Vavřinec Hradilek: Jsem „Yes Man“. Kývnu na všechno, což mě dostává do nádherných situací

Jak se vyvíjí váš „život po životě“?

Jediný rozdíl je, že nemusím každý den na trénink. Jinak mám pocit, že se toho tolik nezměnilo. Taky mám konečně čas věnovat se své krční páteři, která během kariéry dostala zabrat. Pár dnů po úplně poslední jízdě jsem šel na rezonanci, kde jsem měl podobný nález jako před deseti lety.

Tenkrát šlo, pokud si správně pamatuju, o vyhřezlou ploténku.

Přesně tak. Čím je člověk starší, tím svoje tělo vnímá víc. Takže rehabilituju. A užívám si děti. Taky sbírám sílu na všechno, co chci v budoucnu dělat. Už ke konci kariéry jsem se věnoval několika projektům, což možná ovlivnilo moje výsledky na vodě, ovšem díky tomu teď můžu být relativně v klidu. Jsem vděčný za to, že nejsem v pozici, kdy bych se nutně musel hnát do nějaké klasické práce. I když jsem to málem udělal.

Vážně?

Dělal jsem výběrové řízení do jedné firmy na pražském letišti. Měl jsem těsně před podpisem smlouvy, ale nakonec jsem si to rozmyslel.

Ozvala se ve vás stará letecká vášeň?

O létání nešlo. Stejně mi propadly papíry, musím si je obnovit. Už dřív jsem měl chuť létat profesionálně: napadlo mě, že by to mohla být moje další kariéra. Jenže pak přišel covid a piloti zůstali na zemi. Kluci, kteří se mnou dělali pilotní průkaz, najednou jezdili s Rohlíkem. Říkal jsem si, že do toho nebudu solit dalšího půl milionu, což byla trochu chyba. V tu chvíli mi prostě přišlo rozumnější investovat do rodiny a do dětí. Časem se můžu k létání vrátit, i když kdo ví, co bude.

Už jste vlastně měl pravou vodáckou rozlučku?

Jasně, první červnovou sobotu. Tohle bylo pro kamarády a sponzory, s fanoušky jsem se potkával minulý týden na Světovém poháru v Troji. Plánoval jsem i větší rozlučku, ale můj konec se seběhl docela rychle, oznámil jsem ho během jarních nominačních závodů. A můj poslední vodácký den v Troji byl tak organicky krásný, že jsem si řekl: „Vávro, vždyť už nic strojeného nepotřebuješ.“ Když jsem naposledy dojel do cíle, sešli se tam kamarádi a bylo to moc příjemné. Navíc od vody neodcházím, tak proč bych dělal něco extra speciálního?

Co na vodě ještě plánujete?

Chtěl bych víc jezdit na divoké vodě. Na druhou stranu je teď strašně těžké plánovat expedice na divoké řeky do odlehlých míst, protože se nedávno utopil jeden výrazný člověk z naší komunity. Smutných příhod bylo za poslední dva roky celkově nějak hodně. Divoká voda je sen, který posouvám dopředu, rád bych s kajakem objel třeba celý svět.

Krásná představa.

Kdyby se to udělalo zajímavě, aby to mohli konzumovat i fanoušci nebo lidi, kteří se o vodu běžně nezajímají, nemuselo by to být špatné. Taky bychom se s kamarádem Honzou Kaslem jednou chtěli dostat do Grónska.

Proč do Grónska?

Chceme zkusit udělat výpravu po stopách kořenů kajaku. Ten poprvé vyrobili právě Inuité v Grónsku, dodneška je tam staví ze dřeva a tuleních kůží. A pokud čas, peníze a zdraví dovolí, rád bych s rodinou vyrazil na Nový Zéland.

A co nějaká bližší cizina?

