Rodí se méně dětí, krize to zatím není. Co by podle demografky mohlo pomoct?  

Loni se narodilo nejméně dětí za více než dvacet let, asi jedenadevadesát tisíc. Proč?

Blížíme se k minimu, které bylo v roce 1999, a počty budou v nejbližších letech dál klesat. Sešly se dvě věci: máme čím dál méně potenciálních matek, protože do věku nejvyšší plodnosti nastupují početně slabé ročníky devadesátých let. A tyto ženy zároveň mají děti méně často, než tomu bylo ještě před několika lety, tedy významně klesla jejich plodnost. To jsou hlavní důvody, proč se rodí devadesát tisíc dětí oproti sto patnácti tisícům ještě před pěti lety.

Zároveň to byl propad o desetinu, tedy o deset tisíc dětí méně než předloni. To je výrazný pokles. Je to jenom krátkodobý výkyv, anebo začátek nějakého trvalejšího poklesu?

O tom se vede velká debata. Zdá se, že mladé páry se opět rozhodly odkládat početí prvního potomka. Otázka je, jak dlouho takový odklad může trvat, a to zase do značné míry záleží na tom, zda se stabilizuje ekonomická situace, jak budou dostupné byty, zda se zvládne inflace a podobně.

To trochu připomíná 90. léta, kdy byl odklad rodičovství velmi dlouhý a plodnost se také držela nízko. Opakuje se to?

První reakcí na zhoršení ekonomických podmínek bývá, že páry, které děti chtějí, se rozhodnou rodičovství odložit na pozdější dobu, až se ekonomika zlepší. V devadesátých letech však měly dost času, protože tehdy jsme měli velmi mladé matky, které rodily první děti v průměru mezi dvaadvacátým a třiadvacátým rokem.

V současnosti je to těsně pod třicet?

Těsně pod 29 let, i když v rámci Evropy stále máme relativně mladé maminky. V jižní Evropě, v Itálii a Španělsku, se průměrný věk žen při narození prvního dítěte už blíží 32 letům, protože tam je dlouhodobě poměrně složitá situace pro mladé lidi, pro zakládání rodin a plodnost je tam kvůli tomu také velmi nízká.

Pokud tomu správně rozumím, to, jestli se jedná o dočasný pokles, anebo se bude v Česku trvale rodit výrazně méně dětí, bude záležet na tom, jestli po případném narození prvního dítěte budou mít i druhé, respektive jestli to vůbec stihnou…

V podstatě ano. V době před covidem plodnost v České republice poměrně výrazně rostla, zatímco v řadě evropských zemí od ekonomické krize před patnácti lety postupně klesala. U nás to bylo hlavně díky porodům druhých dětí v pořadí a my jsme se v té době dostali na jednu z nejvyšších úrovní plodnosti v celé Evropě.

Strach z budoucnosti

Zmínila jste ekonomické důvody. Skutečně hrají prim při plánování rodiny?

Zhoršení ekonomické situace je dost důležitý faktor pro to, aby se lidé rozhodli s rodičovstvím počkat. Tím, jak se plodnost posunula ke třicítce, se hlavním důvodem poklesu a odkladu stalo vzdělání. V mladých generacích potenciálních rodičů je už přes čtyřicet procent žen s vysokoškolským vzděláním – vyšší vzdělání je univerzální faktor, který stojí za poklesem a odsunem plodnosti všude na světě. Po studiu se totiž potřebujete etablovat na pracovním trhu, vybudovat si nějakou kariéru. Navíc stoupají požadavky na seberealizaci, rostou potřeby splnit si další plány než hned založit rodinu. A k tomu jsou v rozvinutých zemích, i u nás, stále vyšší požadavky na finanční zajištění rodiny, což se při ekonomickém zhoršení situace projevuje právě v tom výrazném meziročním propadu počtu narozených dětí.

