Hrdinka ze známky: Masaryk ji držel v náručí, kvůli komunistům z Československa emigrovala

Píše se 17. červen 1928, malé Evě jsou tři roky. Na Vysočinu do Žďáru (dnes Žďár nad Sázavou) přijíždí prezident Masaryk. „Babička mi ušila slavnostní kroj, s maminkou mě do něj navlíkly a šly jsme na náměstí,“ vzpomíná Eva Haňková, rozená Neugebauerová.

Rodinná delegace čekala pod tribunou na proslov TGM. „Byl tam i pan řídící s žáky, mluvil s maminkou a napadlo je, abych šla na pódium a předala starému pánovi kytičku,“ zní na nahrávce pro Paměť národa. Pro tříleté dítě to nebyl snadný úkol. „Maminka se později mnohokrát zmiňovala, jak na mě byla pyšná.“

Na pódiu si Evy někdo všiml, zvedl ji a podal prezidentovi. „Masaryk mě vzal do náručí a ptal se, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se ji v tom davu najít a ukázat mu ji, ale nepodařilo se mi to.“ V ten okamžik stiskl fotograf spoušť.

O deset let později v březnu 1938, k nedožitým Masarykovým osmaosmdesátinám (zemřel o půl roku dříve), vyšla poštovní známka, jejíž autor Bohumil Heinz použil jako předlohu právě snímek ze Žďáru. „Strhla se lavina, do školy chodily hromady dopisů s žádostí o můj podpis, nebo dokonce o rozhovor, jeden jsem skutečně poskytla.“

Maminka a Rusové

Hrdinka z poštovní známky se narodila v květnu 1925 v Praze. Její otec byl důstojníkem Československé armády, krátce po narození dcery aktivní vojenskou činnost ukončil. Rodina koupila parní pilu ve Žďáru a odstěhovala se tam.

Silnější vzpomínky než na návštěvu Masaryka, kterou zná spíše zprostředkovaně, má Eva na válku. V té době studovala na gymnáziu v Pardubicích a bydlela tam u babičky, prožila zde bombardování a několik lidí, které znala, bylo za heydrichiády popraveno. Poslední chaotické dny války prožila u rodičů ve Žďáře, kam sovětská armáda přijela až desátého května.

U Neugebauerových na pile se pak ubytovalo několik ruských vojáků. „Obdivuji maminku, jak si věděla rady. Hned na úvod jim rázně řekla, že jestli přijde někdo z nich ožralý, bude spát venku. A tak to také bylo.“

Devět hodin hrůzy

První zaměstnání získala v pardubické poradně pro volbu povolání, kde pracovala s učni. Poté se rozhodla studovat jazyky v pražském Ústavu moderních řečí, chtěla být učitelkou. Bylo to však, jak vypráví, komplikované – odmítla vstoupit do KSČ. 

Po převratu v únoru 1948 sebrali komunisté Neugebauerovým pilu i dům, který k ní patřil. „Tatínek pak dělal různé silniční práce, maminka například obsluhovala v prodejně mléka,“ vybavuje si Eva, v té době čerstvě vdaná.

Celá rodina uvažovala o emigraci, nakonec se k útěku odhodlala jen Eva s manželem Ladislavem. „Odcházeli jsme jen s tím, co jsme měli na sobě. Říkala jsem si, že máme tři možnosti: buď nás zavřou, zastřelí, nebo to přežijeme a začneme nový život.“

30. září 1950 odjeli do Srní na Šumavě, kde se ubytovali. Po třech dnech využili husté mlhy a vyrazili k hranici. „Slyšeli jsme motorky, ale naštěstí jsme nevěděli, že mezitím nás už někdo stačil udat a bylo po nás vyhlášeno pátrání.“ Do zakázaného pásma vstoupili v šest ráno, hranici do Bavorska překročili ve tři odpoledne. „Všechno bylo zarostlé a my měli jen mapu a kompas. Když krajina začala být upravená, došlo nám, že jsme v Německu.“

Z lesa se manželé Haňkovi vynořili u bavorské vsi Buchenau – nejbližší česká obec jsou Prášily. „Němečtí pohraničníci nás vzali na stanici a sepsali protokol. Potom nám dali deky a nechali nás v kanceláři přespat. Konečně jsme se přestali bát.“ 

Do Ameriky

Nějaký čas strávili v uprchlickém táboře Valka, umístěném v hitlerovském sportovním komplexu na okraji Norimberku. Eva brzy získala práci u OSN, měla na starost umisťování poválečných uprchlíků – znala jazyky, takže mohla třídit dokumentaci. Díky skromnému výdělku získali pronájem v částečně ještě rozbombardovaném domě ve Frankfurtu nad Mohanem. „Byla to jedna místnost, ale mohli jsme si říkat: už jsme Frankfurťáci!“

Manželé Haňkovi však toužili dostat se do Ameriky. Po roce dostali vízum. Nalodili se v Brémách, přistáli v New Yorku a pokračovali do města Cedar Rapids ve státě Iowa. „Manžel tam měl jako zemědělský inženýr přislíbenou práci na farmě, navíc tam žila početná česká komunita,“ vzpomíná Eva, která sehnala místo v bance. Narodily se jim dvě děti, v roce 1959 se přestěhovali do města Kalamazoo v Michiganu, kde Ladislav získal místo u farmaceutické firmy a Eva učila jazyky na střední škole – včetně angličtiny.

Korespondence s ČSSR začala fungovat až po roce 1960, Evini rodiče mohli přijet na návštěvu do USA v roce 1967. V roce 1971 se poprvé od emigrace mohla do vlasti podívat i Eva, bratra a sestru tak viděla po dvaceti letech. „Všimla jsem si také poničené přírody nebo toho, jak moc si zdejší lidé na vše stěžují,“ vyprávěla v rámci projektu Příběhy našich sousedů školákům v Chicagu. Dnes je jí devadesát devět let a žije stále ve městě Kalamazoo.

Příběh zpracovali: 

Sára Balcarová, Matilda Cichý, Stanley Havlík, Albert Měch, Emma Měch, Jerry Měch, Samuel Parči, Danika Samson, Milan Strapek, Klára Šebestík a Nelly Vyroubalová z České školy T. G. Masaryka v Chicagu pod vedením Kláry Moldové.

Koordinátorka Eva Mikulášková, dokumentaristky Jitka Andrýsová a Kristýna Himmerová.