Kočka  

Už jsem po těch schodech šla tisíckrát, přidržuju se té vlhké stěny, a přesto se mi dneska noha smekne a já spadnu z posledních asi pěti schodů. Naštěstí jsem se neuhodila do hlavy, ale asi jsem si zlomila nohu. 

Tedy myslím, že je zlomená, nebolí to moc, v životě mě už tolik věcí bolelo víc, ale rychle otéká a nemůžu se o ni vůbec opřít, natož na ni došlápnout, trvá mi věčnost, než se vyhrabu do sedu, sedím opřená o tu chladnou stěnu a jsem úplně zpocená, v té noze mi pulzuje bolestí a jsem v koncích. Na nohy se už nedostanu. 

Možná se časem vyplazím ze sklepa, ale co dál? 

Chvilku mám vztek, jak jsem mohla být tak nepozorná, ale pak mi dojde, že tohle je konec, a já se uklidním. Je to konečně tady. Čekám na to už tolik let. 

I kdybych se dostala nahoru, ani s berlema nemůžu chodit, moje lepší noha je asi zlomená, moje horší noha nevydrží než pár kroků, nemůžu vyjít ven, nemůžu se postarat o zvířata, nemůžu se postarat o sebe, je říjen, potřebuju si topit, ale nemůžu si dojít pro dříví, to bylo i před tou nehodou dost náročný, ale měla jsem na to systém, šla jsem o jedné berli a v druhé ruce jsem si nosila košík se dřevem, jistěže už několik zim nemám v domě moc teplo, když předloni byly ty dlouhé mrazy, na oknech dál od kamen se udělala námraza, ale ve dvou svetrech a teplých botách to šlo vydržet, vydržet jde skoro všechno, hodně jsem seděla s kočkou na klíně u kamen a dívala se skrz škvíru v plátech kamen na oheň uvnitř a bylo mi dobře, tak dobře, jak může člověku, jako jsem já, být. Ale teď si už žádnej košík se dřevem nepřinesu a prostě tady zmrznu. 

Možná nejdřív nastydnu, jestli tu budu sedět na zemi ve sklepě, a umřu na zápal plic. 

Anebo umřu hlady? 

Jednou za týden mi starej modlil Vaněk nosí nákup dolů k rozcestí. Den předtím do své schránky na dopisy, kam mi nikdy žádné dopisy nechodí, odnesu lístek s tím, co chci, a peníze, vždycky mu dávám něco navíc za to, že mi to přiveze. Vaněk se mě bojí, ale bojí se i Boha, takže mi pomáhá.  

Pro lidi ze vsi jsem atrakce, to je přece stará Machová, nikdo už si přesně nepamatuje, co se tehdy stalo, vím, že se o mně říkají horší věci, než se opravdu staly, když jsem ještě mohla chodit na nákup sama, ty jejich pohledy, to je ta šílená ženská, co zabila primáře nemocnice, já ho ale nezabila, i když jsem chtěla, aby umřel, zabít jsem ho nedokázala, srazila jsem ho autem, pamatuju si jenom ten tupý náraz, zvuk, jako když autem srazíte srnu, pak jsem ujela, ale on neumřel, stejně mi to nijak nepomohlo, asi až v tu chvíli, kdy tam zůstal ležet a  já nevěděla, jestli žije, nebo ne, jsem pochopila, že mně nepomůže nikdy nic, že s tím budu muset žít dál, a tak jsem žila dál, jistěže jsem šla do vězení a jistěže se se mnou můj muž rozvedl, nikdo se mu nedivil, kdo by chtěl žít s šílenou ženskou, jenom já a on víme, že mezi náma to skončilo už daleko dřív. 

Naší Madlence by dneska bylo čtyřicet dva let, osm měsíců a pět dní, ale umřela ten březnový podvečer v devatenácti letech, třech měsících a dvou dnech na vnitřní krvácení po operaci. Den potom, co ji pustili z nemocnice.  