V polovině května jsem byl v Rakousku na školení v Red Bullu. Spolupracuju s ním patnáct let, vybral si mě ještě před mými největšími úspěchy. Patřím do týmu ambasadorů značky a v Salcburku jsem měl možnost potkat se s vrcholovými manažery. Už ne jako sportovec, ale vlastně jako kolega. Dělám na tom, abych se zapracoval do filozofie firmy.

Podpis na půdě

Zpátky domů. Co vás tady zaměstnává? Na webu jsem zjistil, že máte s kamarády sad v Polabí.

Máme v Praze na náplavce kajak bar, jenže v covidu gastronomie moc nefungovala. No a tenkrát jsme zjistili, že se u Litoměřic za zajímavé peníze prodává zhruba tříhektarový sad, o který se deset let nikdo nestaral. Není to ziskový záměr, vůbec ne. Spíš je to o možnosti vlastnit půdu a mít příležitost se na ní pozitivně podepsat.

V jakém smyslu?

Začali jsme základními řezy stromů, vysadili nové a vyčistili sad od všeho, co tam nepatří. A udělali jsme biotop: z potoka jsme vytrhali betonové koryto z dob socialismu, aby voda mohla přirozeně pracovat. Jezdíme tam sekat trávu, se kterou nám přes léto pomáhá pár oveček, a sbíráme jablka. Letos to s nimi vypadalo nadějně, jenže v dubnu všechno pomrzlo. Chtěli jsme rozjet agroturistiku, ale to se zatím nepodařilo, protože ceny všeho vystřelily tak nahoru, že by to v tuhle chvíli byla nesmyslná investice.

Zmínil jste bar na náplavce, kde se dá taky saunovat nebo hrát plážový volejbal. Jak se podniku daří?

Upřímně, moc se mu nevěnuju. Jsem rád, že to jede a že jsme přečkali covid. Lidi mají bar rádi, ten koncept se chytil a oživil náplavku. Máme tam kajaky i zmíněný kurt na plážový volejbal: nejdřív jsme se toho báli, ale funguje to skvěle. Pokud bych chtěl podnik rozvíjet, šlo by hlavně o sportovní část. Bavilo by mě, kdyby se po Vltavě dalo pohybovat nejen v turistických parnících nebo na šlapadlech. Proč to nezkusit třeba na kajaku?

To by šlo?

Je to krásný způsob, jak poznat místo, kde žijete. Celý život jsem dělal divokou vodu, ale vyjet si do města na klidné vodě, to vám nabídne úplně jinou perspektivu. Byli jsme na závodech v Basileji, kde lidi po řece normálně plavou. Mají tam koridor pro plavce, který měří asi čtyři kilometry: uvážete si kolem pasu malý lodní pytel, do kterého si dáte košili a kalhoty, skočíte do Rýna a plavete do práce. S tím, jak se rozvíjí cyklodoprava, by se v budoucnu mohla rozvíjet třeba doprava na kajaku. Pokud se budu podnikatelsky realizovat, budu to dělat přes místa, kde se pohybuju.

Realizujete se i v tancování? Loni jste byl třetí v televizní soutěži StarDance.

(smích)

Vidím, že jsem vás pobavil.

Se svojí taneční partnerkou Káťou jsem dál v kontaktu, už nám přišla nabídka na předtančení v lednu 2025. Po StarDance jsme měli dost plesů, byla to zajímavá zkušenost. Ale já už se do toho moc nehrnu: letos bude nová řada, která vyplivne další zajímavé dvojice.

A co fanoušci, kteří vám oddaně posílali hlasy?

Já si to užil, vážně. I všechny ty paradoxy. Do té doby jsem byl jen na svém maturitním plese, a najednou jsem tančil na Žofíně. Na dveřích jsem měl cedulku s nápisem Šatna pro umělce. Jsem Yes Man: kývnu na všechno a pak se dostávám do nádherných situací.

Dostáváte se do nádherných situací i coby herec? Debutoval jste jako horolezec Josef Smítka v historickém filmu Tenkrát v ráji, další šanci jste dostal v Zátopkovi a teď sbíráte zkušenosti v seriálu Jedna rodina na Nově.

