Prezident Dobrotivý. Bude stačit vlídnost Západu na zupáctví Východu?

Osobnost generála Pavla nevnesla do prezidentského úřadu „generálskou“ ráznost ani jiné nešvary, které si rádi spojujeme s postavami vysokých důstojníků. Tento generál přišel na Hrad vybaven vlídností, pozorností k problémům lidí i k rozdílným názorům na různé politické a lidské situace, se smyslem pro kompromis a nadhled. Takovým panovníkům se za časů králů říkalo dobrotiví. Byl to vždy vzácný jev. Habsburkové se, myslím, za ty stovky let panování dočkali jen jednoho, a to ještě dobrotivost u něj ve skutečnosti znamenala slabomyslnost. 

Petr Pavel byl kandidátem protibabišovské opozice, v tom má Babiš pravdu. Vybrali ho s nadějí, že jako jediný je schopen sjednotit voliče tak, jak je sjednotil ve své pětikoalici Fiala. A hlavně – byl schopen Babiše porazit a nepustit ho na Hrad, podobně jako Fialova pětikoalice odstavila Babiše od vlády. Málokdo počítal s tím, že přinese na Hrad vlastní koncepci prezidentování a že ji jasně prosadí. Oporou mu paradoxně bylo vulgární prezidentování Zemana a drastická politická agrese Babiše a jeho kulturního nohsleda Okamury.  Politika vulgárnosti vyvolávala potřebu slušnosti, zdvořilosti a obyčejné pozornosti lidí k lidem. Fiala i Pavel takovou politiku nabídli. Měla úspěch a stala se zdrojem Babišovy série volebních výprasků.  

Být dobrotivým panovníkem je ovšem riskantní. Jeho konání dobra často naráží na nepochopení, v politických činitelích vyvolává nechuť, často i odpor a nezájem o smír, který dobrotivý panovník nabízí a často i organizuje. Je to problém hlubší. „Vlídnost“ na některé politické vrstvy nezabírá, vysmívají se jí a snaží se každého „dobrotivého“ politika roztrhat na kusy. Poznal to už kdysi Václav Havel a vidíme to také dnes.