože v práci je řád, všechno přesně dané, vím, co kde dělat… Běžnej život je, jak ví každej dospělej člověk, daleko náročnější než pracovat.

Co se ti nashromáždilo?

S extrémně náročným Karavanem jsme herecky končili v říjnu. Pak mi vycházela knížka, zařizovala jsem e-shop, v únoru jsme začali chystat seriál Ratolesti, už tři roky točím s Ivanem Ostrochovským film Pramen, plus několik menších rolí – zkrátka tahle práce se navrství, no a k tomu různé věci organizační. Například s mojí mladší ségrou…

… s Ester…

Jo, s Eťou, chystáme výstavu kaligrafií našeho otce, která měla být malá, ale nabobtnala. Nakonec bude v hodně prestižním Doxu a z malého doprovodného filmu se najednou stal celovečerní dokument, produkovaný Ondřejem Trojanem. 

Tvůj tatínek byl vynikající japanolog, ale patnáct let je už po smrti. Co se děje, že bude mít výstavu?

Prazdrojem a hybnou silou celýho nápadu je Eťa. Dlouho opakovala, že bychom mu ji měly připravit, a my dvě s Lelou říkaly, že možná jo, ale nijak zvlášť přesvědčeně… Náš táta byl totiž zvláštní. Nějaké výstavy sice měl, ale choval se k tomu laxně, nevykazoval ambice, vždycky byl skromnej, sebeironickej. Nicméně jeho věci jsou krásný a v rámci Etina počátečního zkoumání se ukázalo, že zajímá i Japonce, protože jeho přístup ke kaligrafii byl velice nevšední. Překvapivě významná byla i jeho japonská novinářská kariéra – stal se tam oblíbeným korespondentem, měl svůj fanklub, chodily mu stovky dopisů od čtenářů. Pořád jsou v archivu agentury Yomiuri Shimbun, která vede tátu jako svého zasloužilého novináře, a tak dále… V umění si táta asi moc nevěřil, rozhodně se nikdy nikomu nevnucoval, každopádně ségra domlouvala nějakou menší výstavu a v tu chvíli jsem do toho vstoupila. „Eťo,“ říkala jsem, „když už, tak pořádně.“ A tátovy kaligrafie a fotky nakonec přesvědčily v Doxu.

Kdy to tam bude?

Začátkem roku 2026. Zároveň uvedeme i ten film, pro který jsem vymyslela jméno Dvě deci tuše – to obsahuje nejenom kaligrafii, ale taky tátův kladný vztah k alkoholu… Nakonec mám radost, že se to děje, protože s Lelou společně děláme knížky nebo diáře, ale s Eťou jsme takhle ještě nikdy nepracovaly. Je to legrační.

V Japonsku už jsi byla?

Zatím ne, ale pojedeme tam s Eťou točit! Táta nás trošku začaroval mnohokrát opakovanou větou: „Nikdy nejezděte do Japonska za vlastní peníze.“ Miloval tu zemi i kulturu, ale na dálku. Když tam v půlce osmdesátých let opravdu odjel, nejspíš mu bylo smutno, nikdo mu nestačil s pitím, zasekl se ve vaně, po čase mu chyběl chleba… Představuju si to, jako když jsem já jela poprvé do Paříže a myslela si, že tam na každém rohu stojí nějaká Edith Piaf – nestála. Nicméně můj syn se japonštině věnuje, chce ji dělat i teď na vejšce, poslala jsem ho tam na dvouměsíční studium a byl šťastnej… A Petr Holý, který býval kulturním atašé v Japonsku a ještě dřív tátovým žákem, mu na hoře Fuji postavil pomníček – ten bude jedním z cílů našeho natáčení… Je dobře, že to Eťa takhle hrne. Táty si užila nejmíň a asi jí nejvíc chybí. A my dvě s Lelou jsme nejspíš mnohem víc přejaly tátova ducha, čímž myslím, že je nám spousta věcí trochu jedno.

Třeba?

Já například neshromažďuju svoje filmy v žádném archivu, některé jsem ani neviděla, nelpím na tom. Žiju tím, co právě dělám. Okamžikem. 

Když zmiňuješ syna, zatancovala sis s ním letos na maturitním plesu?  

Ne. Bruno mi rok dopředu oznámil, ať s tancem nepočítám a v žádném případě to ani nezkouším. A s Brunem nehneš.

Pěkné ale je, že podědil tu japonštinu.

