Nejvíc mě prudí máma, ta chce olympijského vítěze, říkal Josef Dostál. Teď jí to splnil 

Domluvit tenhle rozhovor byla celkem hračka, ale sejít se, to už byla trochu těžší disciplína. Nejdřív se v Praze rozvodnila Vltava, takže jsme plánovanou dvouhodinovku v loděnici Dukly na Císařské louce museli odsunout.

„Ve vodě je spousta klacků, šprajcují se mi na kormidle. Musím neustále couvat a prosit trenéra, ať mi to sundá,“ hlásí Dostál zkraje června.

Nevadí, sejdeme se za dva dny v Račicích, kde je voda klidnější.

S fotografem jsme ještě ani nestačili sednout do auta, když na telefonu pípla zpráva od manažera Jana Koukala: „Pepa má virózu.“

Ani tohle není pro jednoho z nejznámějších českých rychlostních kanoistů nic nezvyklého. „Střevní virózy mívám jednou nebo dvakrát do roka, příčinou bývá únava z přetrénování,“ vysvětluje Dostál. „Často se mě to drží i deset dnů, zato tentokrát jsem se toho zbavil ani ne za týden. Utěšuju se tím, že je lepší být nemocný teď než v srpnu v Paříži.“

No vida, konečně se dostáváme k olympiádě. Právě o ní chceme hodně mluvit, elitního kajakáře čekají už čtvrté hry. Závodil v Londýně, Riu i Tokiu a teď bude na svoje první olympijské zlato útočit na východním předměstí Paříže. Na jezeře vedle řeky Marny, kterou smutně proslavila první světová válka.

Tak kdy už uděláme ten rozhovor?

„Cestou na soustředění do Livigna bude mít Pepa spoustu času,“ přesvědčuje manažer a pošle Dostálovo telefonní číslo.

Bingo, česká klasika do třetice všeho dobrého zafunguje.

A snad vás nepohorší tykání: vzniklo spontánně během mistrovství světa 2015 v Miláně. Dostál si tam vyjel dvě medaile (stříbro na singlkajaku a bronz se čtyřkajakem) a já o tom psal.

Josefe, slyšíme se?

Bezvadně. Právě jsme v Praze vyrazili od benzinky. Jak to tak vypadá, přímo do další kolony. 

Šťastnou cestu, snad těch 650 kilometrů na sever Itálie rychle uběhne.

Díky. Jezdím tam docela často. Poznal jsem už zimní Livigno a teď se těším i na letní. I když tam mají být ze začátku jen nějaké čtyři stupně.

Tím mi nahráváš na otázku od mojí kolegyně: jak v lodi snášíš chladno a vlhko?

Bez problémů. Pro tyhle případy máme špricdeku, pod kterou je vždycky teplo. Bereme si ji, když je méně než 12 stupňů, takže třeba na soustředění do Kalifornie ne. Tam by byla zbytečná.

V Kalifornii máš uloženou i vlastní loď, viď?

Přesně tak, do letadla bych ji nenacpal. Když jezdíme po Evropě, jako třeba teď do Livigna, vozíme loď na střeše auta.

 Vezeš si taky rybářské pruty? U vody rád sedáváš doma i v cizině.

Pruty mám, v Livignu se chytá dobře. Těším se, že ve volnu vyrazím na ryby, ale nebudu si vyřizovat povolenku na skoro celé tři týdny. Budu to brát nárazově podle nálady a únavy.

Jaké teď vlastně máš pstruhařské rekordy?

U potočáka 56 centimetrů a u duhového 64, oba jsem chytil v Česku. Jsem zvědavý na Itálii, kde je to druhově docela pestré: pstruzi, siveni, lipani… Tam ale rekordy nečekám, mezi tréninky budu spíš odpočívat a spát.

Chápu, olympijská sezona je výjimečná.

Olympiáda je neviditelný parťák, který je se mnou na každém tréninku. Kromě přípravy jí přizpůsobuju i osobní život.

Na pivo teď ne

Jsi na sebe přísný?

Za normálních okolností si rád dopřeju, ale snažím se omezovat se a vyhýbat se nebezpečím. Nechodím radši ani po večerech s kámoši na pivo. Možná se to na první pohled nezdá, ale i tohle by mohlo znamenat cenné desetinky. 

Chybí ti pivo s kámoši?

Chybí, mám rád společenský život. Nejsem typ, který by večer zalezl domů a šel spát. Těším se, až po olympiádě vylezu z mediálně-sportovní bubliny a zase budu chodit ven.

