Nejvíc mě prudí máma, ta chce olympijského vítěze, říkal Josef Dostál. Teď jí to splnil
26. července 2024
Reportér 07/2024 · Číslo 119Nejvíc mě prudí máma, ta chce olympijského vítěze, říkal Josef Dostál. Teď jí to splnil
26. července 2024
Reportér 07/2024 · Číslo 119Nejvíc mě prudí máma, ta chce olympijského vítěze, říkal Josef Dostál. Teď jí to splnil
Do jednatřiceti toho stihl dost, například jednu stříbrnou a tři bronzové olympijské medaile. Úchvatnou kolekci v sobotu 10. srpna doplnil o první olympijské zlato. Rychlostní kanoista Josef Dostál vyčnívá nejen kvůli svým dvěma metrům a dvěma centimetrům. Mluví s nadhledem, vyhýbá se sportovním klišé a je vidět i mimo vodu. Rozhovor vznikl před jeho cestou do Paříže.
Domluvit tenhle rozhovor byla celkem hračka, ale sejít se, to už byla trochu těžší disciplína. Nejdřív se v Praze rozvodnila Vltava, takže jsme plánovanou dvouhodinovku v loděnici Dukly na Císařské louce museli odsunout.
„Ve vodě je spousta klacků, šprajcují se mi na kormidle. Musím neustále couvat a prosit trenéra, ať mi to sundá,“ hlásí Dostál zkraje června.
Nevadí, sejdeme se za dva dny v Račicích, kde je voda klidnější.
S fotografem jsme ještě ani nestačili sednout do auta, když na telefonu pípla zpráva od manažera Jana Koukala: „Pepa má virózu.“
Ani tohle není pro jednoho z nejznámějších českých rychlostních kanoistů nic nezvyklého. „Střevní virózy mívám jednou nebo dvakrát do roka, příčinou bývá únava z přetrénování,“ vysvětluje Dostál. „Často se mě to drží i deset dnů, zato tentokrát jsem se toho zbavil ani ne za týden. Utěšuju se tím, že je lepší být nemocný teď než v srpnu v Paříži.“
No vida, konečně se dostáváme k olympiádě. Právě o ní chceme hodně mluvit, elitního kajakáře čekají už čtvrté hry. Závodil v Londýně, Riu i Tokiu a teď bude na svoje první olympijské zlato útočit na východním předměstí Paříže. Na jezeře vedle řeky Marny, kterou smutně proslavila první světová válka.
Tak kdy už uděláme ten rozhovor?
„Cestou na soustředění do Livigna bude mít Pepa spoustu času,“ přesvědčuje manažer a pošle Dostálovo telefonní číslo.
Bingo, česká klasika do třetice všeho dobrého zafunguje.
A snad vás nepohorší tykání: vzniklo spontánně během mistrovství světa 2015 v Miláně. Dostál si tam vyjel dvě medaile (stříbro na singlkajaku a bronz se čtyřkajakem) a já o tom psal.
Bezvadně. Právě jsme v Praze vyrazili od benzinky. Jak to tak vypadá, přímo do další kolony.
Díky. Jezdím tam docela často. Poznal jsem už zimní Livigno a teď se těším i na letní. I když tam mají být ze začátku jen nějaké čtyři stupně.
Bez problémů. Pro tyhle případy máme špricdeku, pod kterou je vždycky teplo. Bereme si ji, když je méně než 12 stupňů, takže třeba na soustředění do Kalifornie ne. Tam by byla zbytečná.
Přesně tak, do letadla bych ji nenacpal. Když jezdíme po Evropě, jako třeba teď do Livigna, vozíme loď na střeše auta.
Pruty mám, v Livignu se chytá dobře. Těším se, že ve volnu vyrazím na ryby, ale nebudu si vyřizovat povolenku na skoro celé tři týdny. Budu to brát nárazově podle nálady a únavy.
U potočáka 56 centimetrů a u duhového 64, oba jsem chytil v Česku. Jsem zvědavý na Itálii, kde je to druhově docela pestré: pstruzi, siveni, lipani… Tam ale rekordy nečekám, mezi tréninky budu spíš odpočívat a spát.