Ale ano, zešílela jsem v tu chvíli a nikdy to neskončilo a nehodlám se bavit s drbnama ve vesnici, ať si o mně myslí, co chtějí, to se radši budu o berlích plahočit na rozcestí pro nákup, a kdyby Vaněk nebyl ochotnej mi ho vozit, vyřeším to jinak.

Nákup si obvykle musím donést domů nadvakrát, a když ho odnesu, jsem tak unavená, že si musím jít lehnout a někdy spím od oběda (ten den obědvám čerstvý chleba, z potěšení světa mi jich nezůstalo moc, ale jedna z nich je čerstvý chleba, který mám jedině ve středu) až do večera. Probudit se za soumraku je ale strašně skličující, vzbudit se v nejhorší chvíli dne, aniž by se na ni člověk mohl připravit, je pro mě v tu první chvíli zase takové, jako to bylo, když se to stalo, když jsem přišla k její posteli, před chvílí usnula, a přesto jsem to poznala, v tu chvíli jako by mi někdo vyrval srdce, jakkoliv to zní jako nejhorší klišé, tak moc se to blíží pravdě, že nakonec je ta středa, i přes čerstvý chleba, můj nejhorší den. 

Jiné dny, kdy nejsem tak unavená, spím jenom chvíli po obědě a pak mám několik hodin na to, čekat, než ten soumrak přijde, to už je snesitelné, každým dalším dnem je to snesitelnější, jen bych těch dní potřebovala víc, než jich mám. Tedy – víc, než jsem jich měla včera…

Proč jsem se už dávno nezabila? I když nejsem věřící, ani předtím jsem nebyla, život jsem si sama nedala, nemůžu si ho sama vzít, tak je to jednoduché. 

Ale teď už je konec, už nic nemusím řešit, žádný nákup si nedonesu, jde spíš o to, aby se o mě Vaněk nezačal strachovat a nenapadlo ho, že by se snad na mě zašel podívat, představa, že mě tady najdou a odvezou do nemocnice, to se nesmí stát, už toho v životě moc nechci, vlastně možná jenom tohle jediné, chci umřít tady, ne v nějakým bílým pokoji s další sípající stařenou vedle sebe a s pohledama sester, které jenom obtěžuju. 

Z toho sklepa se budu muset vyškrábat a napsat mu, že prostě nákup tenhle týden nechci, možná ani ten další týden, tak co, stará babka si usmyslela, že dojí zásoby a ušetří. 

A musím mu to napsat dnes, je přece úterý, to mě tak vyděsí, že se skutečně začnu plazit po schodech nahoru. Jde to líp, než jsem si myslela, na kolena se jakžtakž dostanu a nakonec se svalím nahoře nad schodama. Je mi příšerně, ale to je jedno, už to brzo skončí. Už si lehnu jenom do postele a budu čekat. Jenom napíšu Vaňkovi. 

Další věčnost trvá, než po kolenou dolezu do kuchyně. Kočka mě zvědavě pozoruje, mobil mám na lince, ale nebude Vaňkovi podezřelé, že najednou nic nechci? Nebylo by lepší objednat si jen chleba a třeba nějaké maso, aby to divoká zvířata během týdne odtahala? Ale Vaněk to dává do igelitek, co kdyby ji nějaké to zvíře sežralo, ne, to nepůjde.

Proč tohle musím řešit? Proč mi všichni už konečně nedají pokoj? Proč si tu prostě nemůžu umřít? Jsem strašně unavená, je mi špatně z té bolesti, už nemůžu, na chvilku zavřu oči, pak to vyřeším. 