Jak na sebe ještě dáváš pozor?

Musím dávat bacha, abych se nepřetrénoval. Nemá smysl pádlovat do heroických výkonů. Jde to, ale tělo se pak ozve. Když jsem unavený, bývám náchylnější k nemocem, viz ta nedávná viróza. Tenkrát jsme to přepískli, ale na hraně mezi zdravím a nemocemi vrávoráme pořád.

Baví tě to ještě?

Nebaví mě být nemocný, to nemám rád. Ale trénování mě baví víc než před takovými třemi nebo čtyřmi lety.

Vážně?

Tehdy jsem potřeboval změnu, která by mě nakopla. Stačilo vyměnit trenéra, s Pavlem Davídkem to dostalo nové grády. Jsme dobří kamarádi a vyhovíme si.

Není kamarádství mezi svěřencem a trenérem na překážku?

Vůbec. Pavel na mě dohlíží, abych měl správné váhy v posilovně, a spíš mě brzdí. Žádné přidej nebo udělej toho víc. Tohle od něj neslyším.

Co by se stalo, kdybys nezměnil trenéra? Skončil bys?

Ta změna musela přijít, bez ní bych se nepohnul. Možná výměna trenéra vypadá jako detail, ale pro mě to znamenalo hodně. Kanoistiku mám rád a pádloval bych dál. Ale po té změně mě to baví ještě víc.

Baví tě to víc i v nové lodi? Před touhle sezonou sis pořídil novou, červenou s černými pruhy. Na jedné tiskovce ses přirovnával k býkovi s červeným praporem.

Byl v tom kus nadsázky. Červená je výstražná barva, která se může hodit pro případ, že bych byl malátný, bez energie a bez náboje. Zároveň by to mohlo signalizovat i nebezpečí pro soupeře, tohle by na lidskou psychiku mohlo fungovat.

A ta černá?

Ta nic neznamená, prostě se mi líbí kombinace červené a černé. Dřív jsem místo červené míval žlutou, teď jsem se barevně posunul. Třeba se to dá vnímat i jako symbol, že jsem trochu vyzrál. Podívej se třeba na jahody, které zrají ze žluté do červené.

Uměl bys jezdit i na čistě bílé lodi?

Uměl, ale mám rád svůj design. Jezdí se na tom příjemně, dělá mi to dobře. A myslím, že nejsem sám: bez záliby lidí v barvách by zkrachoval módní i automobilový průmysl.

HRÁTKY S CUKRY

Kromě lodi jsi změnil i jídelníček a zhubl jsi. Pořád si držíš 108 kilo jako na začátku sezony? Tolik jsi měl naposledy jako junior.

Krásné číslo. Po zimním soustředění v Kalifornii jsem začal spolupracovat s nutričními specialisty Liborem Vítkem a Kájou Paloudovou, poskládali jsme nový jídelníček a zatím jsou z toho dobré výsledky.

Co jsi změnil?

Začal jsem u načasování jídla. Dávám si pozor, co kdy jím, předtím jsem dělal pár zbytečných chyb. Hraju si třeba s jednoduchými cukry.

Jak?

Prasit, jak se lidově říká, můžu bez větších obav před tréninkem nebo po něm. Ale když si dám sladkou tyčinku při relaxu doma na gauči, je to špatně. A taky častěji jím menší porce, než abych se jednorázově přejedl. Mému biomu ve střevech chvilku trvalo, než si zvykl a přeučil se na jinou stravu v jiných časech, ale od té doby je mi fajn. I při pádlování: když méně vážím, loď se tolik neponoří a má lepší jízdní vlastnosti.

Fyzika funguje báječně.

Mám nižší dotykovou plochu s vodou, odpor klesá a loď pod zadkem lépe klouže. Je to poznat ve všech intenzitách a pochopitelně mi to může pomoct i na olympiádě.

Můžeme se na chvíli vrátit k tvojí první? V Londýně 2012 jsi byl nejmladším členem posádky čtyřkajaku, bylo ti devatenáct.

Krásná a bronzová zkušenost.

Máš ji v hlavě i po dvanácti letech?

Hrozně pomalu jsme odstartovali a tím jsme přišli o šanci na zlato. Tenkrát jsem byl nejblíž k tomu, vyhrát olympiádu. V té čtyřce jsme měli ohromnou sílu, rok nato jsme si vyjeli zlato na mistrovství Evropy. Na druhou stranu, bylo by zvláštní, kdybych v devatenácti vyhrál olympiádu a pak už třeba nikdy.

