Nestačí natírat ploty a sekat trávu, říká ředitel pražského Výstaviště

Vybavíte si, jak vypadalo Výstaviště v době vašeho dětství a dospívání? Pro čtenáře upřesníme, že jste se narodil v roce 1978.

Bylo to tady zdevastované a zpustlé. Když se zrovna nekonala Matějská, skoro nikdo sem nezabloudil, nebylo to úplně pohostinné místo. Pak se to na začátku devadesátých let trochu zlepšilo v souvislosti s Všeobecnou československou výstavou, vznikly například Křižíkovy pavilony s fontánou. Chodili jsme sem taky s turistickým oddílem na folkové kapely. Pak jsem tady shodou okolností začínal svoji profesní kariéru…

Jak to?

Osm let jsem dělal ve výstavnictví, stavěl prezentace pro jednu velkou agenturu. A jednu ze svých prvních výstav jsem dělal v Průmyslovém paláci. Dva roky jsem taky působil v divadle Spirála – do povodní v roce 2002, které tu budovu víceméně zničily.

V té době provozovala Výstaviště bratislavská Incheba. Jak jí to šlo?

Byla tady ve zvláštním postavení, pro kontext připomenu, jak k tomu přišla… Všeobecná výstava sice proběhla úspěšně, co se týče návštěvnosti, ale protože se hodně nainvestovalo, příslušná společnost skončila v miliardovém minusu. Nerozhodnosti města pak využila právě Incheba, která tady měla třicet let působit jako výhradní provozovatel, vystavovatel, organizátor. Část budov pak pronajala různým agenturám, které tady dělaly menší výstavy, ale pak přišla krize celého odvětví, která trvá dodnes.

A Incheba z toho vycouvala…

V podstatě ano. Na základě dohody s magistrátem se stala na přechodné období standardním nájemcem, areál provozuje městská akciovka.

Nejsme jenom údržbáři

Co způsobilo krizi výstavnictví?

Objevily se levnější způsoby prezentací, spojené zejména s nástupem internetu. Pamatuju, že když býval v Brně strojírenský veletrh, pavilony byly narvané obrovskými mašinami, každý z oboru tam musel být. To samé autosalony v Ženevě, Frankfurtu… Jenomže najednou firmy zjistily, že ušetří desítky milionů, když na to půjdou jiným způsobem. Upřímně řečeno, na veletrzích vždy převažovali zájemci z řad běžné veřejnosti. Skoro každý si vzal letáček a vyfotil se s hosteskami, ale kombajn nebo auto si nikdo z nich nekoupil a ani o tom neuvažoval.

Jakým směrem se tedy výstavnictví vydalo?

Marketing se hodně přesunul na sociální sítě. A začaly se dělat zážitkovější, exkluzivnější akce pro skutečné zájemce, kteří mají možnost osobně se potkat s tvůrci. A když dnes třeba automobilky představují novinky, je pro ně výhodnější spojit se s nějakým festivalem či sportovní akcí. A také s influencery.

Jedním z důvodů současného přerodu Výstaviště je tedy obecný úpadek veletrhů, jestli tomu rozumím správně.

Když připočteme vyhoření Průmyslového paláce, bylo nutné se zamyslet, jak dál. A přilákat sem lidi. Změnila se i představa magistrátu, který ustoupil od původního čistě komerčního využití Výstaviště k výraznému podílu veřejné služby.

Jak se to daří?

Ta změna je obrovská a každý, kdo sem zajde nebo tudy třeba projíždí na kole, ji musí vidět. Jakmile to počasí dovolí, lidé leží na loukách a piknikují, venčí psi, potkávají se u kiosků, na lezecké stěně či ve skateparku, je tady parkourové hřiště, velký úspěch mají grilovací místa. Přibyly také další velké akce: kromě Matějské si tady našel své tradiční místo Svět knihy, automobilové Legendy, hudební Metronom. Mobilní operátor nám spočítal, že loňská návštěvnost dosáhla dvou milionů lidí.

Co to pro vás znamená?