Hraju profesionálního kajakáře, ale pádluju minimálně. Natáčení seriálu je trochu mašírka, ale ta tvůrčí skupina všech lidí je moc fajn. Herectví mě baví. Ne že bych se zaregistroval do nějakého castingového košíku lidí, kteří bojují o role, ale pokud tvůrci najdou postavu, která by se ke mně hodila, budu rád. Pořád ovšem platí, že víc bych se chtěl věnovat vodě.

BAFUŇAŘINA NE, POLITIKA MOŽNÁ

Už dřív jste řekl, že trenérem byste být nechtěl. A funkcionářem?

Na kanoistickém svazu je teď dobrá situace, daří se mu. A já? Rád říkám věci tak, jak jsou. Bafuňařina není prostředí, kde bych se cítil komfortně. Sport je svým způsobem politika. Funkce jsou zpravidla volené a volitelé se domlouvají, komu dají hlas, na co kývnou a na co ne. To se mi moc nelíbí. Asi k tomu nemám potřebný drive a nechci se nikomu zavazovat. Pro sportovce se po konci kariéry kolikrát něco vymyslí, ale to mi nepřipadá efektivní. Daleko víc by mě zajímalo jiné téma.

Jaké?

Přechod do sportovního důchodu, který v mnoha případech bývá komplikovaný. Spousta sportovců se během kariéry aktivně věnovala jen závodění a trénování a často si nestihli udělat školu. Nebo si nastavit věci tak, aby přechod do života po kariéře zvládli. Je to velké téma. Čeští sportovci jsou nadmíru úspěšní, ale péče po kariéře pro ně není dořešená. Teď myslím ty největší hvězdy, medailisty z olympiád nebo mistry světa. Mohlo by se pohnout i nastavení větší podpory univerzitního vzdělávání při sportovním zatížení, sám jsem nestihl dodělat vysokou. Být sportovním důchodcem může být těžké. Taky jsem v životě přišel o nějaké peníze, naštěstí to byly jen mikročástky z hloupých investic. Dovedu si představit, že třeba fotbalisté, kteří mají výrazně víc peněz než já za celou kariéru, si říkají, že bude nový život i bez příjmů ze sportu v pohodě, jenže pak přijde náraz.

Nemůžu se nezeptat: co Vavřinec Hradilek a politika? Na sociálních sítích se vyjadřujete k lecčemu. Umíte si představit sám sebe v politice?

Vyjadřuju se k politice i k dění ve společnosti a nebojím se hodnotově vymezovat. Věřím, že se vymezuju správně. A moje potenciální angažmá v politice? V tuhle chvíli to vidím maximálně na komunální úroveň. Nedávno jsem byl u nás v Úhonicích na zastupitelstvu a začínám se zajímat, co se kde děje. Lidi se většinou začnou zajímat, až když se něco týká jejich pozemku nebo blízkého okolí. Mě zajímá celý ten proces a umím si představit, že bych jednou kandidoval do obecního zastupitelstva.

Výš ne?

Nabídky byly a jsou, ale já pokaždé říkám ne. To úplně stačí, žádné vysvětlování. Ne ovšem neznamená nikdy. Uvidíme třeba za deset let. Když se podíváte, co se děje ve světě nebo na Slovensku… Kdyby bylo nejhůř, do politiky bych šel. Třeba aby se zabránilo nejhorším scénářům ve chvíli, kdy by hrozila odbočka někam, kde zaniká demokracie. Přijde mi lepší varianta jít do politiky než narukovat do armády.

Mně taky.

Když jsem byl na plese 211. taktické letky z Čáslavi, pan generálmajor Čepelka, velitel vzdušných sil, mi říkal: „Máte pilotní průkaz, tak okamžitě do aktivních záloh!“ Nadchlo mě to.