Jde tedy spíš o to, že se změnil pocit na „mám se teď hůř a výhled je horší“, než o to, jak se ve skutečnosti mám? Lidstvo napříč světem bohatlo a zbohatlo, takže by mělo být schopné zajistit nově narozeným lepší standard, než měla předchozí generace. Přesto mají obavu, že si dítě nemohou ekonomicky dovolit?

Skutečně se hodně diskutuje o tom, zda je klíčová otázka objektivní reálné ekonomické situace, nebo jejího vnímání, případně očekávání do budoucna. Velmi nízkou plodnost v jižních státech, kde pracovní trh pro mladé nefunguje dobře, můžeme ekonomickými důvody snadno vysvětlit. Ale k tomu poměrně výraznému poklesu plodnosti dochází řadu let i ve skandinávských zemích, které byly vždy příkladem dobře fungující rodinné politiky. Jsou to ekonomicky silné státy s nízkou nezaměstnaností mladých, takže objektivní ekonomické ukazatele nenaznačují, že by tam měla plodnost výrazně klesat, a přesto se to děje. Zatím to jako demografové neumíme spolehlivě vysvětlit, jednou z hypotéz je právě pociťovaná nejistota ohledně budoucnosti.

Rodí se nyní více dětí v příjmově a majetkově bohatších skupinách?

V tom taháme za kratší konec provazu, protože tak kvalitní data nemáme. Děláme analýzy podle vzdělání, ale i tady zatím nevíme, jakým způsobem se to bude vyvíjet, protože se významně proměňuje vzdělanostní struktura. Dříve bylo vysokoškolské vzdělání v podstatě exkluzivní záležitostí, u žen se týkalo ještě menšího podílu než u mužů a platilo, že vysokoškolačky měly méně dětí. S klesajícím vzděláním počet dětí naopak rostl, ale to se v současné době výrazně mění. V mladých generacích je daleko víc vysokoškolsky vzdělaných žen než mužů a začíná se například ukazovat, že nejvyšší podíl bezdětných se přesouvá od vysokoškolsky vzdělaných žen ke specifické skupině, a to ženám pouze se základním vzděláním.

Hodně se píše o tom, že s nástupem mobilního internetu a sociálních sítí se proměnil, nebo dokonce snížil počet interakcí mezi mladými muži a ženami, což mohlo vést k tomu, že obtížněji navazují vztahy, případně ani nemají potřebu mít rodinu. Pozorujete něco takového?

Bezesporu se výrazně proměňuje partnerské chování. My víme z šetření, které proběhlo před dvěma lety, že více než polovina mladých lidí, mužů a žen ve skupině 18 až 29 let, nežije s partnerem. Část ho nemá, tvrdí, že jsou single, a ta další část říká, že s někým chodí, ale nemají společnou domácnost. To znamená, že ve věku, v němž byla dříve koncentrovaná téměř veškerá plodnost, máme v současné době většinu lidí, kteří nemají partnera, s nímž by sdíleli společnou domácnost. A i v rámci partnerských soužití dochází k posunu směrem ke svazkům mimo manželství, tedy nesezdaným párům. I když manželství je v Česku poměrně křehká instituce, máme poměrně vysokou rozvodovost, řada analýz ukazuje, že neformální partnerství jsou ještě méně stabilní. Po rozpadu partnerství, zvláště ve vyšším věku, je pak vyšší riziko, že žena nebude mít tolik dětí, kolik by si třeba původně přála. 

Zmínila jste strach z budoucnosti. Vnímáte, že mladí lidé dnes volí bezdětnost nebo menší počet dětí kvůli obavám z klimatické krize?

Nemáme k tomu konkrétní data, ale nemyslím si, že by to mělo zatím nějaký významný vliv. I když pozorujeme pokles plodnosti, při dotazování mladých lidí na jejich plány většina stále odpovídá, že děti mít chce. Podíl těch, kteří otevřeně prohlásí, že chtějí zůstat bezdětní, je velmi nízký a nižší, než jaký bude pravděpodobně skutečný výsledek v následujících generacích.

Kariéra versus děti

Pochopil jsem správně, že v reálném životě bezdětnost roste a bude růst?