Když se probudím, je půl třetí odpoledne, kručí mi v žaludku, ale chuť k jídlu vůbec nemám, noha mi strašně natekla a bolí ještě víc, i šílenci dělají dobrá rozhodnutí, teď už bych se ze sklepa nedostala. Kočka mi mezitím vylezla na klín a spí. Hladím ji a pošlu Vaňkovi SMS: 

Zítra nepotřebuju nic, děkuju. Už nad tím nepřemýšlím, čekají mě další věci, moje zvířata, nejlepší by bylo králíky a slepice zabít, mohly bysme je s kočkou sníst, ale možná už nebudu jíst, proč to protahovat, čím dýl si o nákup neřeknu, tím to bude podezřelejší, nakonec sem ten Vaněk dorazí a to já už musím být mrtvá.

Teď bych měla vstát (no, těžko tomu říkat vstát) a aspoň se vysoukat na pohovku, určitě už dnes zvířata nevyřeším, ale nerada ruším kočku, když spí, už je taky stará a chce svůj klid, tak ji dál mechanicky hladím. Co s tebou bude, řeknu jí nahlas, nic mě zatím nenapadá, kočka už má špatné zuby, proto musí jíst měkké kočičí kapsičky nebo mleté uvařené maso, často jí vařím, kapsičky jsou drahé, ona si nedokáže nic ulovit, možná by to nedokázala ani zamlada, nikdy to nedělala, už od koťátka byla spíš jako pes, pořád jenom u mě, možná proto jsem si ji tak oblíbila, měla jsem předtím nějaké kočky k domu, aby lovily myši, ale tahle, to bylo od začátku něco jiného, ani nechodila ráda ven, jenom se mnou. 

Náhodou jsem ji zahlédla v inzerátu v novinách v den, kdy by Madlenka měla narozeniny, tím nechci říct, že beru tuto kočku jako nějakou Madlenčinu převtělenou duši nebo něco podobného, zas tak šílená nejsem, spíš mi asi bylo ten den strašně, koupila jsem ji, byla strašně drahá, nemám ale nikoho, kdo by mi to mohl vyčítat, tehdy jsem ještě mohla dojet autobusem do města, vezla jsem si ji domů, v autobuse jsem si ji vytáhla z té přepravky a ona se celá třásla, chudinka, a už jsme spolu patnáct let. Jméno jí nedám, nechci už nikomu nikdy dávat žádné jméno. Je to prostě kočka, má jméno Kočka. 

Jenže co s ní bude teď? Mám ji vyhnat a doufat, že si najde jiný domov? Zavřít dveře a poslouchat, jak bude mňoukat za dveřmi? Zradit nejbližší bytost, jedinou bytost, kterou mám? Představím si, jak mňouká za dveřmi, dokud se z toho nezblázním. Můžu se zbláznit ještě víc? 

Nebo jí tu mám připravit tolik jídla, aby vydržela celou zimu? To by asi šlo, ale když budou velké mrazy, stejně tu zmrzne.

Z té frustrace Kočku popadnu a sundám z klína, i když pořád spala. Nespokojeně se na mě dívá, promiň, omluvím se jí, ale mám zase hrozný vztek, takhle to nemělo být, nejdřív měla v klidu umřít Kočka a pak až já. 

Jdi, nech mě, odeženu Kočku, která už se mi zase cpe na klín. 

Odlezu po kolenou k pohovce a s velkými potížemi se na ni dostanu. Než si lehnu tak, jak můžu ležet, a přikreju se dekou, jsem úplně zpocená. Taky jednou omylem zavadím tou nohou o zeď, zabolí to tak, že skoro omdlím. Ale konečně ležím. Už nemám sílu ani přemýšlet. Dneska ještě neumřu, trochu se vyspím, třeba ta noha bude zítra lepší, třeba ne zítra, ale za pár dní ano, třeba to ještě všechno půjde. 

Probudím se k ránu, venku už svítá, jak jsem mohla spát tak dlouho v kuse? Kočka leží na mně a tíží mě na hrudníku, noha bolí, i když jenom pohnu rukou, je mi zima, na gauči mám jenom slabou dečku, ale možná mám horečku, mám hlad, ale pořád nemám chuť, takhle se to možná vyřeší samo, za pár dní už nebudu mít sílu ani vstát a prostě tady umřu na kanapi. 