Olympiáda je neviditelný parťák, který je se mnou na každém tréninku. Kromě přípravy jí přizpůsobuju i osobní život.
Za normálních okolností si rád dopřeju, ale snažím se omezovat se a vyhýbat se nebezpečím. Nechodím radši ani po večerech s kámoši na pivo. Možná se to na první pohled nezdá, ale i tohle by mohlo znamenat cenné desetinky.
Chybí, mám rád společenský život. Nejsem typ, který by večer zalezl domů a šel spát. Těším se, až po olympiádě vylezu z mediálně-sportovní bubliny a zase budu chodit ven.
Musím dávat bacha, abych se nepřetrénoval. Nemá smysl pádlovat do heroických výkonů. Jde to, ale tělo se pak ozve. Když jsem unavený, bývám náchylnější k nemocem, viz ta nedávná viróza. Tenkrát jsme to přepískli, ale na hraně mezi zdravím a nemocemi vrávoráme pořád.
Nebaví mě být nemocný, to nemám rád. Ale trénování mě baví víc než před takovými třemi nebo čtyřmi lety.
Tehdy jsem potřeboval změnu, která by mě nakopla. Stačilo vyměnit trenéra, s Pavlem Davídkem to dostalo nové grády. Jsme dobří kamarádi a vyhovíme si.
Vůbec. Pavel na mě dohlíží, abych měl správné váhy v posilovně, a spíš mě brzdí. Žádné přidej nebo udělej toho víc. Tohle od něj neslyším.
Ta změna musela přijít, bez ní bych se nepohnul. Možná výměna trenéra vypadá jako detail, ale pro mě to znamenalo hodně. Kanoistiku mám rád a pádloval bych dál. Ale po té změně mě to baví ještě víc.
Byl v tom kus nadsázky. Červená je výstražná barva, která se může hodit pro případ, že bych byl malátný, bez energie a bez náboje. Zároveň by to mohlo signalizovat i nebezpečí pro soupeře, tohle by na lidskou psychiku mohlo fungovat.
Ta nic neznamená, prostě se mi líbí kombinace červené a černé. Dřív jsem místo červené míval žlutou, teď jsem se barevně posunul. Třeba se to dá vnímat i jako symbol, že jsem trochu vyzrál. Podívej se třeba na jahody, které zrají ze žluté do červené.
Uměl, ale mám rád svůj design. Jezdí se na tom příjemně, dělá mi to dobře. A myslím, že nejsem sám: bez záliby lidí v barvách by zkrachoval módní i automobilový průmysl.
Krásné číslo. Po zimním soustředění v Kalifornii jsem začal spolupracovat s nutričními specialisty Liborem Vítkem a Kájou Paloudovou, poskládali jsme nový jídelníček a zatím jsou z toho dobré výsledky.
Začal jsem u načasování jídla. Dávám si pozor, co kdy jím, předtím jsem dělal pár zbytečných chyb. Hraju si třeba s jednoduchými cukry.
Prasit, jak se lidově říká, můžu bez větších obav před tréninkem nebo po něm. Ale když si dám sladkou tyčinku při relaxu doma na gauči, je to špatně. A taky častěji jím menší porce, než abych se jednorázově přejedl. Mému biomu ve střevech chvilku trvalo, než si zvykl a přeučil se na jinou stravu v jiných časech, ale od té doby je mi fajn. I při pádlování: když méně vážím, loď se tolik neponoří a má lepší jízdní vlastnosti.
Mám nižší dotykovou plochu s vodou, odpor klesá a loď pod zadkem lépe klouže. Je to poznat ve všech intenzitách a pochopitelně mi to může pomoct i na olympiádě.
Krásná a bronzová zkušenost.
Hrozně pomalu jsme odstartovali a tím jsme přišli o šanci na zlato. Tenkrát jsem byl nejblíž k tomu, vyhrát olympiádu. V té čtyřce jsme měli ohromnou sílu, rok nato jsme si vyjeli zlato na mistrovství Evropy. Na druhou stranu, bylo by zvláštní, kdybych v devatenácti vyhrál olympiádu a pak už třeba nikdy.