Když jsme před devíti lety začínali, bylo nás třicet. Dnes tady pracuje sto dvacet lidí. Pořád se něco děje, k Výstavišti jsme vloni dostali na starost i Holešovickou tržnici a hledáme další příležitosti, jak s těmi prostory nakládat. Nejsme jenom údržbáři, kteří chodí natírat ploty a sekat trávu. Takže potřebujeme lidi na dramaturgii, marketing, obchodníky, produkční…

Můžou někdy oba areály dosáhnout finanční soběstačnosti?

Nejprve jsou potřeba nemalé investice, aby vůbec bylo kam chodit. Výstaviště i Tržnice jsou dlouhodobě podfinancované rozvojové celky, do kterých musí přijít peníze z rozpočtu města, v jehož majetku se nacházejí. My jako jeho akciovka vyděláváme na svůj vlastní provoz a k tomu platíme městu nájem, vloni to bylo pětadvacet milionů. Spravujeme ty areály, organizujeme v nich akce, zajišťujeme rekonstrukce. Roční obrat dosahuje sedmi set milionů korun.

Matějská je jistota

Dokázal byste vyčíslit investice, které by do Výstaviště i Tržnice měly ještě přijít?

Oprava Průmyslového paláce vyjde celkově na víc než dvě miliardy. Na podzim otevírá Spirála, která se stavěla v podstatě znova, takže to vyšlo na tři sta milionů. Máme tady zastaralý bazén, který mele z posledního a zasloužil by si obnovu, stejně jako zimní stadion… To všechno dohromady by stálo zhruba pět miliard. V Tržnici se teď za dvě stě milionů opravuje budova bývalé jateční burzy a následovat budou další pavilony, sítě a povrchy, aktuální odhad za celou revitalizaci areálu činí pět a půl miliardy. Hodně se to prodražuje tím, že jsou to všechno památkově chráněné objekty.

Jaká jsou momentálně zlatá vejce Výstaviště, co se týče příjmů?

Možná to leckoho překvapí, ale významnou finanční jistotu představuje Matějská pouť. Z našeho pohledu je to ideální klient: přijedou patnáctého února a odjedou patnáctého dubna. Zaplatí docela lukrativní nájem, vloni to bylo něco přes tři miliony, i s rizikem, že bude třeba sněžit. A s panem Kočkou to teď vede jeho vnuk Vašek se svojí sestřenicí Evou a to jsou obchodní partneři, kterým nelze nic vytknout. Znají své smluvní povinnosti, nikdy nebyl problém s placením.

Už víte, jak se bude využívat Spirála?

Máme pro ni připravená tři vlastní představení. V české premiéře uvedeme Madisonské mosty s Vandou Hybnerovou a Janem Révaiem, dále varietní show ve stylu velké burlesky a hudební program nazvaný Vzkříšení, který ukáže technologické vymoženosti celého prostoru. Spirála by si na sebe měla vydělávat, takže počítáme i s komerčními pronájmy. Do velkého sálu se vejde osm set diváků, na komornější scénu tři stovky.

Kousek od Spirály funguje už přes třicet let Pyramida, kterou provozuje firma Františka Janečka. Počítáte s touto produkcí nadále?

Muzikály mají na Výstavišti dlouhou tradici. Jesus Christ Superstar se ve Spirále dočkal osmi set padesáti repríz, Pyramida podobný úspěch zažívala v případě muzikálu Hair a dodnes vykazuje Goja Music Hall, jak zní oficiální název toho prostoru, slušnou návštěvnost. Myslím, že divadlo všeho druhu na Výstaviště patří. Své šapito tady mají Jatka 78 a už pátý rok v části u Stromovky působí Studio DVA se svou letní scénou, která má specifický půvab – kolem jezdí bruslaři, občas zaštěká pes…

Zaplatit pětadvacetimilionový nájem městu a k tomu stočlenný personál a údržbu vyžaduje pořádné tržby. Jaké to je, vyvažovat komerční a veřejné využití Výstaviště?

Ten areál by měl sloužit všem Pražanům – a nejen jim. Takže se snažíme, aby byl co nejvíc otevřený a fungoval nízkoprahově. Někdy je to trochu balancování – třeba když sem pořadatelé automobilové show Legendy začnou navážet superdrahé veteránské vozy a je třeba zajistit jejich bezpečnost. Jinak tu ale v podstatě žádné bariéry pro návštěvníky nejsou.

Jako gdaňské loděnice

Čím se z vašeho pohledu liší Tržnice od Výstaviště?