Ale Kočka musí mít hlad, i zvířata venku jsou hladová, až teď mi dojde, že slepice jsem ráno, ještě než jsem šla do sklepa, pustila do výběhu, takže o ty už nemusím mít starost, tady u lesa na pozemku bez plotu slepice přes noc venku nepřežijou. Uleví se mi, nemusím tedy až dozadu ke kurníkům, králičí kotce jsou blíž domu, to spíš zvládnu, i když vím, že ani to nezvládnu, určitě ne dneska, vždyť je to jedno, kdybych králíky zabila a snědla, taky by zemřeli, ale není to jedno, hlady je prostě v kotci umřít nemůžu nechat, náhle se mi chce brečet, po všech těch letech, po tom všem, co jsem zažila, nemůžu ani v klidu umřít. 

I to, že se mi chce brečet, po těch letech, když už jsem nebrečela, mi naznačuje, že to je se mnou špatné, to asi ta horečka, to nic není, jenom se zbytečně lituješ, řeknu nahlas. 

Pohnu se, příšerně to zabolí, ale ta špatná noha je u zdi, takže se můžu jakžtakž vysoukat do sedu. Podám si berle a našteluju je tak, abych mohla vstát. Trvá to hrozně dlouho, ale povede se mi to. Stojím, sebemenší pohyb mě bolí, ale když už jsem vstala, musím to dokázat, je to poslední věc, co ještě musím dokázat (ne, není, ještě musím vyřešit Kočku), zvládla jsi v životě horší věci, posunuju se ke dveřím, každej krok je jako kilometr, potřebovala bych si odpočinout, ale už bych znovu nevstala, to zvládnu, až ty králíky pustím, tak si odpočinu, ne ještě se musíš dostat domů, protože jsi jenom ve svetru a kabát si obléct nezvládneš, to je jedno, prostě jdi, jdi, ať už je to za tebou. 

Otevřu dveře domu, chladný vzduch z venku mě trochu probere, na zemi je jinovatka, sunu se ke králíkárně podél domu, konečně jsem tam, třesu se tak, že mi skoro nejdou otevřít ty kotce, ale zvládnu to, chtěla jsem ty králíky seshora vyndat, ale přece králíci umí dobře skákat, určitě dokážou vyskočit, stejně je něco sežere, ale udělala jsem, co jsem mohla. Když vidím v králičím kotci misku s vodou, dojde mi, že mám strašnou žízeň, vždyť už jsem tak dlouho nepila, sáhnu do misky, vyndám z ní stébla slámy a taky jeden králičí bobek a pak ji celou vypiju. Je hnusná, ale stejně je to nejlepší voda, co jsem kdy pila, a je jí tak málo. V druhém kotci je už jen špinavý zbytek, i ten vypiju.

Rozhlídnu se po dvoře, ve slepičím výběhu se krčí tři slípky, tři jsou už pryč. 

Asi to vidím všechno naposledy, možná bych se chtěla rozloučit, ale cítím, že už nevydržím moc, musím se dostat domů. 

Kočka sedí na zápraží a dívá se na mě, teď ji tu prostě nechám. 

Dveře zavřu rychleji, než ona stačí vejít, jdi pryč, jdi, zavolám na ni přes dveře. 

Chci se sesunout na lavici, ale nepovede se mi to, spadnu a přitom omdlím. 

Probudí mě mňoukání a venku už je zase tma, jsem celá ztuhlá a mám zimnici. Chvíli ležím a slyším jenom to mňoukání, ale nemůžu to vydržet, otevřu dveře, Kočka vběhne dovnitř a otírá se o mě, neví, že jsem to udělala schválně, má radost, že mě vidí. 

Potřebuju pod deku, ale nejdřív se ještě odplazím ke spíži a shodím seshora krabici s kočičími kapsičkami, třesou se mi ruce tak, že mi trvá dlouho, než ji otevřu, Kočka naléhavě mňouká, obsah kapsičky vymáčknu rovnou na zem. Kočka se na ni vrhne a já se odplazím k posteli. Mám zase žízeň, ale to už nezvládnu. 