Potvrdilo mi to názor, že se na děti nesmí v ničem tlačit. Bruno v dětství zkusil snad všechno, ale například ke sportu nenalezl vztah – nejšťastnější byl, když dostal mononukleózu, což ho osvobodilo od pohybových aktivit, a tak dále… Vypadalo to, že nemá žádný zájem ani program, ale jednou jsem zjistila, že česko-japonská společnost nabízí intenzivní kurzy. Spojilo se mi to s tím, že Bruno rád čte manga, navrhla mu, ať to zkusí. A tehdy s japonštinou začal, je to už pět let. Ukázalo se, že to je japonský typ člověka. Miluje to tam. Raduje se: „Tam když nechceš, nepromluvíš s nikým třeba tři dny, na všechno jsou buď gesta, nebo čudlíky a počítače. Ani s číšníkem mluvit nemusíš, všechno si objednáš elektronicky!“

Tím pádem po tobě asi moc není.

Taky nejsem kdovíjaký extrovert, té jeho potřebě odstupu rozumím. Když si ale mám vybrat mezi neobsluhovanou a obsluhovanou kasou, pořád ještě si přece jen vyberu obsluhu.

Dvě děti máš víceméně dospělé, třetímu je jedenáct, začínáš být svobodnější. To se může hodit, kdybys třeba dostala nějakou hezkou nabídku na práci ze zahraničí, ne?

V tomhle jsem si nikdy žádné násilí nedělala – zajímavou práci bych si kvůli mateřství vzít nenechala, stejně jako bych si nenechala vzít mateřství kvůli práci. Každé moje dítě bylo do dvou měsíců na place.

 Na place v karavanu.

Jo.

Slzy nad scénářem

Dobrý oslí můstek: proč je ten Karavan pro tebe tak důležitý?

Jak herec stárne a vyvíjí se, vyvíjejí se i typy jeho postav. Není už dospívající, není ani třicátník, ale i v dalších věkových kategoriích žijí lidé se svými příběhy. Z princezen jsou královny, z těch ježibaby, pak bylinkářky, to mi vždycky připadalo zajímavé. A přesně si pamatuju, že když jsem si před asi sedmi lety přečetla scénář ke Karavanu, tak mě až rozbrečelo, jak je úžasný, co všechno může člověk hrát. A že mi Zuzana věří a takovou roli svěří mně. 

Popiš mi teď trochu, o čem ten film je.

Stručně řečeno o komplikovaném mateřství, kterého se žena potřebuje svým způsobem zbavit, utéct od něj, a až na tom útěku třeba zase něco nalezne… Strašně mě to zasáhlo a dojalo – i moje prožívání mateřství bylo v té době z různých důvodů velice těžké. Tohle je citlivé téma, srozumitelné možná jen ženám: někdy se stane, že by ses nejraději údělu mateřství vzdal, je těžké si to přiznat. A tenhle moment mě zaujal od první chvíle. Při čtení scénáře mi navíc došlo, že existují ještě horší typy zátěže; dejme tomu postižené dítě, na které je člověk sám. A taky je o ztrátě a nálezu ženství, o svobodě a o sebevěznění.

Pokud vím, ve filmu jsi matkou šestnáctiletého kluka. 

Který má Downův syndrom a zároveň je autista – do značné míry jde o autobiografický příběh režisérky Zuzany Kirchnerové, která má sama postiženého syna. Měli jsme obrovské štěstí na představitele hlavní role, Davida. Má Downův syndrom, ale zároveň je to extrémně šikovný, talentovaný, ambiciózní sportovec, teď i herec a hlavně ryzí duše.

Jak dlouho jste se museli jenom tak sžívat?

Naplánovali jsme si půlroční přípravu. David hraje v tom filmu mnohem postiženějšího kluka, než je sám, takže jsme dlouho fyzicky zkoušeli, aby si osvojil způsob, jakým má s mámou komunikovat coby autista. 

Čili s tebou.

Se mnou. To jsme ještě netušili, že nejtěžší práce přijde na place, protože režisérka Zuzana je hlavně skvělá dokumentaristka. Způsob, jakým točila, jsem nikdy nezažila. Byly to třeba patnáctiminutové záběry, což je strašně těžké – to už člověk před kamerou nehraje, ale žije. Navíc s Davidem! Každý herec ví, jak náročné je pracovat s dětmi, s naturščiky, se zvířaty…

Ale proč vlastně?

Jejich genialitě, nevinnosti a opravdovosti se dá jen velmi těžko vyrovnat a u Davida to platí obzvlášť. Cestovali jsme tři měsíce po Itálii v karavanu, já řídila, někdy byla čtyřicetistupňová vedra, natáčeli a prožívali jsme ten těžký příběh, bylo to šílený… a zároveň krásný. Nadchlo mě, že i po třiceti letech zažívám úplně nové výzvy.

Nenajdeme srovnání s něčím jiným ve tvé filmografii?