V Tržnici je situace komplikovanější, neboť volného prostoru tam moc není, navíc je všechno vydlážděné. Zatímco Výstaviště je volnočasový areál, Tržnice má především obchodní charakter.

Asi se shodneme, že Tržnice bývala živějším místem než dnes. Čím to je a jak z toho ven?

Změnila se nákupní mentalita. V Tržnici byly po revoluci první hobbymarkety, pěstitelské trhy, prodávala se tu ve velkém elektronika a oblečení. Jenomže tehdy nebylo na každém konci města pět obřích obchoďáků. Je obtížné nabízet dnes něco výjimečného, aby sem lidi kvůli tomu přišli. A to mluvíme o deseti hektarech plochy…

Jaké jsou tedy vaše představy?

Hodně pomůžou nové gastropodniky. Halu číslo 4, což je zmíněná Burza, vysoutěžila společnost Zátiší, v halách číslo 27 a 28 začíná rekonstrukce a celé toto Dvojdomí bude provozovat Ambiente, které tam chystá hned čtyři podniky. Pak je tady třeba famózní vodárenská věž, z jejíž střechy je unikátní vyhlídka, zpřístupnit ji by byla velká pecka. Sice je to v údolí Vltavy, ale terasa převyšuje všechny domy v okolí a nabízí úplně jinou perspektivu.

Dostane v Tržnici šanci i kultura?

Určitě. Měl by to být vyvážený mix: obchody, služby, kultura, vyžití pro rodiny, programy pro školy… Město hodně dbá na to, aby se z toho nestal elitní prostor pro úzkou skupinu lidí. Druhá věc je, že se to zase musí nějak uživit, takže část se chystáme pronajmout na kanceláře, zájem je velký. Není divu, v sousedství vznikne nová čtvrť, už teď se staví nádraží Bubny, přibylo propojení s Karlínem přes Štvanickou lávku, završí to Vltavská filharmonie.

Zůstane nějaká připomínka, že tu bývala jatka?

Základní parametry těch objektů se nemění, pořád to jsou industriální haly se starými litinovými sloupy. Když se opravovala část dlažby, našly se pod ní koleje, protože sem zajížděly vagony. Po zdech nacházíme stará oka, na která se přivazovaly ty nešťastné krávy. Takové drobnosti vás chytnou u srdce, na druhou stranu je potřeba celý areál přiblížit dnešnímu životu. Existuje plán přetransformovat část areálu na park – vysázet tady stromy, udělat venkovní posezení, vybudovat různá hřiště…

Nacházíte pro proměnu Tržnice nějaký zahraniční vzor?

Byli jsme se podívat třeba v Madridu, kde je velká tradice městských tržnic, ale Španělé mají v tomhle směru odlišné zvyklosti. Něco z toho je ale inspirativní i pro naše podmínky, moc by se mi líbila třeba kombinace prodeje potravin a jejich přípravy: máte možnost nakoupit si suroviny a hned si z nich na místě udělat jídlo – ať už s pomocí kuchařů, nebo vlastnoručně. Což je velká výzva i z hlediska hygienických předpisů.

Španělské tržnice se už stavěly jako tržnice. Viděl jste i nějaký prostor, který má za sebou podobnou přeměnu, jakou zažívá Holešovická tržnice?

Moc se mi líbilo v Gdaňsku. Stovky hektarů někdejších loděnic prochází postupnou revitalizací a působí to nesmírně rozmanitě. Část zůstává v podobě punkově využívaného brownfieldu, něco už je přestavěné na rezidenční bydlení a kanceláře, jinde se staví jachty a katamarány, jsou tu hipsterská bistra a kulturní prostory, sídlí zde muzeum hnutí Solidarita, které se tady zrodilo. Čili někde už sedí třeba reklamní agentury, ale někde to ještě smrdí olejem. U nás by takový koncept asi narazil hlavně na památkáře, Poláci s tím obrovským prostorem pracují mnohem svobodněji a velkoryseji. Část zůstane zachována, část se zbourá a nikoho to netrápí.

Je tedy takový vzor použitelný pro Tržnici?

Moc bych si to přál. Chceme sem přivést život, nechceme všechno pronajmout na kanceláře. Jsem přesvědčen, že si sem lidi zase zvyknou chodit a že to bude skvělé.