PRUZENÍ OD MÁMY

Olympijské zlato je poslední velká medaile, která ti chybí. Připomínají ti to hodně?

Občas se mi stává, že když mě na nějaké akci představuje někdo, kdo se ve sportu úplně neorientuje, poví: „Josef Dostál, olympijský vítěz.“

Míváš vztek, nebo tě to pobaví?

Hned dotyčného opravím, že olympijský vítěz vážně nejsem. Nejvíc mě s tím – v dobrém – prudí máma, ta chce olympijského vítěze.

Ještě k těm, kdo si myslí, že už máš zlatou placku z olympiády: čím to podle tebe je?

Na to, jaká jsme malá země, je u nás hodně úspěšných sportovců. A pokud má někdo jakoukoliv olympijskou medaili, je vidět. Pak platí přímá úměra: čím víc medailí z olympiády máš, tím jsi na výsluní déle. Já mám čtyři a lidi asi mají pocit, že mezi nimi přece musí být i zlatá.

Nepřišla ani v Riu 2016, kde sis dojel pro dvě medaile a slavil jsi v Českém domě online duetem s maminkou, společně jste zpívali What A Wonderful World od Louise Armstronga.

To byla úžasná olympiáda. Povedl se mi závod na singlu, byl jsem druhý za Španělem Walzem. A s klukama ze čtyřkajaku jsme obhájili bronz z Londýna. Okolí kanálu mělo kouzlo, pádlovali jsme pod slavnou sochou Ježíše Krista Spasitele. Akorát jsme jezdili zády ke kopci Corcovado, kde socha stojí, takže bych se musel v lodi otáčet. A to by mi za to nestálo.

A vzpomínka na Tokio 2021? Kvůli covidové pandemii se olympiáda o rok odložila.

Páté místo na singlu mě mrzelo. Jako vždycky jsem do toho dal všechno, ale vál silný povítr, což mě stálo medaili. Lehčí soupeře to odfouklo a já dojel totálně grogy.

Když jsi po závodě mluvil s kolegy novináři, měl jsi v očích slzy.

Všechno se sečetlo. Ležel jsem na molu a měl jsem toho plné kecky. Naštěstí jsem si to pak vynahradil na deblu s Radkem Šloufem: naše společná bronzová medaile pro mě znamená jako máloco v kariéře. Hodně silný moment.

Proč?

Mohl jsem udělat radost velkému kamarádovi, což je jedna z nejcennějších věcí, která se ti může povést. Předtím jsem stál na olympijských stupních vítězů už třikrát, ovšem tenkrát v Tokiu to bylo nejsilnější. Medaile s klukama ze čtyřkajaku byly taky fajn, ale nebyli jsme tak dobrá parta jako já s Radkem.

To se dá? Nebýt dobrá parta, a dvakrát si na olympiádě dojet pro bronz?

Když jste profíci, tak jo. A to my byli. Jestli jsme někdy měli osobní spory, na lodi šlo všechno stranou. Každý na tréninku i v závodě odvedl, co měl, ale na pivo jsme po tréninku nešli. Zato s Radkem se navštěvujeme dodneška a chodíme na kafe, i když spolu už nejezdíme. Vyrůstali jsme vedle sebe a pořád je pro mě tím malým klukem z Plzně.

BUDE TO DOBRÝ, PEPO

Děkuješ osudu, že můžeš jet už na čtvrtou olympiádu?

Zní to krásně, když to takhle říkáš. Čtvrtá olympiáda… Je hezké, že mi všechno přeje, ale víc než osudu bych měl děkovat rodičům, že mě neustále posouvali dál.

Jak tě posouvala maminka, jazzová zpěvačka a bývalá volejbalová reprezentantka?

Opakovala mi: „Neboj se mít velké sny.“ Odtud asi pramení ta její touha mít doma olympijského vítěze.

A co ti říkal táta, sochař a někdejší kajakář?

Ten mě naopak udržoval ve střídmosti, abych stál pevně na zemi. Nikdy mě netrénoval, ale je pro mě moc důležitý. Kdykoliv jsem byl před startem nervózní, věděl jsem, že můžu zavolat tátovi, který mi řekne: „Bude to dobrý, Pepo.“

Voláš mu před závody často?

Tak jednou za dva roky. Ale na tom nezáleží: hlavní je, že tuhle možnost mám. Rodina je pro mě důležitá.

Včetně starší sestry Anny, tvojí fyzioterapeutky?