Občas se mi stává, že když mě na nějaké akci představuje někdo, kdo se ve sportu úplně neorientuje, poví: „Josef Dostál, olympijský vítěz.“
Hned dotyčného opravím, že olympijský vítěz vážně nejsem. Nejvíc mě s tím – v dobrém – prudí máma, ta chce olympijského vítěze.
Na to, jaká jsme malá země, je u nás hodně úspěšných sportovců. A pokud má někdo jakoukoliv olympijskou medaili, je vidět. Pak platí přímá úměra: čím víc medailí z olympiády máš, tím jsi na výsluní déle. Já mám čtyři a lidi asi mají pocit, že mezi nimi přece musí být i zlatá.
To byla úžasná olympiáda. Povedl se mi závod na singlu, byl jsem druhý za Španělem Walzem. A s klukama ze čtyřkajaku jsme obhájili bronz z Londýna. Okolí kanálu mělo kouzlo, pádlovali jsme pod slavnou sochou Ježíše Krista Spasitele. Akorát jsme jezdili zády ke kopci Corcovado, kde socha stojí, takže bych se musel v lodi otáčet. A to by mi za to nestálo.
Páté místo na singlu mě mrzelo. Jako vždycky jsem do toho dal všechno, ale vál silný povítr, což mě stálo medaili. Lehčí soupeře to odfouklo a já dojel totálně grogy.
Všechno se sečetlo. Ležel jsem na molu a měl jsem toho plné kecky. Naštěstí jsem si to pak vynahradil na deblu s Radkem Šloufem: naše společná bronzová medaile pro mě znamená jako máloco v kariéře. Hodně silný moment.
Mohl jsem udělat radost velkému kamarádovi, což je jedna z nejcennějších věcí, která se ti může povést. Předtím jsem stál na olympijských stupních vítězů už třikrát, ovšem tenkrát v Tokiu to bylo nejsilnější. Medaile s klukama ze čtyřkajaku byly taky fajn, ale nebyli jsme tak dobrá parta jako já s Radkem.
Když jste profíci, tak jo. A to my byli. Jestli jsme někdy měli osobní spory, na lodi šlo všechno stranou. Každý na tréninku i v závodě odvedl, co měl, ale na pivo jsme po tréninku nešli. Zato s Radkem se navštěvujeme dodneška a chodíme na kafe, i když spolu už nejezdíme. Vyrůstali jsme vedle sebe a pořád je pro mě tím malým klukem z Plzně.
Zní to krásně, když to takhle říkáš. Čtvrtá olympiáda… Je hezké, že mi všechno přeje, ale víc než osudu bych měl děkovat rodičům, že mě neustále posouvali dál.
Opakovala mi: „Neboj se mít velké sny.“ Odtud asi pramení ta její touha mít doma olympijského vítěze.
Ten mě naopak udržoval ve střídmosti, abych stál pevně na zemi. Nikdy mě netrénoval, ale je pro mě moc důležitý. Kdykoliv jsem byl před startem nervózní, věděl jsem, že můžu zavolat tátovi, který mi řekne: „Bude to dobrý, Pepo.“
Tak jednou za dva roky. Ale na tom nezáleží: hlavní je, že tuhle možnost mám. Rodina je pro mě důležitá.
Bylo přirozené, že mi začne pomáhat, i s mladší ségrou Majdou mám super vztah. Anička se mnou jezdí na závody od roku 2018 a už ví, jakou mají moje bolístky příčinu. Ze začátku to mohlo vypadat jako protekce, ale za ty roky už je žádaná celou reprezentací. Došlo to tak daleko, že Anička jezdí i na soustředění, kde já nejsem. Za její pomoc jsem rád, má mě v oku. Kus mých medailí patří i jí.
Jezdím dlouho, jsem vidět na sítích a asi jsem pro reklamní partnery zajímavý. Zajímavá je i spolupráce s Visou: natáčecí a produkční dny mě baví, je o mě postaráno od zamknutí až po odemknutí bytu. Taky jsem rád za to, že kdyby se cokoliv stalo, měl bych prostředky na nápravu. Tým Visy byl vytvořen na dva roky s výhledem na olympiádu v Paříži, ale klidně bych si tohle partnerství protáhl až do příštích her v Los Angeles.
