Díky písničkám v češtině cítím nový adrenalin v krevním řečišti, říká Matěj Ruppert 

Na co jsi myslel, když teď v květnu zemřel saxofonista David Sandborn?

Jak neuvěřitelný a krásný je, že nám zahrál na desce. 

Na Kiss Me on My Ego, viď?

Jo. David hrával se spoustou slavných muzikantů včetně Rolling Stones, ale na drobné spolupráce s pro něj neznámými kapelami nebyl. Nám s těmihle jazzovými chlapíky pomáhal Michal Hejna, který byl prvním manažerem Mankáčů a patří mu klub AghaRTA, takže má kontakty – díky němu jsme sehnali i Freda Wesleyho, Hirama Bullocka, Dennise Chamberse… Obvykle nejdřív říkal „kluci, zapomeňte, tohle jsou lidi z jinýho světa“, ale my na něj: „Pojďme to zkusit, odmítnout nás můžou vždycky! A oslovení muzikanti nakonec skoro vždycky řekli ano. 

Čím si to vysvětluješ?

Neskromně myslím, že promluvila hudba. Takoví lidé by to nedělali jenom kvůli penězům, snadno si vydělají jinak a líp. Takže David Sandborn napsal, ať mu pošleme písničku, ta se mu líbila a zeptal se, jestli nám stačí ten saxofon za týden, kdy má cestu do newyorského studia. Řekl si o malicherné peníze, nahrál to a my pak na jeho nahrávce nemuseli nic stříhat – ta písnička se jmenuje Slapstick.

Proč si tak rádi zvete pozoruhodné hosty?

Rozhodně za tím nikdy nebyla píárová vypočítavost; většina z nich je slavná hlavně v muzikantských kruzích. Děláme si to pro radost a stávají se neuvěřitelné věci, což nejlíp pochopíš, když ti řeknu příklad, můžu?

Miluju příklady.

Pro můj hudební vývoj bylo naprosto zásadní setkání se dvěma kapelami, které někdy v šestnácti začaly měnit můj vkus. Do té doby jsem poslouchal jen tvrdý rock nebo taneční muziku typu Prodigy – a například hudbu, jakou děláme s Monkey Business, jsem ignoroval. Když trochu předběhnu, tohle definitivně zlomil až Roman Holý, který mi dal radu: „Vůbec neřeš styly, pusť si prostě dobrou písničku! Znáš Fallen Angel od Uriah Heep?“ Řekl jsem, že kapelou Uriah Heep pohrdám, ale Roman mi to stejně pustil a já jen: „To je taková krása!“

Dobře, ale teď se vrať k původní myšlence.

Prvním zlomem a rozšířením vkusu byli Jamiroquai v půlce devadesátek, ale o chvíli později mě ještě silněji zasáhla kapela Freak Power, ve které zpíval jakýsi Ashley Slater. Zamiloval jsem se do jejich první desky a strašně se těšil na druhou, která měla brzy vyjít. Plasticky vzpomínám, jak jsem ji poprvé slyšel na pláži v Tunisku. 

Kde ses tam vzal?

V sedmnácti mě odměnili zájezdem za vítězství v Caruso show, jel jsem tam s kamarádem Jakubem Švejdou. Před cestou jsme koupili nové cédéčko Freak Power s tím, že ho poprvé pustíme až u moře. Čtyři dny jsme čekali úplně nadržení, na pláži pak dali desku do přehrávače, měli jsme rozdvojku na sluchátka, první píseň se rozjížděla, do toho šuměly vlny… Ty vole nádhernej zážitek!

To si dovedu představit, ale proč to vlastně vyprávíš?

Protože jsem si tehdy posmutněle říkal: Tak s tímhle skvělým zpěvákem já se nikdy nepotkám… A dneska? Ashley hostoval na několika našich deskách, třeba loni jsme si spolu zahráli na trutnovském festivalu, ale hlavně je to kamarád, který jezdí se synem ke mně na chalupu – něco nepředstavitelnýho! 

Stalo se vůbec, že vás někdy někdo odmítl? 

Nevyšla spolupráce s Georgem Michaelem – třeba by vyšla, kdyby nezemřel. Měl jsem dvě schůzky s jeho osobní asistentkou, která nejdřív řekla: „Chápeš, že to je bláhový? George tyhle věci nedělá…“ Já odpověděl, že chápu, ale zároveň mám pocit, že by se mu naše hudba mohla líbit, navíc všechno je jednou poprvé a bylo by to fajn. Na což ona: „Já si to myslím taky a líbí se mi, že to zkoušíte.“ Bylo vtipný, že nás už vlastně znala, což mě šokovalo.

Odkud?

