Kdybych byla chlapec, nacisti by mě bývali zastřelili, říká poslední přeživší lidická žena

Navzdory svému věku, celoživotnímu handicapu (od narození nemocným kyčlím) a půlstoletí staré oboustranné endoprotéze žije paní Skleničková dodnes sama v domě v Lidicích. „Vloni na jaře jsem spadla ze schodů. Ležela jsem a říkala si: Jaří, tohle je tvůj konec. A pěkně blbej konec,“ směje se. „Ale měla jsem na ruce tlačítko tísňového volání od organizace Život 90. Takže jsem si rychle přivolala pomoc. Nakonec jsem ani nejela k doktorovi.“

Od důchodu žije paní Skleničková trvale v Lidicích v domě, který dostala od československého státu po válce – stejně jako 149 dalších žen a dětí, které likvidaci vesnice (v červnu 1942) a následné útrapy války přežily. Teprve od loňského úrazu za ní domů dochází pečovatelky. „Maminka to pořád zvládá víceméně sama, má chodítko, ani si nechce nechat pomáhat. Po tom všem, čím si v životě prošla, a se všemi zdravotními trablemi je to až neuvěřitelné,“ říká její dcera Jitka. „Hlava babičce pořád jede, jen vloni začala mít trochu problémy se sluchem,“ doplňuje vnuk Ondřej. „Vždycky je ráda, když za ní někdo z rodiny dorazí.“

Jaří vám říkali rodiče?

Narodila jsem se na jaře. Mamince se asi zdálo hrubé mi říkat „Jarko“, tak mi říkala Jaří. A to mi zůstalo, nikdo mi neřekl jinak. Moje sestra se jmenovala Míla, byla o tři roky starší. Ještě před ní měli rodiče syna Jaroslava, ale ten zemřel tři týdny po porodu v lednu 1922. Míla se narodila ten samý rok v prosinci. Možná proto, že maminka rodila dvakrát v jednom roce, byla Míla malá a drobná. Já jsem byla vysoká a hubená. Narodila jsem se ale se špatnými kyčlemi.

Přišlo se na to hned po narození?

To ne, až když jsem začínala chodit. Začala jsem později než jiné děti a při chůzi jsem se kolíbala. Rodiče mě naštěstí včas vzali na moderní pražskou dětskou ortopedickou kliniku. Rentgen odhalil, že mám oboustrannou luxaci neboli vykloubení kyčlí. Dali mi nohy do zvláštního aparátku, a ne do sádry, jak bylo tehdy běžné. Po kontrole po šesti měsících se vše upravilo. Jen na rentgenu bylo uvnitř kloubů vidět, že něco není úplně v pořádku. Mohla jsem běhat i sportovat, až v lágru v Ravensbrücku se mi problémy vrátily.

Rodiče tedy byli starostliví, že vás nechali takto důkladně vyšetřit…

Ano. Oni měli rozdělené role. Maminka se starala o chod domácnosti a o moje a sestřino vzdělání. Tatínek dbal o naše zdraví a výživu. Byl vyučený kuchař. Byly jsme se sestrou hubené jako lunt, a tak jsme navíc k jídlu dostávaly každý den lžíci rybího tuku. Sestra ho nesnášela, ale já jsem si na něj tak zvykla, že jsem ho měla ráda, a dokonce jsem všem připomínala, že si ho máme vzít. Myslím, že tatínkova péče o zdraví nám dala základy, díky nimž jsme přežily v koncentráku.

Dětství jste strávila s rodiči v Lidicích?

Částečně. Z Lidic pocházela maminka, její rodiče tu měli hospodu. Tatínek pocházel od Hradce Králové. Kvůli otcově práci jsme se šest týdnů po mém narození odstěhovali do Luhačovic, kde dostal místo šéfkuchaře. Na zimu jsme se ale vraceli do Lidic, protože sezona v lázních trvala jen od května do října. Přes zimu tatínek v Lidicích učil na faře lidi zdarma péct dorty nebo pořádal v Plzni kurzy vaření. Po pár letech jsme se stěhovali z Luhačovic na Slovensko, kde tatínek dostal místo v sanatoriu ve Vysokých Tatrách. Odtud jsem v jedenácti letech odešla na školu do Hradce Králové, kde jsem bydlela u tatínkových příbuzných. Tam jsem také zažila okupaci naší země na jaře 1939.

