Poslední vtip Franze Kafky

Letos si příznivci literatury u nás i ve světě připomínají sté výročí úmrtí Franze Kafky, pražského židovského spisovatele německého jazyka, jak bývá složitě škatulkován. Pocty jeho dílu a odkazu vyvrcholily v červnu, ale výstavy, přednášky, divadelní a hudební představení či rozhlasové pořady budou pokračovat i v dalších měsících.

Jako snad každý, kdo se ochomýtá kolem literatury, jsem i já byla letos několikrát vyzvána, abych se ke Kafkovi vyjádřila. Po pravdě jsem odpovídala, že jeho prózy se mě nejvíc dotýkaly v dospívání. Jako mladistvá pražská intelektuálka jsem Kafkovi nemohla uniknout. Jeho texty mě oslovovaly neuchopitelností a temnotou, protože tajuplnost, zastřenost a zmar jsou v mladém věku zásadní hodnoty.

Dnes patřím k těm, koho víc než Kafka spisovatel baví Kafka německojazyčný Pražan přelomu devatenáctého a dvacátého století, potomek venkovských židovských rodů, které se vypracovaly ke středostavovské měšťanské úctyhodnosti. Skutečné potěšení mám z čtení jeho korespondence a deníků, které bychom dnes mohli označit módním termínem „autofikce“. Mám ráda i životopisnou literaturu o něm jako svědectví o staré Praze, jež byla od Kafkových časů opakovaně ochuzena o část své pestré identity. 

Na debatě pořádané německými kafkology jsem dostala otázku, co pro mě Kafka znamená jako pro autorku. Domnívám se, že pro své novodobé kolegy a krajany je Kafka měřítkem. Ovšem nikoli co do stylu nebo kvality psaní. Když v literárním prostředí kdekoli ve světě zmíníte, že jste z České republiky, první asociací bývá Milan Kundera. Dodáte-li, že jste z Prahy, nevyhnutelně přijde na řadu Franz Kafka. Jako spisovatel z Česka Kafkovi neutečete – nejméně od poloviny dvacátého století je pro domácí i exilové autory referenčním bodem. Ve světě uctívaný jako literární génius a prorok, v rodném městě poněkud redukovaný na turistickou ikonu a maskota Prahy. 

Na témže kafkologickém panelu jsem spolu s ostatními účastníky dostala ještě jednu otázku, a sice jestli v Kafkově díle zaznamenávám humor. Přiznávám, že tam, kde jiní čtenáři oceňují komiku, cítím jen zoufalství a úzkost z bezmoci. Franze Kafku nevnímám jako literárního humoristu, domnívám se však, že se mu nezamýšleně podařil vynikající posmrtný vtip. 

Stalo se totiž to, že po sto padesáti letech národněobrozeneckých snah, po vzkříšení spisovné češtiny, letech jazykového brusičství a vyzdvihování roduvěrného češství, po vlnách etnických čistek minulého století a úsilí vymazat z české kolektivní paměti obě komunity, jichž byl Franz Kafka příslušníkem, a konečně po všech pokusech potřít samotné jeho dílo zůstává tento pražský Žid tvořící v němčině emblémem českého hlavního města a ve světovém měříku nejoslavovanějším a nejzkoumanějším představitelem literatury z naší země.