Asi ne. Například náš vztah s Davidem už se ani nedá rozpojit. Doma jsem dětem oznámila: „Máte dalšího sourozence!“

Všiml jsem si, že mu třeba chodíš fandit na závody.

Vzpomínám, jak jsem ho potkala vůbec poprvé – byla u toho Helena Poláková, což je moje dlouholetá kamarádka, která zároveň dělá zdravotního klauna. Vždycky si přeju, aby jako koučka pracovala s dětmi u filmů, kde hraju, a po prvním setkání s Davidem jsem jí řekla: „Myslím, že to s ním bude jako s každým normálním chlapem. Prostě nadhodím, že něco nejspíš nezvládne, on se naštve, nastartuje ambice, začne soutěžit a zvládne to…“ Což se pak z části i stalo, protože David je takový ten sportovec, co si na stadionu nejdřív roztleská diváky, načež skočí do dálky a bere medaili. To on je hvězda tohohle filmu. A disponuje i nevšedním hereckým talentem, učila jsem se já od něj.

Uvidíme, co s ním udělá případný velký úspěch.

Nic, dowňáci jsou lidi okamžiku. Davidovi se natáčení líbí, ale pak si zase potřebuje zazávodit, zahrát Uno, kreslit obrázky… Pamatuju, jak jsme roku 1990 chystali Requiem pro panenku – když jsem se dozvěděla, že v tom filmu budou i dowňáci a mentálně postižení, měla jsem trošku strach. O těch lidech se nemluvilo, často se zavírali do ústavů, když je člověk viděl na ulici, měl divný pocit. Naštěstí se to posouvá, ale mohlo by to být ještě lepší. Obdivuju každého, kdo se o takové lidi stará, a sama chci taky co nejvíc pomáhat. Dělá mi to radost. Dává to smysl. Jsou veselí, zářící… zázrační.

Hlaď mě proti srsti

Tušíš, do jakého dalšího projektu bys mohla vstoupit jako koproducentka?

Mám už takový titulek i u filmu Pramen, který je o nucených sterilizacích romských žen v osmdesátých letech, ale tam je to víceméně čestná funkce. S režisérem Ivanem Ostrochovským jsme se tak dohodli, protože po třech letech natáčení už to je přece jen hodně nadstandardní spolupráce.

Proč tak dlouho?

Ivan nepřestane točit, dokud není úplně spokojený. Hned zpočátku mě na to upozorňoval producent Pavel Strnad: „Bacha, s Ivanem to trvá strašně dlouho!“ Tak jsem řekla, že to přece ošetříme ve smlouvě, a Pavel pokrčil rameny: „Já tě varoval.“ Ve smlouvě jsou vysoké pokuty za navyšování počtu natáčecích dní, ale Ivanovi je to úplně jedno.

Platí je?

Platí. Osekal náklady, nevyužívá padesát procent funkcí, které obvykle na place jsou. Polovina z těch mála lidí ve štábu jsou kamarádi nebo příbuzní, samí nadšenci, ale nějak jsem se na ten mírný chaos nakonec vyladila a jsem ráda za novou zkušenost. 

Co si z ní odneseš?

Na okolnosti a komplikace se historie neptá – důležité je jen to natočené a Ivan vytváří nádherné vizuální obrazy. Problém je, že když se na ně pak podívá a zjistí, že z nějakého důvodu nefungují stoprocentně, chce je přetočit, ale mně letos v poslední fázi došlo, že to je důležité – nakonec totiž všechno dává smysl a příběh se logicky uzavírá. Je to vlastně tvůrčí maximalismus.

Snad nebude na hercích poznat, že během natáčení poměrně zestárli.

To jsem Ivanovi říkala: „Uvědomuješ si, že jsem odešla z místnosti a vrátila se o tři roky starší?!“ Hraje tam i úžasný rumunský herec Vlad Ivanov, který si celé tři roky drží kvůli Pramenu vousy. Je to strašně hodnej chlap, pokaždé přiveze rumunské klobásy, které se grilují, protože tak vypadá v případě Pramenu catering; škoda že nejím maso. No a s tímhle Vladem jsme se potkali na festivalu v Bulharsku, kde říkal, že už by se nutně potřeboval oholit. A já: „Počkej, ty máš vousy jen kvůli nám? To není možný!“ Ale je – Ivana má tak rád, že to pro něj udělá.

A ty zjevně taky.

No jasně, já obecně miluju solitéry a autentické lidi. Někdy to samozřejmě znamená, že můžou být komplikovaní, nároční, nebo dokonce konfliktní, ale i to je skvělý – mnohem zajímavější, než když tě někdo nudně hladí po srsti!