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byla to smutná doba. Šly jsme se sestřenicí po městě a kolem nás pochodovali němečtí vojáci. Provokativně jsme se k nim otočily zády. Tehdy také vznikl Slovenský štát a rodiče museli v červnu 1939 Slovensko opustit. Vrátili jsme se Lidic. I tady si tatínek udržoval lázeňskou fazonu, na procházky do polí chodil upravený, s kravatou a vyčištěnými botami. Každé ráno cvičil u rádia při ranní čtvrthodince. Chodil s námi na procházky, jezdili jsme na kole a vtiskl nám, že být na vzduchu a slunci je zdravá věc. Byl hodně společenský a zábavný, nekuřák. Pivo pil, jen když se hodilo k jídlu. Nás se sestrou velmi miloval. S maminkou byli spokojení, doplňovali se. Někdy se ale špičkovali.

Jak třeba?

Maminka měla zlozvyk číst si při nedělním obědě. Tatínka to zlobilo, a tak jí jednou, když byla začtená, sebral polovinu řízku z talíře. Maminka pak vyzvídala, kde je řízek. Tatínek jí řekl: „Vidíš, čteš a ani nevíš, že už jsi ho snědla.“ Já jsem se začala smát. Tatínek mamince řízek vrátil, ale myslím, že pak už si u jídla nikdy nečetla.

Tolik obětí za jednoho chlapa

Jak jste v Lidicích vnímali válku?

Míla v roce 1941 maturovala, jenže nemohla jít dál, protože vysoké školy už byly zavřené. Tatínek jí přes známé pomohl najít práci, protože by jinak byla totálně nasazená na práci v Říši. Já jsem uspěla při přijímacích zkouškách na obchodní školu na pražských Vinohradech. Byl u ní internát, ale ten Němci v dubnu 1942 zavřeli. Rozhodla jsem se na dva zbývající měsíce školního roku vrátit do Lidic a do Prahy dojíždět. V květnu pak byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha.

Co se dělo pak?

Ihned byl vyhlášen výjimečný stav. V ulicích jsem viděla seznamy se jmény lidí, kteří byli popraveni v rámci takzvaných protiopatření. I úplně cizí jména na mě silně působila. Říkala jsem si: Za jednoho chlapa tolik obětí. Moc jsem si přála, aby atentátníky nenašli. Čtvrtého června mě cestou z Lidic zadržel německý voják a nechtěl mě pustit dál. Umluvila jsem ho, že musím do školy, ale neměla jsem celý den klid. Večer doma jsem zjistila, že Němci zatkli v Lidicích dvě rodiny – Stříbrných a Horákových.

To bylo necelý týden před vypálením Lidic…

Pak se pár dní nic nedělo. Jezdila jsem dál do školy, až 9. června v devět večer Němci vesnici obklíčili. Dovnitř pustili každého, ale ven nikoho. Maminka mě vzbudila v půl čtvrté ráno. Řekla mi, že musíme jít na dva dny do kladenské školy k výslechu.

Takže jste ještě netušili, co se chystá?

Ne. Říkala jsem si dokonce, jací jsou Němci slušní. Řekli totiž rodičům, aby si s sebou vzali všechny peníze a šperky. O domácí zvířata slíbili, že se postarají. U vrátek mě tatínek políbil a řekl: „Dá Bůh, že se ještě uvidíme, Jaří, nezapomínej nikdy na Boha.“ Byla jsem překvapená, proč to říká, vždyť se za dva dny uvidíme. O chvíli později už jsme museli odevzdat všechny cennosti, které nás předtím nechali Němci sbalit. Tatínek musel zůstat s ostatními muži a chlapci na návsi, zatímco nás s maminkou a sestrou odvezli do kladenské reálky, kde jsme zůstaly tři dny. Bylo nás asi tři sta žen a dětí.

Co jste si myslely?

Nevěděly jsme, co s námi bude. Třetí den oddělili ženy od dětí. Řekli, že ženy pojedou vlakem do pracovního tábora a děti že za nimi pojedou autobusem, aby to měly pohodlnější. Bylo to nejsmutnější loučení, jaké jsem kdy zažila. Matky plakaly, děti je držely kolem krku, nechtěly se pustit. Mě vojáci nechali ve skupině žen se sestrou a maminkou díky tomu, že mi bylo čerstvých šestnáct. Kdybych byla kluk, zastřelili by mě. Všechny chlapce nad 15 let a muže na místě zabili, celkem 173 lidí.

Měly jste o lidických mužích nějaké zprávy?