Demografové používají pojem „konečná bezdětnost“, což je podíl žen, které ve věku padesáti let zůstávají bezdětné. Dříve u nás byla konečná bezdětnost velmi nízká, u některých generací žen se pohybovala mezi pěti a šesti procenty, což je blízko hranici biologické neplodnosti. U žen narozených na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se odhaduje, že konečná bezdětnost bude kolem čtrnácti až patnácti procent. V Německu či Rakousku je to ale už kolem dvaceti procent.

Každá pátá žena bezdětná. To mi připadá jako velmi vysoké číslo.

Je to téma, o kterém se málo mluví, zejména v souvislosti s diskusemi o udržitelnosti důchodových a sociálních systémů. V současné době jsou v důchodovém věku ženy s historicky nejnižší úrovní bezdětnosti, a přesto vidíme, jak jsou sociální služby pro seniory nedostatečné. V budoucnu se podíl lidí bez vlastních potomků výrazně zvýší a společnost se o ně bude muset postarat.

Proč ženy zůstávají ve větší míře bezdětné?

Souvisí to s odkladem mateřství. Dříve se děti rodily na začátku reprodukčního věku. Posuneme-li mateřství ke třicítce, přidají se nejen biologické faktory snižující reprodukční schopnost, ale i plánovaný odklad se může snadno změnit na nechtěný. Někdy chybí partner nebo stabilní vztah a odklad pokračuje už nedobrovolně dál. V některých zemích se k tomu přidávají důvody spojené s vysokým vzděláním žen a společenským systémem, který neumožňuje dobře skloubit práci a rodinu, a ženy stojí před rozhodnutím buď kariéra, anebo děti. Takovým extrémním případem jsou některé asijské země.

Počet obyvatel Česka roste jen díky migraci. Přirozený přírůstek, tedy rozdíl mezi narozenými a zemřelými, je záporný. Poznamenal jsem si výrok bývalého premiéra Vladimíra Špidly, který jako eurokomisař už v roce 2005 uvedl, že ví, kdy zemře poslední Čech. Tehdy mu prý z modelu OSN vyšlo, že v roce 2300 bude mít Česká republika jen 65 000 obyvatel a poslední Čech zemře v roce 2401 a bude to žena. Samozřejmě to uvedl v nadsázce, úmyslně nepočítal s efektem přistěhovalectví a podobně. Nicméně žijeme v době klesajícího počtu narozených dětí a možná i trvale nižší plodnosti. Máme se přirozeného vymírání obávat, smířit se s tím, nebo s tím jako země nějak bojovat?

Pokud bychom nepočítali s migrací, potřebujeme průměrně 2,1 dítěte na ženu, aby populace zůstala stabilní. Této hodnoty nedosahují vyspělé evropské země od osmdesátých let a Česká republika se pod tuto úroveň dostala v půlce 80. let. Udržet dlouhodoběji plodnost u této hranice se nedaří žádné vyspělé zemi. Ani v té Francii, kde se v rámci Evropy plodnost udržuje dlouhodobě opravdu nejvýš, se přes tuto hodnotu nepodařilo přehoupnout už hodně dlouho. Rozvinuté země jsou populačně ziskové jen díky migraci, která je pro ně z tohoto hlediska výhodná, ale otázka samozřejmě je, jakým způsobem tu migraci řídit – to je však jiná věc. Bojovat za plodnost nad hranicí dvou dětí na ženu je tedy opravdu těžké a s nejistým výsledkem. 

To ale asi neznamená, že bychom neměli dělat pro podporu plodnosti vůbec nic…

Měli bychom se snažit, aby ten současný propad nepokračoval a plodnost neklesala na velmi nízké úrovně, z nichž je obtížné se opět zvednout. Příkladem je Jižní Korea s nejnižší mírou plodnosti na světě na úrovni 0,7 dítěte na ženu. V kombinaci s uzavřeností této země vůči migraci může v Koreji dojít k rychlému demografickému stárnutí a výrazným problémům. 

