Kočka  

Už jsem po těch schodech šla tisíckrát, přidržuju se té vlhké stěny, a přesto se mi dneska noha smekne a já spadnu z posledních asi pěti schodů. Naštěstí jsem se neuhodila do hlavy, ale asi jsem si zlomila nohu. 

Tedy myslím, že je zlomená, nebolí to moc, v životě mě už tolik věcí bolelo víc, ale rychle otéká a nemůžu se o ni vůbec opřít, natož na ni došlápnout, trvá mi věčnost, než se vyhrabu do sedu, sedím opřená o tu chladnou stěnu a jsem úplně zpocená, v té noze mi pulzuje bolestí a jsem v koncích. Na nohy se už nedostanu. 

Možná se časem vyplazím ze sklepa, ale co dál? 

Chvilku mám vztek, jak jsem mohla být tak nepozorná, ale pak mi dojde, že tohle je konec, a já se uklidním. Je to konečně tady. Čekám na to už tolik let. 

I kdybych se dostala nahoru, ani s berlema nemůžu chodit, moje lepší noha je asi zlomená, moje horší noha nevydrží než pár kroků, nemůžu vyjít ven, nemůžu se postarat o zvířata, nemůžu se postarat o sebe, je říjen, potřebuju si topit, ale nemůžu si dojít pro dříví, to bylo i před tou nehodou dost náročný, ale měla jsem na to systém, šla jsem o jedné berli a v druhé ruce jsem si nosila košík se dřevem, jistěže už několik zim nemám v domě moc teplo, když předloni byly ty dlouhé mrazy, na oknech dál od kamen se udělala námraza, ale ve dvou svetrech a teplých botách to šlo vydržet, vydržet jde skoro všechno, hodně jsem seděla s kočkou na klíně u kamen a dívala se skrz škvíru v plátech kamen na oheň uvnitř a bylo mi dobře, tak dobře, jak může člověku, jako jsem já, být. Ale teď si už žádnej košík se dřevem nepřinesu a prostě tady zmrznu. 

Možná nejdřív nastydnu, jestli tu budu sedět na zemi ve sklepě, a umřu na zápal plic. 

Anebo umřu hlady? 

Jednou za týden mi starej modlil Vaněk nosí nákup dolů k rozcestí. Den předtím do své schránky na dopisy, kam mi nikdy žádné dopisy nechodí, odnesu lístek s tím, co chci, a peníze, vždycky mu dávám něco navíc za to, že mi to přiveze. Vaněk se mě bojí, ale bojí se i Boha, takže mi pomáhá.  

Pro lidi ze vsi jsem atrakce, to je přece stará Machová, nikdo už si přesně nepamatuje, co se tehdy stalo, vím, že se o mně říkají horší věci, než se opravdu staly, když jsem ještě mohla chodit na nákup sama, ty jejich pohledy, to je ta šílená ženská, co zabila primáře nemocnice, já ho ale nezabila, i když jsem chtěla, aby umřel, zabít jsem ho nedokázala, srazila jsem ho autem, pamatuju si jenom ten tupý náraz, zvuk, jako když autem srazíte srnu, pak jsem ujela, ale on neumřel, stejně mi to nijak nepomohlo, asi až v tu chvíli, kdy tam zůstal ležet a  já nevěděla, jestli žije, nebo ne, jsem pochopila, že mně nepomůže nikdy nic, že s tím budu muset žít dál, a tak jsem žila dál, jistěže jsem šla do vězení a jistěže se se mnou můj muž rozvedl, nikdo se mu nedivil, kdo by chtěl žít s šílenou ženskou, jenom já a on víme, že mezi náma to skončilo už daleko dřív. 

Naší Madlence by dneska bylo čtyřicet dva let, osm měsíců a pět dní, ale umřela ten březnový podvečer v devatenácti letech, třech měsících a dvou dnech na vnitřní krvácení po operaci. Den potom, co ji pustili z nemocnice.  

Ale ano, zešílela jsem v tu chvíli a nikdy to neskončilo a nehodlám se bavit s drbnama ve vesnici, ať si o mně myslí, co chtějí, to se radši budu o berlích plahočit na rozcestí pro nákup, a kdyby Vaněk nebyl ochotnej mi ho vozit, vyřeším to jinak.