Povolební hádka v autě

„Dneska brácha nejede, budeme si pouštět nahlas muziku,“ řekl jsem si v sobotu ráno a vstal a šel k volbám. V pátek jsem to nestihl. 

Z naší „pardubické“ sekce, která vyráží na koncerty z tohoto města, volit kvůli pátečnímu hraní nestihl nikdo, a tak měli všichni v plánu udělat v sobotu to samé. Vzhledem k tomu, že jsme vyráželi už v deset dopoledne a z Písku jsme přijeli až v sobotu ve tři ráno, byl to celkem náročný úkol. Nakonec jsem to zvládl a vzal s sebou k volební urně i psa. A říkal si, jak by to vypadalo, kdyby byl náš miniaturní bulteriér hlídací pes demokracie a extremisti by se proměnili na pár vteřin v jeho oblíbené granule…

Odvolil jsem, dal si kafe a vyrazil dodávkou pro zbytek party. Slunce svítilo, byl pěkný předletní den a já jsem přemýšlel, zda si cestou do Břeclavi pustíme novou desku Cage the Elephant nebo Pearl Jam. Nepustili jsme si nic. Proč? Protože v autě proběhla povolební debata alias hádka, a tak bylo místo hudby těžké ticho. Úlomky ze závěrečných útočných hlasitých vět dopadly na přístrojovou desku, nástroje, sedačky a hlavně na naše hlavy, z kterých před několika okamžiky vyletěly jako dávky z kalašnikova.

Nikoho z nás by žravý miniaturní bulteriér nesežral, ale určitý rozdíly tam jsou. Většinou to řešíme vzájemnými vtipnými narážkami, ale občas to úplně neklapne. V případě, že bychom byli dívčí kapela, zřejmě by hrozil okamžitý rozpad, protože když se pohádají holky, následný stav často připomíná konflikt mezi Severní a Jižní Koreou. Nám ale stačilo dojet do Břeclavi a tam těsně před příjezdem na festival zabloudit. Nezbývalo nic jinýho než spolu začít komunikovat a zjistit, jak se z bahnité cesty v kempu u rybníka dostat k pódiu. Pak se taky musel vynosit aparát a přijela „pražská“ sekce, která na rozdíl od nás v autě neprobírala, která strana je ta správná. Proběhla zvukovka a ta odfiltrovala předchozí napětí, a tak bylo už před začátkem našeho setu jasný, že nejhorší máme za sebou. Koncert byl super a jediný opravdový trabl bylo předbouřkový dusno a vedro.

Nezbývalo než si sednout do dodávky, vyrazit domů a konečně si něco pustit. Na řadu přišly i kapely, který jsme poslouchali, když jsme zakládali svoji partu. „Ty nový nahrávky Pixies bez Kim Deal jsou jako párek bez hořčice.“

Nejkrutější recenze čerstvý nahrávky oblíbený kapely už žádnou hádku nevyvolala. Jeli jsme dál končícím předletním dnem, pouštěli jsme si další party. Některý vyvolaly zapadlé vzpomínky z konce devadesátých let, které nikdo nevyfotil ani nenahrál. Jediné místo, kde navždy zůstávají, jsou skříně v našich hlavách. Bylo to fajn.

A nejlepší na tom bylo, že spolu jedeme a není ticho.