Špatnou zmrzlinu většinou poznám už na první pohled, říká vyhlášená zmrzlinářka

Máte představu, kolik ročně sníte zmrzliny?

Strašně. Ale opravdu strašně. Jsou dny, kdy jsem od rána do večera ve výrobně. A to zmrzlinu snídám, obědvám i večeřím.

Už jste se jí někdy přejedla?

Já nevím, v naší rodině to asi nejde. (smích) Když v zimě máme zavřeno a dodáváme jenom do restaurací, vždycky uděláme pro sebe něco navíc, abychom mohli „zobat“. Rodiče v tom oboru byli třicet let a oba dodnes na zmrzlině ujíždí. Máma je schopná sníst tři čtyři nanuky najednou. Ale asi je to i tím, že víme, z čeho to děláme. Že v tom není žádná chemie.

Je těžké se „éčkům“ úplně vyhnout?

Na zmrzlinářském kurzu v Itálii jsem dostala přezdívku madam E. Každý pytlík, každou surovinu jsem podrobně zkoumala, jestli tam nějaká éčka nejsou. Samozřejmě že tam byla. Všude. Ale já jsem byla jediná, koho to zajímalo. Chtěla jsem vědět, proč se to tam dává, jestli je to nutné. A všichni mi jen odpovídali „To neřeš.“. Prý je to tak malé množství, že to nevadí. Měli mě za hnidopicha, ale já to takhle prostě dělat nechci. Chci dělat zmrzlinu úplně přírodně.

Čím se dá chemie nahradit? Dokážete to u všech ingrediencí?

Třeba jako zahušťovadlo používám svatojánský chleba (plod rohovníku obecného, známý také jako karob – pozn. red.). Je hodně drahý a měla jsem velký problém ho sehnat. U nás se neprodává, protože po něm není poptávka, jsme tady asi tři nebo čtyři, kdo s ním pracují. Musela jsem hledat po celé Evropě, ale nakonec se to podařilo. Narazila jsem ale, když jsem chtěla dělat zmrzliny se sníženým obsahem cukru.

Kvůli čemu?

Umělá sladidla ze zásady používat nechci a ta přírodní jsou projímavá, a to opravdu hodně. Zkoušela jsem takovou zmrzlinu v Itálii, byla luxusní, na chuť byste vůbec nepoznali rozdíl. Ale snědla jsem asi tři kopečky a noc jsem strávila na záchodě. Strašný! (smích) Po tomhle zážitku jsem si řekla, že nic takového dělat nebudu.