Co způsobuje celosvětový pokles plodnosti napříč kontinenty a kulturami? 

Jak říká můj kolega, nejlepší antikoncepce je vzdělání. S rozvojem společnosti již rodiny nepotřebují mít mnoho dětí jen proto, aby se aspoň některé z nich dožilo dospělosti, jako to bývalo běžné v minulých stoletích. Pro naplnění rodičovských ambicí často stačí jedno dvě děti, do nichž rodiče výrazně investují. Díky vyššímu vzdělání a pracovní kariéře mají i jiné životní cíle než rodičovství – s nárůstem úrovně vzdělání klesá plodnost všude. 

Zmínila jste Jižní Koreu jako zemi s extrémně nízkou plodností a problémy na obzoru. V čem udělali chybu? 

V Jižní Koreji je problém obrovský rozpor mezi rychlým rozvojem společnosti včetně vzdělání a nastavením společnosti. Osmdesát procent mladých Jihokorejek má vysokoškolské vzdělání, ale společnost od nich v případě založení rodiny stále očekává tradiční genderové role. V kombinaci s extrémně konkurenčním školstvím a pracovním trhem ženy často volí buď práci, nebo rodinu. Rodina totiž vyžaduje starat se nejenom o děti, o partnera, ale často o své i manželovy rodiče, a to aniž by se na tom partner nějak podílel. Většina žen proto raději zůstává svobodná a bezdětná. 

Ode zdi ke zdi

Když se vrátíme blíže k nám, najdeme v Evropě dobré příklady toho, jak podpořit plodnost a zajistit, aby ženy nemusely volit mezi kariérou a dětmi? 

Z mého pohledu to funguje, anebo aspoň dlouho dobře fungovalo v severských zemích, ale třeba i ve Francii. Tyto země nabízejí rozumný a flexibilní mix rodinné politiky. Není to jenom o penězích; dávky a finanční transfery slouží jako nástroj, jak po určitou dobu nenechat rodiny propadnout do chudoby, jak kompenzovat ušlé příjmy v době, kdy je nezbytná péče o děti, a zároveň vyjádřit, že si společnost váží toho, že přivádí děti na svět. V současné společnosti je klíčové nastavení pracovního trhu a politik týkajících se rodičovských dovolených a služeb péče o děti: mít možnost flexibilně čerpat mateřskou, rodičovskou, otcovskou a jiné dovolené, mít služby nastavené tak, aby je každá rodina mohla využívat podle věku svých dětí, podle toho, v jaké situaci právě jsou, co preferují, jak rychle se rodiče mohou a chtějí vrátit na pracovní trh nebo z něj naopak nikdy zcela neodejít. 

To jsou věci, které by mohly být prospěšné i u nás?

Rozhodně. U nás je běžný model „ode zdi ke zdi“. Máme už přes čtyřicet procent vysokoškolsky vzdělaných mladých žen, ale stále chybí dostupné školky. Jesle téměř neexistují, soukromá zařízení jsou drahá a v menších městech a na vesnicích nejsou vůbec. Žena tak často z pracovního trhu zcela vypadává a po přijetí dítěte do školky se vrací zpět na plný úvazek, což ne všem vyhovuje. V zemích s flexibilnější rodinnou politikou je více možností, jak kombinovat péči o děti s pracovním zapojením, a to i s ohledem na věk potomků.

Myslíte, že by díky podobným opatřením mohla plodnost v Česku vyrůst zpět na úroveň dvou dětí na ženu?

Neočekávám to. Cílem rodinné politiky by mělo být umožnit lidem mít tolik dětí, kolik si přejí. A když se podíváte na ty deklarované reprodukční plány, tak ty v průměru nad dvě děti na ženu nevychází. V Česku dál přetrvává ideál dvoudětné rodiny, kterou si přeje polovina až pětapadesát procent žen. O něco méně než pětina žen říká, že by chtěly tři a více dětí, ale jejich podíl nestoupá. Stejně neroste ani podíl žen, které deklarují, že děti vůbec nechtějí. Výsledkem by mohla být stabilizace na úrovni 1,6 až 1,8 dítěte na ženu, ale nad dvě děti v průměru se podle mého názoru neposuneme.

