Nad překladem Médey přišel o oko: „Mozek si zvykl, práci jsem dokončil, takže dobrý."

„Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech, náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes zažloutlý, velice tlustý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky.“

Petr Borkovec dorazil do redakce naprosto standardně a vysvětlil, že jde v jeho knížce o fikci, ačkoli jen do jisté míry. K hmyzu má skutečně vřelý vztah a se zrakem značné problémy. Z ničeho nic přestal vidět na jedno oko.

Svůj hendikep bere sportovně: „Nad překladem Médey, kterou teď od jara uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, mi pravé oko prostě vypnulo. Následovaly čtyři operace a pořád na něj nevidím, ale druhé oko funguje, takže napůl vidím a mozek už si zvykl.“

V podcastu plasticky líčí svou první reakci na nečekaný problém: „Lekl jsem se, že nedokončím tu Médeu,“ říká, „že už nikdy nebudu schopný pracovat s textem na obrazovce počítače. Když mě ale lékaři ujistili, že levé oko zůstane v pořádku, spokojeně jsem se vrátil k práci, a dokonce nacházel i jisté výhody. Příběh Médey jsem najednou viděl v jakémsi větším příšeří, jazykově jsem se dostával do temnějších poloh. Seděl jsem jako obvykle ve své pracovně, ale nově jsem se tam dostal do ještě užšího prostoru, do jakési jeskyně. Byl to zvláštně intimní pocit.“

V podcastu Petr Borkovec vysvětluje, že ač má brouky rád celý život, aktivně se jim věnoval jen od svých deseti do sedmnácti let. „Načež jsem propadl literatuře,“ vzpomíná. „Protože jsem byl mladý a naivní, dlouho jsem si pak nedovedl připustit možnost, že i básník může běhat se smrtičkou po poli, sbírat střevlíky, házet je do chloroformu, dívat se, jak umírají v křečích, a pak je preparovat. Dneska vím, že to jde dohromady výborně!“