Proč ne? Plány na konec kariéry ještě nemám. O další olympiádu budu určitě usilovat a za rok 2028 se zatím nedívám. Pořád mám hlad a závodění mě baví, jen by to ještě chtělo nového tréninkového parťáka, který by na vodě stíhal mé tempo. Trenér to zvládá jen při nízkých intenzitách.
Úspěšný kajakář, který ve své kategorii dlouhodobě patří ke světové špičce, pochází ze sportovně-umělecké rodiny. Jeho matka Eva Emingerová je jazzová zpěvačka a bývalá volejbalová reprezentantka a otec Tomáš Bosambo Dostál sochař a někdejší kajakář. Josef Dostál je prostřední ze tří sourozenců, má starší sestru Annu a mladší sestru Magdalenu.
V osmnácti vyhrál juniorské mistrovství světa a pak se posunul do seniorské reprezentace, ve které je dodnes. Má čtyři medaile z letních olympijských her: z Londýna 2012 bronz na čtyřkajaku s Danielem Havlem, Lukášem Trefilem a Janem Štěrbou, z Ria 2016 stříbro na singlkajaku a bronz znovu na čtyřkajaku s Havlem, Trefilem a Štěrbou a z Tokia 2021 bronz na deblkajaku s Radkem Šloufem. V počtu olympijských medailí patří k nejúspěšnějším českým sportovcům své generace. Zároveň je pětinásobným mistrem světa a čtyřnásobným mistrem Evropy, na seniorských světových a evropských šampionátech získal celkem 17 medailí.
Měří 202 centimetrů a kvůli svým nevšedním tělesným proporcím jezdí v lodích vyrobených na míru.
Za rok 2016 byl vyhlášen českým kanoistou roku i armádním sportovcem roku.
Má hodnost nadpraporčíka.
Je zasnoubený s rychlostní kanoistkou Anežkou Paloudovou, která se, stejně jako on, kvalifikovala na letošní olympiádu do Paříže.
Tam se Josef Dostál může znovu pokusit o svoje první olympijské zlato.
Děkujeme. Nevím, jestli svatbu stihneme přímo do roka a do dne, ale příští rok na jaře nebo v létě určitě. Bude to neolympijský rok, takže náš společenský život bude jen kvést. Taky to bude šance konečně dodělat školu.
Doufám, že na ně dojde. Dřív mi jeden studijní rok zabral tři roky, ale třeba druhák jsem zvládl normálně za rok. Musím se snažit, když budu mít doma doktorandku architektury. Anežka bere nejen školu hodně poctivě, je extrémně pracovitá a má spoustu elánu do života.
Je to o to krásnější, že tenhle sport začala dělat naplno až v devatenácti letech. A na olympiádu se dostala jen díky sobě, ne že by si sedla do čtyřkajaku s třemi hvězdnými holkami a vezla se. Když měla Paříž definitivně jistou, měl jsem obrovskou radost.
Ze začátku jsem radil hodně, třeba techniku pádlování a různé fígle. Ale časem jsem se stáhl. Jednak jezdím na dvojnásobné distanci, kde je taktika závodu rozdílná než na Anežčině pětistovce, a navíc se o ni stará tým kvalitních lidí. Takže nejsem hlavní motivátor, zdaleka ne.
Mělo by to tak být lepší, nechci se vysávat ve stresovém prostředí s fůrou dalších lidí. Nestojím o olympijskou atmosféru před závody, spíš se chci soustředit na sebe. A hlavně budu mít blíž na start, což mi pomohlo už v Riu, kde jsem těsně před závody spal taky kousek od kanálu. I letos chci mít klid, budu mít kolem sebe jen pár nejbližších. Trenéra, ségru, nutriční terapeutku Káju a samozřejmě Anežku.
Jasně! Kdo ve volnu začne mluvit o pádlování, zaplatí stovku. Tohle pravidlo jsem vymyslel já, protože je otřesné přijet z tréninku do cukrárny v Račicích a začít hned zase řešit práci. Doma se s Anežkou o kanoistice bavíme, ale musí to jít k věci: nemám rád plané plky, které nikam nevedou. Mimochodem, já těch stovek zatím moc neplatil.
Podpořte Reportér sdílením článku
Nejen sportovní novinář a vypravěč příběhů.