Byla se podívat v londýnském klubu Cargo na náš dvojkoncert s britskými Crazy Penis, což je solidní elektrofunková kapela, jen teda mají debilní název; taky si později začali říkat Crazy P. V tom klubu byla jen jedna malá společná šatna, Crazy Penis ji chtěli pro sebe, chovali se nafoukaně, ale pak se k jejich smůle stalo, že do sálu pro tisíc lidí přišlo devět set našich fanoušků z Londýna a strašně se to povedlo, klub tepal. Když po nás na pódium přišli Crazy Penis, skoro nikdo už tam nezbyl, i když tahle asistentka jo, ta přišla kvůli nim. Potom nám říkala: „Vy jste je vymazali z povrchu zemskýho!“  

Škoda že George Michael zemřel. Společná píseň by vás mohla dostat ještě víc do světa.  

Mohla, ale o to nešlo. Prostě jsme tehdy seděli po koncertě v šatně, pouštěli si Wham!, shodli se, že George Michael patří mezi nejlepší zpěváky, a s vědomím, že sám nás nejspíš neosloví, jsme se o něco museli pokusit my.

Říkáš, že nakonec vždycky rozhoduje hudba, s čímž souhlasím. Ale taky jste správně drzí a ještě jedna věc: charismatu Romana Holého se dá jen obtížně odolat.

Roman má dar pozitivní energie, kterou přitahuje lidi. Když jsme spolu byli nedávno v Plzni na Stingovi, vzpomínal jsem na situaci z předloňského Metronomu: popíjeli jsme pivo venku před naší šatnou, vlahej večer – a najednou kolem prochází Sting. Pozdravil a pokračoval pár dalších kroků, ale já sledoval, jak najednou zastavuje. Vrátil se k nám, naklonil se přes stůl a podal ruku Romanovi: „I’m Sting, nice to meet you.“ Občas se od té doby bavíme, co to mělo znamenat. Roman se u toho trochu rdí, ale já jsem přesvědčený, že i Stinga zasáhla ta pozitivní síla jeho osobnosti.

Tomu věřím. Kdykoli Romana potkám, tak mám pocit, že mě zahrnuje pozorností, pohostinností a přízní.

Taková je jeho přirozenost, ale má to i svá úskalí. Roman je nejen pozitivní nadšenec, ale zároveň taky perfekcionista, který má v kapele na hrbu spoustu věcí.

Ve dvou kapelách.

Přesně, v J.A.R. taky. Všechny desky dělá hudebně, do toho řeší i texty, obal, klipy… My se mu snažíme pomáhat, ale drtivou většinu důležitých věcí prostě nikdo jiný než Roman tak dobře neudělá – musí to být náročné fyzicky i psychicky. Vypadá, že má spoustu energie, ale dokážu si představit, že už ji často třeba ani nemá, jenom to lidi nevidí. 

Neměl by tu nehudební práci na někoho delegovat?

Zaprvé žijeme v Česku, kde nemáš rozpočet na desku pět milionů korun – a zadruhé opravdu nejsem přesvědčený o tom, že by ho v těch důležitých věcech kolem kapely dokázal někdo nahradit.

Hromádka neštěstí

Vidíš. A já měl vždycky pocit, že se v Romanových kapelách přirozeně míchá práce se zábavou – chvíli se natáčí ve studiu, pak popíjí pod pergolou, klábosí… Že to jde lehce.

Občas jo, ale ne vždycky. Například letos jsem se dokonce při prvních pokusech nazpívat svoji sloku v písničce Ciao! Ciao! Ciao! psychicky sesypal – možná to byla částečně daň i za to, že děláme poprvé v historii všechno jenom česky, což tě jako zpěváka strašně obnaží.

Tu historku si za chvíli rád poslechnu, ale nejdřív se zastavme u češtiny: proč vlastně?

Někdy před třemi lety řekl Roman naprosto rezolutně: „Kluci a holko,“ čímž myslel Terezu Černochovou, „příští deska bude buď v češtině, nebo nebude žádná.“

Co na to zbytek kapely?

On tvrdí, že jsme byli jako opaření, ale já to tušil. Romanovi už dlouho vadilo, že máme svéráznej humor a poetiku, která nemusí být každému srozumitelná, a angličtinou to lidem ztěžujeme ještě víc. Bylo to správné rozhodnutí, dokonce začínám bejt nasranej sám na sebe, že jsme to neudělali dřív. Čtyři české písničky už hrajeme na koncertech a já cítím nový adrenalin v krevním řečišti.

I já jsem za češtinu rád. Až teď mi došla zajímavá věc – že jsou vaše písně často sladkobolné.

Nejdřív musím říct, že většinu textů skvěle napsal náš basista Pavel Mrázek, ale k věci: souhlasím. Třeba písnička Prima rozvod zní žertovně, ale vůbec – rozvod je nepříjemná věc, která tě může nadlouho zničit, všichni v kapele ho máme za sebou. Nebo skladba Homo sovieticus, ve které s námi zpívá Fanánek Hagen…

Počkej, to je zvláštní kombinace!

