Logo
Režisér a herec

Ať je to velké, ať to duní, ať to řve, ať je tam dobrá hudba! Jiří Mádl a jeho nový film Vlny 

Post Image

Ať je to velké, ať to duní, ať to řve, ať je tam dobrá hudba! Jiří Mádl a jeho nový film Vlny 

Play icon
21 minut

foto: Tomáš Binter

Vlny dělá už víc než dvacet let. Nejdřív byly herecké, později přibyly režijní. Jiří Mádl býval jednou z tváří českých teenagerovských komedií, v posledních letech se z něj ale stává i jedna z osobností české režie. Ve svém novém filmu Vlny vypráví příběh posledních měsíců před okupací roku ’68 i prvních minut a hodin po jejím začátku očima redaktorů zahraničního zpravodajství Československého rozhlasu. „Nejvíc mě fascinovala energie redakce. Čišela z nich činorodost a radost ze života,“ říká.

Když jsme domlouvali tenhle rozhovor, přišlo mi, že máte opravdu dobrou náladu. Je to radost z něčeho konkrétního? 

Ze života. A dokončeného filmu.

Je teď režie vaše hlavní povolání?

Myslím, že moje hlavní povolání je pořád herectví. A hned za tím režie.

Na festivalu v Karlových Varech uvedete svůj nový film Vlny, který půjde do kin v srpnu.  

Ano. A mám z něj dobrý pocit! Myslím, že se nám s producentkou Monikou Kristlovou podařilo udělat přesně takový film, jaký jsme si předsevzali. Chtěli jsme, aby měl energii, byl radostný. Aby bylo jasné, že období pražského jara bylo opravdu barevné. Aby měl dobrou hudbu, aby bylo jasné, že když se někdejšímu Československu dala najednou trocha svobody, hned to tady kvetlo. 

Je to příběh o skupině lidí, rozhlasových redaktorů, kteří v té době jednak přispěli k určité demokratizaci Československa a pak, na začátku okupace, i k udržení vysílání. Jak moc je film věrný?

Hodně. Vycházel především ze vzpomínek lidí z redakce mezinárodního života Československého rozhlasu a z materiálů od historiků. Chtěl jsem, aby divák měl dojem, jako by v té redakci byl a prožíval to samé co oni. Příběh staví hlavně na vyprávění redaktorů, protože to byla jejich zkušenost s tou dobou. Některé věci jsme posouvali na časové přímce, protože jsem to potřeboval vtěsnat do období od listopadu 1967 do října 1968, takže se mírně posunul třeba něčí příjezd nebo naopak odjezd do zahraničí. Někde jsme příběh zjednodušili. Důležité pro nás bylo udržení ducha té doby.

S kolika někdejšími redaktory jste mohl mluvit? 

Mnozí z nich už, když jsem začínal pátrat, bohužel nežili. Ale mluvil jsem s Věrou Šťovíčkovou, Janem Petránkem, Lubošem Dobrovským, Vladimírem Príkazským, s dětmi vedoucího redaktora Milana Weinera. A tu a tam se ozval někdo, kdo se dozvěděl, že dělám tenhle film, a poslal mi mail s nějakou vzpomínkou. To se dělo docela dost. Nebo mi na jednom moderování jistý pán připojoval přenosný mikrofon a říkal, že je syn Josefa Havlíčka, jednoho z tehdejších rozhlasových techniků v zahraniční redakci. Byla to taková mozaika, která se neustále skládala po dobu asi pěti let. Všechno bylo cenné, ale do filmu se vešla jen část.  

A shodovala se jednotlivá vyprávění? 

V základu sice ano, ale někdy si v jistých věcech i přímo odporovala. To bylo zajímavé zjištění. Samozřejmě historici byli ve většině věcí zajedno, ale pak se třeba objevila nějaká chybějící část příběhu a já musel pátrat, jak to bylo. Každý tvrdil něco jiného, historici, účastníci… Nastal pak moment, kdy už jsem měl fakt hrozně moc materiálu a musel učinit rozhodnutí, kudy se vydat. V tu chvíli jsem opravdu začínal mít dojem, že o tom vím nejvíc, protože jsem měl neskutečné množství informací a byl jsem jediný, kdo si je dával na nějakou časovou přímku. Takže jsem získal sebevědomí se v danou chvíli vydat určitým směrem. 

K čí verzi vyprávění jste se nejvíc přikláněl? 

Nejvíc k Věře Šťovíčkové, protože byla zahrnutá ve většině akcí, které redakce mezinárodního života dělala. Mám dojem, že k ní a možná i k Luboši Dobrovskému měl jejich šéf Milan Weiner největší důvěru. Paní Šťovíčková navíc v jednu chvíli i otevřela stavidla naší komunikace. 

Jak to? 

Do té doby si všichni drželi trošku odstup. Ale paní Šťovíčková mě v jednu chvíli začala mít ráda a já ji. A tehdy řekla: Tak teda pojďte, já na to kašlu. A ještě jednou mi to celé vyprávěla, ale s řadou úplně jiných věcí. To bylo skvělý.

Přečtěte si také

Příběh za trest

A jak jste na ten příběh vlastně přišel?

Na vysoké jsem za trest dostal přečíst a zpracovat knížku Od mikrofonu k posluchačům. A tam je kapitola právě o redakci mezinárodního života. To byl můj první kontakt s příběhem. 

Máte k rozhlasu jako médiu nějaký speciální vztah? 

Mám. Na vysoké jsem studoval sociální a masovou komunikaci, což je z větší části žurnalistika. V posledním ročníku se studium začalo i trochu profilovat, rozhodovali jsme se, co bychom chtěli dělat víc. Jestli televizi a rozhlas, nebo psanou žurnalistiku. Já šel hned na ten rozhlas, protože mě zajímal nejvíc.

Podpořte Reportér sdílením článku