Ty, které umějí číst vítr. České jachtařky vyrážejí na olympiádu 

Sáro, vy jste s jachtingem začínala v pěti letech. Předpokládám, že nějaký jachtař v rodině už byl, protože tohle není sport, ke kterému dítě přičichne na plácku před domem. 

Sára: Jo, táta začal jezdit, když mu bylo osmnáct. Našli si tehdy s jeho bráchou klub, ve kterém jsme dodnes, a závodili rovnou v dospělé třídě. 

A to se dá, začít takhle pozdě? 

Sára: Do nějaké úrovně určitě, člověk se naučí jezdit v jakémkoliv věku. Táta závodil jen tak pro radost, nikdy to nebylo profi.

A vy jste začala, protože jste chtěla dělat to, co dělal on? 

Sára: Ne! Pamatuju si, že jsme jednou jeli někam autem, byla noc a táta říká, že o víkendu půjdu na loď. Hned jsem se rozbrečela! (smích) 

A jak ta premiéra probíhala? 

Sára: Bylo to na Vltavě, táta mě dal na dvouposádkovou loď ke klukovi, kterému bylo sedmnáct. To je v jachtingu celkem běžná věc, že starší děti učí ty malé. Podle mě se mi ten první den nelíbil, ale táta jel za mnou na člunu a říkal, že to bude dobrý. Což se potvrdilo, mám na celý první rok jen hezké vzpomínky.

A co ten kluk, se kterým jste jezdila? 

Sára: Byl bezvadnej! Jmenuje se Zdeněk Parůžek a jsme kamarádi dodnes. 

Co vlastně takhle malé dítě na lodi může dělat? 

Sára: Může se starat o malou plachtu, tahá za lano, celkově se učí loď vyvažovat, zastávat jednotlivé úkony, číst vítr. Ze začátku to není tak fyzicky náročné, navíc ten starší vám se spoustou věcí pomůže. Jde to postupně. 

Zošo, co vy? Taky byl u vás v rodině jachtař? 

Zoša: No, máma ještě na vysoké v Polsku jezdila s kamarády na velkou loď, na kajutovku. Takže znala ten sport, ale neznala závodní jachting. A moje začátky byly trošku jiné než u Sáry, jachting měl být jen zábava, protože jsem nemohla sportovat! (smích) 

Jak to? 

Zoša: Byla jsem strašně sportovní dítě, hrála jsem baseball, tenis, chodila na atletiku… A hlavně jsem dělala voltiž, což je gymnastika na koni. Jenže jsem z toho koně spadla a zlomila si čtyři krční obratle a najednou jsem nemohla dělat vůbec nic. Běhat, skákat, prostě nic. Naši přemýšleli, na co mě dát, aby to nebylo tak rizikové, a zapsali mě právě na jachting. Měl to být jen kroužek, bez ambicí! (smích)

Na rozdíl od Sáry jste začínala na jednoposádkové lodi. 

Zoša: Jo. Na třídě Optimist, to je taková vana s plachtou. Od začátku jsem si to užívala, a dokonce jsem plánovala, že chci sama jezdit i do budoucna. Což se teda tak úplně nepovedlo! 

Jak je jachting náročný v dospívání? Když člověk hraje fotbal, vezme kopačky a jde na trénink. Ale vaše disciplína vyžaduje poněkud víc, přinejmenším loď a vodu. Točí se pak život rodiny kolem jachtingu? 

Zoša: Bez podpory rodiny to nejde. Ale záleží i na tom, v jakém klubu člověk jezdí. Někde je to nastavené tak, že s vámi o víkendech na závody jezdí trenéři. Jinde je to zas hodně právě o rodičích.

Sára: Taky myslím, že bez rodiny to nejde. Ale pro mě byla důležitá ještě jedna věc. Naši mě podporovali, ale zároveň na mě netlačili. Kromě jachtingu jsem dělala milion dalších sportů, a jestli se jim budu, nebo nebudu věnovat, bylo vždycky moje rozhodnutí. Myslím, že i díky tomu jsem s jachtingem nikdy nechtěla skončit. Protože mě do něj nikdo nenutil.