Nástup „krajní pravice“ v Evropě? Trochu ledabylé hodnocení

Kdo řekl následující větu při akci u příležitosti letošního druhého výročí začátku velké ruské invaze na Ukrajinu na letišti Hostomel, o nějž se vedly v únoru 2022 těžké boje?

„Ukrajinci bránili své milované, a tudíž bránili také nás (Evropu a Západ).“ To řekla italská premiérka Giorgia Meloniová, která bývá občas řazena ke krajní pravici a jejíž strana Bratři Itálie podle exit polls zvítězila na Apeninském poloostrově ve volbách do Evropského parlamentu.

A kdo řekl tyto věty?

„Dlužíme respekt a podporu ukrajinskému národu, který trpí agresí… Díky hrdinskému odporu lidu Ukrajiny utrpělo Rusko porážku.“

Ano, tato slova pronesla Marine Le Penová, zakladatelka strany, která se dnes jmenuje Národní sdružení: to jednoznačně vyhrálo ve Francii volby do Evropského parlamentu a donutilo prezidenta Macrona vypsat předčasné parlamentní volby – i tato strana bývá řazena ke krajní pravici.

A kdo pronesl následující věty?

„(Spolkový) kancléř Olaf Scholz musí zastavit utrácení miliard ve válce na Ukrajině.“

„Když vidím vdovu pana Navalného s Ursulou von der Leyenovou, vážně se musím sám sebe ptát: ‚Komu takové představení prospěje?‘ Je očividné, že smrti Navalného využívají.“

Tyto věty pronesl spolupředseda německé Alternativy pro Německo (AfD) Tino Chrupalla. Strana ve volbách do Evropského parlamentu v Německu posílila: také tato formace bývá řazena ke krajní pravici.

Putin a jeho strany

Následující výroky ukazují, že v postoji ke zcela zásadní věci, jakou je válka na Ukrajině a režim ruského diktátora Vladimíra Putina, se zmíněné evropské strany zařazované do stejné kategorie liší.

Italská premiérka Meloniová podporuje Ukrajinu v jejím boji s Ruskem systematicky a dlouho, i když možná není ve všech odstínech zcela jestřábí. Nicméně na italské politické poměry, kde shovívavost vůči Putinovi není nikterak netradiční, je jestřábí až dost.

Marine Le Penová, která by ráda v roce 2027 konečně zvítězila ve francouzských prezidentských volbách, se naopak k Putinovi dlouho stavěla se značnými sympatiemi: nyní ovšem značně přitvrdila v proukrajinské rétorice. Zcela jestřábí rozhodně není, nicméně se člověk nemůže zbavit pocitu, že je pořád více proukrajinská než šéf hnutí ANO Andrej Babiš.

Naopak právě německá AfD, ale také FPÖ, která získala nejvíce hlasů ve volbách do Evropského parlamentu v Rakousku, jsou k Ukrajině podezíravé. V případě německé AfD je to dokonce eufemismus, tato formace se v zásadě netají sympatiemi k Putinovi.

Je opravdu správné všechny zmíněné politické strany, italskou a francouzskou, německou a rakouskou, zařazovat do jedné škatulky s názvem „krajní pravice“? Přitom strana Marine Le Penové se s německou AfD nedávno zcela veřejně rozešla a Bratři Itálie Giorgie Meloniové jsou v Evropském parlamentu členy frakce Evropských konzervativců a reformistů ECR, kam patří například i česká ODS Petra Fialy.

To samozřejmě neznamená, že by se liberálně smýšlejícímu občanovi měly čtyři zmíněné strany líbit nebo že by je měl volit. Jsou zde různé jiné, například vnitropolitické postoje zmíněných stran, které mohou vzbuzovat obavy a také je oprávněně vzbuzují.

Jen bych zkrátka doporučoval neuvažovat o těchto stranách jako o jakémsi jednolitém „krajně pravicovém“ hnutí, což se často děje, a raději bych zkoumal jednotlivé postoje těchto stran a také to, jak se v čase mění. A spíše bych s termínem „krajní pravice“ šetřil a nechával si ho jen pro takové strany, jakou je například německá AfD.

Mimo hlavní titulky

Mimochodem – ano, onen „krajně pravicový blok“ zaznamenal v některých evropských zemích významné zisky: ve Francii to vedlo až k politickému zemětřesení. Na druhé straně stále platí, že vůdčí koalice, tedy spojenectví stran pravého středu, uskupení tradiční socialistické a sociálně-demokratické levice a liberálů v Renew, bude mít – alespoň podle výsledků, prognóz a exit polls z nedělního večera – i po těchto volbách v Evropském parlamentu většinu. A to navzdory titulkům o vítězství krajní pravice.

V některých evropských zemích, třeba ve Švédsku, Finsku, Portugalsku či Španělsku, totiž strany řazené do tohoto tábora nebodovaly přinejmenším tak, jak se mnozí před volbami obávali.