Ani ne, Fanánek je Romanovým dlouholetým kamarádem, hostoval už na druhé desce J.A.R. Několikrát jsme se potkali na festivalech s jeho kapelou Tři sestry, společně poseděli, já zjistil, že to je báječnej chlap, a nahrávání mi to jenom potvrdilo – za hodinku bylo hotovo, šli jsme na pivo a zažili s ním úžasnej mejdan… Text Homo sovieticus vznikl tak, že jsme se v rámci kapely mnohokrát bavili o tom, jak je v nás ten bolševik dodnes zažranej. 

Vždyť ti v době revoluce bylo teprve jedenáct. 

Bylo, ale stejně, teprve naše děti už to snad ovlivňovat nebude. Zase uvedu drobný příklad: Když třeba jedou po ulici policajti, vždycky jsem hned ve střehu a přemýšlím, jestli jsem něco neprovedl. 

Ale o tom ten text není…

Ne. Ten spíš pojmenovává pocity, které jsme před revolucí zažívali. Pavel třeba popisuje, jak s tátou v Ruzyni na terase pozoroval „na modrým nebi bílý čáry iljušinů“, a já mám stejnou vzpomínku – jedny z nejkrásnějších chvil dětství vypadaly tak, že mě babička vzala autobusem na ruzyňskou vyhlídkovou terasu, koupila buřtíka, pompelu a já hodinu a půl koukal na přistávající letadla. I ten Fanánek říkal, že mu Pavlův text mluví z duše. Není politickej, ale zároveň vystihuje problém – větší část naší společnosti v sobě toho Homo sovietica pořád ještě má… 

Přerušil jsem tě ve chvíli, kdy jsi chtěl mluvit o písni Ciao! Ciao! Ciao!, pro kterou už máte klip. 

Všiml sis, že tam zní v refrénu hluboký hlas Petra Spáleného? Taky úžasnej host…  V tomhle případě vznikl text tak, že se všichni v kapele rádi koukáme na staré italské komedie, ale shodli jsme se, že jsou vesměs příšerně kruté. Vezmi si Fantozziho: má ošklivou manželku, která mu i tak zahýbá s pekařem, ještě ošklivější dceru, je naprostý loser, italské komedie jsou toho plné. Proto nejdřív zpívám, že jsem strom nezasadil, dům nepostavil, nic se nedaří, ale v refrénu je pak naděje. 

Připomeň mi ho: „My tasíme svý kordy…“

„… jako Tognazzi a Sordi / takový bysme bejt chtěli, jak Maccione a Celi / dneska nebudeme vůbec spát, kýbl slazenejch limonád se chladí / Ornellu Muti chceme si dát, Monicu Vitti napořád / jsme mladí!“ Prostě v životě se občas všechno hroutí, ale pak se třeba koukneš na film s Ornellou Muti a uvědomíš si, že je stejně krásnej.

Rozumím. A ty ses při natáčení téhle písně sesypal?

Tak trochu. Ten text jsem se naučil dopředu, abych se soustředil a nekoukal do papírů, ale stejně nastal nějakej blok, můj hlas se zničehonic divně uzavřel. Po půlhodině jsme se s Romanem shodli, že nemá smysl nic dalšího natáčet, tak jsem odjel do Prahy a učinil jistá opatření. 

Pochopil jsi, v čem tkví největší problém?

Hned. Problémem je moje lenost. Předešlých šest let jsem zpíval jenom na koncertech nebo na soustředěních, ale nenavštěvoval jsem profesorku zpěvu. Když i jindy hodnej Roman konstatoval, že to asi byla chyba, úplně jsem se rozklepal. Zavolal jsem své hlasové poradkyni Hance Peckové, dal si s ní třídenní nalejvárnu, čtvrtý den se vrátil k Romanovi do Sušice a za deset minut bylo hotovo. Od té doby už zase chodím k Hance na tréninky několikrát měsíčně.

Takže ve výsledku se nestalo nic strašného…

Jenom jsem okradl Romana o půl hodiny času. Nerad někomu bývám na obtíž, a když jde o nejlepšího kamaráda, je to dvojnásobně strašný. 

Změnil se za pětadvacet let v Monkey Business tvůj hlas hodně?

Zestárnul, to je normální – ani postavu už nemám štíhlou jako ve dvaceti. Nedávno jsem slyšel živou nahrávku My Friends z roku 2000 a rozdíl je to markantní, i když ani k lepšímu, ani k horšímu. Hlas zní pořád pevně, jen trochu jinak. Asi se do něj propsaly mejdany, cigára… V tomhle ohledu mi pomohlo, když jsem před pár lety přešel z těch klasických na nahřívaný tabák.