Bylo přirozené, že mi začne pomáhat, i s mladší ségrou Majdou mám super vztah. Anička se mnou jezdí na závody od roku 2018 a už ví, jakou mají moje bolístky příčinu. Ze začátku to mohlo vypadat jako protekce, ale za ty roky už je žádaná celou reprezentací. Došlo to tak daleko, že Anička jezdí i na soustředění, kde já nejsem. Za její pomoc jsem rád, má mě v oku. Kus mých medailí patří i jí.

Nepočítají se jen medaile: dotáhl jsi to i do elitního týmu sportovců, které podporuje společnost Visa. Jsi v nóbl společnosti vedle paraatletky Anny Luxové, polské tenistky Igy Świątekové či slovenského vodního slalomáře Jakuba Grigara.

Jezdím dlouho, jsem vidět na sítích a asi jsem pro reklamní partnery zajímavý. Zajímavá je i spolupráce s Visou: natáčecí a produkční dny mě baví, je o mě postaráno od zamknutí až po odemknutí bytu. Taky jsem rád za to, že kdyby se cokoliv stalo, měl bych prostředky na nápravu. Tým Visy byl vytvořen na dva roky s výhledem na olympiádu v Paříži, ale klidně bych si tohle partnerství protáhl až do příštích her v Los Angeles.

Takže bys chtěl jezdit ještě čtyři roky?

Proč ne? Plány na konec kariéry ještě nemám. O další olympiádu budu určitě usilovat a za rok 2028 se zatím nedívám. Pořád mám hlad a závodění mě baví, jen by to ještě chtělo nového tréninkového parťáka, který by na vodě stíhal mé tempo. Trenér to zvládá jen při nízkých intenzitách.

STOVKA ZA PLKY

Promiň, ještě jsem ti nestihl poblahopřát k nedávným zásnubám s reprezentační kolegyní Anežkou Paloudovou. Bude svatba do roka a do dne?

Děkujeme. Nevím, jestli svatbu stihneme přímo do roka a do dne, ale příští rok na jaře nebo v létě určitě. Bude to neolympijský rok, takže náš společenský život bude jen kvést. Taky to bude šance konečně dodělat školu. 

Chystáš se na bakalářské státnice na České zemědělské univerzitě, kde studuješ provoz a ekonomiku?

Doufám, že na ně dojde. Dřív mi jeden studijní rok zabral tři roky, ale třeba druhák jsem zvládl normálně za rok. Musím se snažit, když budu mít doma doktorandku architektury. Anežka bere nejen školu hodně poctivě, je extrémně pracovitá a má spoustu elánu do života.

 I díky tomu si letos ve svých pětadvaceti poprvé vyjela olympiádu?

Je to o to krásnější, že tenhle sport začala dělat naplno až v devatenácti letech. A na olympiádu se dostala jen díky sobě, ne že by si sedla do čtyřkajaku s třemi hvězdnými holkami a vezla se. Když měla Paříž definitivně jistou, měl jsem obrovskou radost.

Radíš jí?

Ze začátku jsem radil hodně, třeba techniku pádlování a různé fígle. Ale časem jsem se stáhl. Jednak jezdím na dvojnásobné distanci, kde je taktika závodu rozdílná než na Anežčině pětistovce, a navíc se o ni stará tým kvalitních lidí. Takže nejsem hlavní motivátor, zdaleka ne.

Proč nebudete s Anežkou v Paříži bydlet v klasické olympijské vesnici s ostatními sportovci?

Mělo by to tak být lepší, nechci se vysávat ve stresovém prostředí s fůrou dalších lidí. Nestojím o olympijskou atmosféru před závody, spíš se chci soustředit na sebe. A hlavně budu mít blíž na start, což mi pomohlo už v Riu, kde jsem těsně před závody spal taky kousek od kanálu. I letos chci mít klid, budu mít kolem sebe jen pár nejbližších. Trenéra, ségru, nutriční terapeutku Káju a samozřejmě Anežku.

Když jdete na kafe, jakékoliv zmínky o kanoistice si vzájemně trestáte pokutou. Budou vodácké řeči zakázané i na olympiádě?

Jasně! Kdo ve volnu začne mluvit o pádlování, zaplatí stovku. Tohle pravidlo jsem vymyslel já, protože je otřesné přijet z tréninku do cukrárny v Račicích a začít hned zase řešit práci. Doma se s Anežkou o kanoistice bavíme, ale musí to jít k věci: nemám rád plané plky, které nikam nevedou. Mimochodem, já těch stovek zatím moc neplatil.