Zabloudit je často dobré, říká Igor Orozovič  

Víš, co máme společného?

Jezdíme na vespě?

Taky. Ale hlavně jsme chodili na stejný pražský gympl.

Tys chodil na Budějovickou?! A mohli jsme se potkat?

Asi jo, ale nevšiml jsem si tě. Ty jsi nastupoval v jedenácti, mně už bylo sedmnáct. Jak na ty časy dnes vzpomínáš?

Hele, moc rád. A to navzdory faktu, že jsem nikdy nebyl žádný inteligent, a nemít v lavici napovídajícího kamaráda Davida a v penále plno taháků, nevím, jestli bych se probojoval k maturitě. Na školu jsem se hlásil s tím, že se jednou stanu veterinářem, tak zněl hlavní cíl mého tehdejšího bytí, ani to nevyšlo, ale všeobecný gympl mi dal do života hodně.

Jaké předměty tě trápily?

Matiku bych bez opisování nikdy nedal, tu nechápu dodnes. Právě proto jsem nakonec vzdal veterináře – dva roky před koncem jsme si museli vybrat, jestli jít humanitním, nebo přírodovědným směrem, a já se nutně potřeboval vyhnout matice nebo fyzice.

Mrzelo tě to?

Veterináře bych klidně a rád dělal i dnes, zvířata mě nikdy fascinovat nepřestala.

Doma prý máš šneka jménem Ambrož. Proč to jméno?

V představení Kříž u potoka jsem kdysi hrál postavu Ambrože, což byl takovej zakřiklej, zapšklej, zamračenej chlap, co miluje Evičku, ale neumí dávat najevo city. Evička to tam komentuje: „Ambrož není tak zlej, jak vypadá, má jenom takovou ulitu!“ 

Šneci. Tak to mi nikdy nic neříkalo. 

Já mám rád všechna zvířata, genialita přírody je obsažena v každém z nich – a vůbec nejradši mám hmyz, to je úplná nádhera… Ale ještě k tomu gymplu: známky jsem sice neměl nic moc, ale bavil mě ten široký vzdělávací záběr, skoro všechno mě zajímalo, a to profesoři oceňovali víc než nabiflovaná fakta. Já ani ve sportech nebo ve hrách obvykle nevyhrávám, ale nevadí mi to a hraju znovu a znovu. Líbí se mi ten proces, zážitek a takhle to mimochodem mám i s divadlem a s hudbou.

Vzpomínám, že jsme na gymplu měli inspirativního profesora – jmenoval se Ivo Klein. 

Ivo je jednou z naprosto zásadních postav mého života.

Byl fajn. Učil základy filozofie, jednou nás vzal místo školy na statek Hare Krišna, fandil nám za to, že rádi jezdíme stopem… 

… jezdit stopem mě naučil právě on! Ivo vedl turistický oddíl Vpřed, kam jsem vstoupil, a nic lepšího mě nemohlo potkat. Jestli je někdo renesanční člověk, tak Ivo. Je sice pedagogem humanitních předmětů, ale všechno si například vyrábí sám – byl jsem u toho, když si kompletně zrekonstruoval celou tatru ze třicátých let, ale hlavně nás v oddíle vedl k přírodě nebo třeba právě k tomu cestování stopem. Naše první cesta byla do Rumunska. Představ si, jak chodíme po horách, Ivo nám večer u ohně vypráví třeba o Kantovi, ale zábavně, pak o tom pod hvězdami diskutujeme… Při takové vzpomínce úplně mrazí.

Měl oddíl nějaký vliv na to, že ses nakonec stal hercem a muzikantem?

Ale jo – stejně jako třeba fakt, že jsem od třinácti chodil na klavír. První divadelní práci jsem si skutečně vyzkoušel s oddílem, protože zastřešující celopražská skupina Kondor 14 pořádá každoroční festival všech oddílů. Proto jsem někdy v sedmnácti napsal své první krátké divadelní hry, samozřejmě jsem v nich i vystupoval, a když jsme vymysleli loutkový muzikálek, sami jsme si do něj vyrobili loutky, marionety s kašírovanýma hlavičkama… No a při oddílových cestách jsme na kameru točili různé filmy a skeče, to byly mé kreativní začátky.