Což tedy znamená dlouhodobé vylidňování nebo proměnu populace, pokud bude pokračovat kladná migrační bilance.

Ano, znamená to proměnu populace, ale ne dramatickou. Kladné migrační saldo, tedy fakt, že se k nám stěhuje více lidí, než kolik jich odchází, tady máme po celé porevoluční období. Postupně narůstá počet i podíl cizinců v naší populaci. Před válkou na Ukrajině u nás žilo zhruba 660 tisíc cizinců, teď je to v důsledku událostí posledních dvou let více než milion lidí. Pokud jde o počty narozených dětí, je třeba sledovat delší období a zaměřit se na generační plodnost, tedy kolik dětí se narodí ženám určité generace do konce jejich reprodukčního věku. Konečná plodnost generace žen z padesátých let byla kolem dvou dětí, nyní u žen generace ze začátku 70. let klesá k hodnotě 1,7. Výkyvy v delším období totiž nejsou tak výrazné. 

Počet narozených dětí je známý a snadno měřitelný údaj. Kde malé děti žijí s rodiči, je také jasné, stejně jako to, kdy budou potřebovat jesle, školky a školy. Můžete mi vysvětlit, proč stále řešíme nedostatek míst ve školkách, školách a na středních školách? Pro obce a státní úřady přece není tak těžké vědět, kolik míst bude potřeba za několik let. 

Volební období trvá čtyři roky, což je pro volené politiky příliš krátká doba na to, aby mysleli na delší období, třeba že dítě narozené dnes půjde za tři roky do školky a za šest sedm let do školy. Celý systém je velmi málo flexibilní. Stejně není žádné překvapení, že počet seniorů roste a dál poroste. Tito lidé zde trvale žijí, nikam se neodstěhují a spolehlivé prognózy, kolik se jich dožije určitého věku, jsou k dispozici, pokud nepřijde něco extrémního, jako byla pandemie. Statistický úřad tyto prognózy pravidelně aktualizuje, předkládá je vládě a jsou veřejně dostupné. Demografové mohou pouze spočítat a upozornit na to, kolik nás kde bude, ale systém s tím neumí dobře zacházet.

Chtěl jsem skončit optimisticky, ale jak vás poslouchám, asi si pomalu půjdu stoupnout do fronty k domovu důchodců, protože jich bude zoufale málo, stejně jako asi hrozí nedostatek péče o starší lidi. 

Obávám se, že to tak dopadne. Různé krátkodobé propady a výkyvy v počtech narozených vytvářejí v populační pyramidě zářezy a výstupky, které jsou nakonec pro fungování systému velmi problematické. Projevilo se to v 90. letech, kdy se zbrkle rušily jesle a školky. Poté, co se situace změnila, se musely nákladně obnovovat. To hrozí i nyní, kdy počet nově narozených dětí propadl meziročně o desetinu, a to již dva roky po sobě, pokud si samosprávy opět řeknou, že školky raději zruší, protože těch pár rodičů si s dětmi doma přece nějak poradí. Opět narážím na to, že čtyřleté volební období je na tyto věci příliš krátké; v ideálním světě by samosprávy a státní správa plánovaly výrazně dopředu. Pokud nemají naplněnou školku, měly by otevřít skupinu pro menší děti, udělat družinu nebo denní centrum pro seniory. Nemělo by to být o tom, že budova je určena jen pro určitou skupinu, a když ta skupina zrovna není, tak se musí zavřít a zprivatizovat. Často můžete slyšet, že v průměru za celou republiku to všechno vychází dobře. Ale máme mnoho regionů, kde rozvoj jde rychle dopředu, stahují se tam rodiny s malými dětmi a mladí lidé, kteří budou za pár let potřebovat služby jako školky a školy v daleko vyšší míře než v jiných částech republiky.