Vlastně jsi mi ještě neřekl, jak se ta vaše nová deska bude jmenovat.

Když múzy mlčí. Vymýšlení názvu je většinou součást mejdanu, a tak padají různé návrhy. Tentokrát jsem přispěl třeba sloganem Angelika Těreškovová, markýza kosmonautů, a po šestém pivu řval nadšením, že to máme, ale ráno si pak člověk řekne: „Proboha, jenom to ne!“ Název Když múzy mlčí vymyslel Roman.

Protože vás dlouho nic nenapadalo?

Ne. To má několik jiných rovin.

Múzy mlčí ve válce, že jo…

Pochopil jsi to dřív než já, sebevzhlíživej tenor. Nejdřív jsem se ptal: „Jako že nám došla inspirace? Tak hrozný to snad není!“ A Roman se smál, protože chtěl opravdu odkázat hlavně k tomu citátu: Inter arma silent Musae… Když jsme natáčeli, probíhaly ve světě minimálně dvě ošklivý války, o kterých jsme často diskutovali.

Teď mluvíš o Ukrajině…

… a o Gaze. 

Ten blízkovýchodní konflikt je zajímavý mimo jiné tím, že často názorově rozdělil i přátele, kteří spolu politicky obvykle souhlasí. 

Taky si toho všímám. Například já mám jiný názor než – vůči Izraeli velmi kritický – Tomáš Klus, ale na sítích jsem ho obhajoval, protože Tomáše znám a vím, že je jeho motiv čistě humanistický. Ve svých vyjádřeních se podle mě dopouští chyb, ale dělá to čistě a v emocích, čemuž rozumím – a těším se, až to spolu probereme osobně.

Překrásná Apulie

Kromě kapely máš i televizní pořad Manu a Matěj, s kuchařem Emanuelem Ridim jezdíte natáčet do Itálie. Jak se ti daří kombinovat termíny?

Kapela vždycky bude na prvním místě, takže komplikovaně; například letos v létě dvakrát přiletím jen na otočku z Itálie na koncerty. 

Kolikátou řadu už vlastně natáčíte?

Teď to bude sedmá. Jsem za tu krásnou práci šťastnej, jen si teda uvědomuju, jak je to těžké pro moji ženu. Ta chodí normálně do práce, takže když si skoro na tři týdny odjedu, musí obstarávat rodinu sama, není to legrace. 

Myslíš, že tě těch dohromady už několik měsíců strávených v Itálii změnilo?

Začalo mi chutnat víno.

Býval jsi pivař, ne?

Pivo je pro mě pořád drogou číslo jedna, ale víno ho pomalu dotahuje; musel jsem na něj koupit druhou lednici.

Učíš se italsky?

Už dávno jsem měl umět, jen nebýt tak línej. Manu správně říká: „Vždyť máš ideální možnost, sám vidíš, jak stačí říct Ciao, piacere, il mio nome è Matteo a lidi ocení, že se snažíš!“ Jo, snažím, ale málo. Jsem vůl… Samozřejmě si uvědomuju to štěstí, že poznávám Itálii zevrubněji než normální turista, protože my projedeme každý region, všude poznám to nejhezčí a nejchutnější, Manu se vyzná. Vidím, kde a jak vzniká nejlepší víno, uzenky, sýry, olivy, oleje, ale zároveň poznáváme i památky a místa, která bych sám nenavštívil.

Které tě vyloženě nadchlo?

Třeba Apulie na jihovýchodě. Nejdřív ti připadá, že je moc daleko, ale do Bari trvá levný let z Prahy necelé dvě hodiny – a najednou jsi v jednom z nejúžasnějších koutů Evropy. Je tam moře, jsou tam hory, k tomu jedna poznámka: škoda že jsme si omezili italskou kuchyni na pizzu a špagety s nějakým derivátem rajčatové omáčky. Jejich kuchyně je neuvěřitelně rozmanitá a logicky se mění podle toho, jestli jsi u moře, nebo v horách, které prostupují celou Itálií. No a hodinu autem od Bari máš velké lyžařské středisko, kde se lyžuje do konce dubna, a to už zároveň můžeš i plavat v blankytném moři. Čili kdybych si měl v Itálii koupit malej byt, vybral bych Apulii.

A koupíš si ho?

Bohužel nemáme splacený náš barák na Šumavě, ale teď by byl správný čas. Jih Itálie vždycky trpěl špatnou infrastrukturou a teď se tam hodně investuje, takže ceny nemovitostí půjdou nahoru. Zatím pořád můžeš koupit za tři miliony nějaké dva plus jedna jenom pár kilometrů od moře… Takže jo. Vlastně o tom tajně trochu přemýšlím.