Znovu se probudím, Kočka už zase leží na mně. Měla jsem ji nechat za dveřmi, teď budu muset znovu vstávat a já nemám sílu vstát. Asi jsem nemyslela, že to bude tak rychlé, co s chudákem Kočkou. Musím ji vyhodit z domu, zítra už na to třeba nebudu mít sílu, chci vědět, že je pryč, chci věřit, že to zvládne, začnu se hrabat z postele, dolezu ke vchodovým dveřím, pojď, Kočko, řeknu, ale Kočka sedí na prahu pokoje a olizuje si tlapku, otevřu dveře, pojď, pojď ven, ani se nehne, doplazím se k ní a chci ji popadnout, Kočka je hodné zvíře, není jako obyčejné kočky, vždycky se ode mě nechá chytit, ale teď jako kdyby věděla, co na ni chystám, chytit se nenechá, co mám dělat, musíš jít pryč! zakřičím na ni, ale ona jenom dojde ke spíži a tam zamňouká. 

Možná ji odchytím při jídle, dolezu a otevřu jí další kapsičku. Začne jíst, ale kdykoliv proti ní natáhnu ruku, uhne. Asi napočtvrté ji popadnu, ale ona se brání, sekne mě několikrát do ruky, asi bych ji udržela, ale rozhodně ji nedokážu odnést za dveře, zase ji pustím, dívá se na mě vyčítavě, už teď jsem ji zradila, promiň, řeknu jí nahlas, nikam nemusíš. 

Ale teprve když odlezu dostatečně daleko, dá se znovu do jídla. 

Opřu se o stěnu, umřeme tu spolu, řeknu jí, ale já dřív. Motá se mi hlava a jediné, co chci, je zase usnout. 

Co bude s Kočkou, odejde pak konečně z domu, nebo tu bude zbytečně sedět u mého chladného těla, až taky umře? Mám za ni přece zodpovědnost, takhle to nemůžu nechat. Dívám se na Kočku, která mezitím dojedla, život měla dlouhej a dobrej. 

Budu to muset udělat co nejdřív, dokud mám sílu. Ale jak? Králíky člověk udeří přes hlavu a slepici hlavu usekne, ale to jsou zvířata k jídlu, i tu sraženou srnu tehdy můj muž zabil nožem, který vozil v autě, ale Kočka je moje společnice, jak bych mohla zabít svoji Kočku? 

A jak bych ji tu mohla nechat? 

Zavřu oči, už nemůžu. Když je znovu otevřu, Kočka mi leží na klíně. Začnu ji hladit. Kdybych jenom stiskla její krk, mohla bych ji udusit. Anebo zlomit vaz, bylo by to rychlejší. Byl by to okamžik a už bych nemusela nic řešit. Už bych mohla jenom spát. Byl by konečně konec. S překvapením si uvědomím, že jsem si už hrozně dlouho nevzpomněla na Madlenku. Jako by to bylo v jiném životě. Teď už je jenom bolest, zima, žízeň a Kočka. Skonči to, skonči to všechno. 

Nahmatám Koččin krk a stisknu. Kočka se začne zmítat a znovu mě poseká. Ale já pořád držím. Teprve když cítím, jak ona ztrácí síly, pustím ji. Odskočí ode mě a schová se pod pohovku. Co jsem to udělala? Co když už mi to nikdy neodpustí? 

Musím to spravit, musím Kočce dokázat, že ji miluju. 

Doplazím se ke kuchyňské lince, telefon pořád leží na zemi, jak jsem psala Vaňkovi o nákupu. Ruce mám celé od krve, jak mě Kočka poškrábala, ale nic necítím. Vyťukám 155. 

Snad se Vaněk o Kočku postará, než se vrátím z nemocnice. 

Teprve když mě nakládají do sanitky, z jejich pohledů poznám, že už se nevrátím.