Ne. Moje sestra se jen dozvěděla od jednoho vojáka, že tam, kam jedeme, naši muži nebudou. I to byl šok. Mamince jsme to ale neřekly. Tou dobou už byl tatínek mrtev, což jsme ale nevěděly. Některé ženy slyšely železničáře na nádraží, jak si pro sebe mumlá: Lidice hoří, Lidice hoří. Vůbec jsme si nepřipustily, že by to mohla být pravda. Ani později v Ravensbrücku jsme se o vypálení Lidic nedozvěděly.

Jak je to možné?

Ostatní vězeňkyně z českého bloku, které to věděly, to před námi zatajily. Chtěly nám pomoct zachovat si naději a vůli k životu.

Vyžle č. 11 788

Jak vypadal váš příjezd do lágru?

Z vlaku nás vysadili v lese. Na nástupišti stály ženy v uniformách, každá u nohy vlčáka, řvaly na nás. Mladé ženy z Lidic podpíraly staré, jednu nemohoucí paní nesly její dcery na židli. Tak jsme došly do tábora s branou, nad níž byl nápis „Arbeit macht frei“. Matky s hrůzou zjistily, že tam na ně nečekají jejich děti. Sebrali nám všechny věci, musely jsme se osprchovat a projít odvšivovací stanicí, kde některé ženy ostříhali dohola. Vyfasovaly jsme plátěné košile, spodní kalhoty, šedomodré plátěné šaty s krátkým rukávem, zástěry a šátek na hlavu. Na nohy nic. Jedna česká vězeňkyně mi říká: „Co ty, štěně, tady děláš?“ Vypadala jsem maximálně na třináct. Štěně mi pak říkala celou dobu. Ostatní mi říkali i vyžle a všemožně mi pomáhaly.

Co následovalo?

Na oblečení jsme si musely našít pláténko s číslem, které jsme vyfasovaly. Já jsem byla 11 788. Naším domovem se stal blok číslo 8. Byl rozdělen na část A, kde bydlely české komunistky, a část B, kde byly ženy z nekomunistického odboje a manželky prvorepublikových politiků, kteří uprchli na Západ. Naší blokovou dozorkyní byla Polka Danuta a vedoucí světnice, která odpovídala za pořádek, paní Marylka, polská šlechtična. Obě nejen pro mě hodně udělaly.

Jak to u vás na bloku vypadalo?

Bydlelo nás tam asi šest set, později dvanáct set. V umývárně bylo deset umyvadel a vedle šest záchodových mís. Části A i B měly svoji jídelnu, kde bylo 10 velkých stolů. Každý k nějakému stolu patřil. Spalo se v místnostech s třípatrovými kovovými palandami, místo matrace byla jen řezanka plná blech. Každý dostal jednu tenkou deku. Povlečení nám za celou dobu v lágru ani jednou nevyměnili. Spali jsme v postelích po dvou. Já spala se sestrou. Blechy na Mílu nešly tolik jako na mě, každé ráno jsem byla poštípaná. V lágru byly i vši, které přenášely tyfus, takže jsme se pořád kontrolovaly.

Začátky v lágru musel doprovázet obrovský šok.

Naše zoufalství bylo bezmezné. Ze dne na den mi skončilo bezstarostné dětství. Během jediné noci jsme přišly o otce, manžely, bratry, syny, o pár dní později o děti… Přesto jsme si zachovaly i v lágru v rámci možností zvyky z domova a titulovaly jsme se tak, jak jsme byly dosud zvyklé, třeba panímámo nebo paní řídící. Hodně jsme si pomáhaly, solidarita mezi ženami byla obrovská.

Předpokládám, že jste musely začít pracovat.

Práci nám začali přidělovat po 14 dnech karantény. Míla šla do dílny, kdy se šilo vojenské a vězeňské oblečení. Já s maminkou a dalšími 44 lidickými ženami jsme musely sešívat kožešiny do leteckých vojenských uniforem. Byly to kradené materiály. Beran byl na šití tvrdý, králík malý, pracovaly jsme jen v noci, směna trvala od šesti do šesti. Ostatní ženy mě udržovaly vzhůru, protože jsme odpadala a hrozilo, že mě dozorkyně zbije. Ráno od šesti pak byl ještě dvouhodinový apel, kde jsme musely stát v pozoru. Po třech měsících nevyspání a nachlazení jsem vypadala, jako že mám tuberkulózu. Jedna Češka, jež pracovala jako pomocná zdravotní sestra, mi pomohla, aby mi lékař vystavil potvrzení, že mohu pracovat jen při denní směně.

Takže vás přeřadili?

Ano. Vybrali mě do kolony dvaceti osob, které rozvážely z kuchyně na jednotlivé bloky kotle s jídlem. Kromě toho jsem ráno v dřevěných bednách s držadly roznášela brikety do těch bloků, kde se pracovalo. Mnoho mých kolegyň byly Polky, naučila jsem se díky tomu polsky, zpívala jejich písničky a spřátelila se s jistou Janinou, s níž jsme zůstaly přítelkyněmi i po válce. Později mě přeřadili na úpravu cest a trávníků a ještě později na planýrování tábora a pak na šití. Normy byly pochopitelně přísné.

Jak jste to zvládala fyzicky?

Nohy mi začaly vypovídat službu. Tahání těžkých kotlů v kuchyni, dlouhé stání na apelplacu v zimě i mrazu a celé dny při práci na nohou udělaly své. Lékař mi po zrentgenování kyčlí napsal osvobození od venkovní práce a nošení těžkých břemen. Já jsem měla radost, ale když to zjistila maminka, byla zničená. To potvrzení totiž byla ve skutečnosti průkazka na smrt do skupiny vězeňkyň určených k likvidaci. Naštěstí mou kartu zničila jedna Brňačka, která měla přístup ke kartotéce. Bez toho bych nejspíš skončila v plynové komoře.

Pochod smrti

Jak vypadal jídelníček v lágru?

Měly jsme denní příděl. Ten sestával z hrnku náhražky kávy ráno, v poledne jsme dostávaly tři menší brambory a půl litru tuřínu nebo špenátu, špatně praného a vařeného ve špinavé vodě. K večeři půl litru otrubové polévky. Za celou dobu jsme neviděly ani kousek masa nebo cukru.

Zažila jste osvobození Ravensbrücku v roce 1945?

Ne. Koncem roku 1944 začaly přicházet do tábora velké počty žen z jiných koncentračních táborů v Polsku a východním Německu a Ravensbrück byl náhle přelidněný, začal se tam šířit tyfus. Zásobování vázlo, denní příděly se snižovaly. Na začátku roku 1945 začali Němci budovat vedle tábora plynové komory a začali dělat hrozné selekce. Důvodem mohlo být cokoli – jakákoli známka únavy, šedivé vlasy, křečové žíly, věk nad 50 let…Tak zemřela i maminčina sestra. Viděly jsme ji stát za dráty.

Fronta se ale blížila.

Naštěstí. Po Velikonocích 1945 nacisté plynové komory zbourali. Těšily jsme se, že již brzy bude tábor osvobozen. Místo toho přišel rozkaz jej do 24 hodin opustit. Šly jsme v pětistupech do koncentračního tábora Malchow. To byl onen pochod později známý jako pochod smrti. V noci jsme spaly mezi dvěma frontami, přes den jsme míjely pušky zabodnuté v zemi, na nich helmy, pohozené pancéřové pěsti, ohořelá auta. S maminkou a sestrou jsme se nakonec ztratily, ale jedna z lidických žen nás našla a odvedla nás do bezpečí za ostatními do lesního tábora Sachsenhausen, kde bylo patnáct set vězňů.

Jak jste se dozvídaly nejnovější zprávy o vývoji na frontě?

V táboře bylo rádio. Přes mnoho zastávek jsme nakonec doputovaly do Nového Brandeburku do sovětského repatriačního tábora. Nakonec pro nás přijely autobusy kladenských hutí.

Kdy jste se dostaly domů?

Na výročí 10. června 1945 už jsme byly zpět a zažily jsme první velkou tryznu. Prezident Beneš měl projev. Už nikdy se tolik lidí v Lidicích nesešlo. Poprvé jsme viděly místo Lidic jen holou pláň. To už jsme věděly, že tatínek není. Nemohla jsem tomu uvěřit, bylo mi hrozně, ani plakat jsem nemohla. I dlouho potom, když už jsme bydlely v Praze, jsem si představovala, že ho potkám, že není možné, aby nežil. Bohužel se tak nestalo. Zato jsem potkala svého budoucího muže Mirka. Vzali jsme se v roce 1951 a v roce 2011 jsme oslavili diamantovou svatbu. Bohužel rok poté manžel zemřel, ale dodnes mi dělají radost naše dvě děti, vnoučata i pravnoučata.