Zvířatům dlužíme respekt a ochranu. To není žádná západní změkčilost

Na první pohled se zdá, že jste žena sedmiček. Sedm let jste učila francouzštinu, to bylo ještě při studiu. Pak jste byla sedm let IT analytičkou, načež jste opět změnila směr a stala se koordinátorkou sociálních sítí spolku Obránci zvířat (OBRAZ). Proč ty kariérní změny?

Nevěřím na čísla, takže to nijak nesouvisí s numerologií. Je náhoda, že to bylo pokaždé skoro přesně na den sedm let. Myslím, že to souvisí i s tím, že dneska lidé nezůstávají v jedné profesi celý život, mají chuť experimentovat, klidně i udělat změnu o 180 stupňů. Sedm let je navíc docela dlouhý interval, někteří lidé mění práci třeba každé dva roky.

Dobrá, začněme od konce, tedy od vašeho současného působení v oblasti ochrany zvířat. Věnovala jste se tomuto tématu už před nástupem do spolku?

Ano, chodila jsem na různé demonstrace nebo rozdávala letáky i pro další organizace. Ale bylo to spíš takové latentní, pořád jsem měla na práci spoustu jiných věcí. Hlavní inspirací k rozhodnutí byl můj manžel Alex, který se právům zvířat věnuje dlouhodobě. Když mě viděl, říkal, že bych v téhle sféře taky mohla pracovat. Byl to takový moment, kdy jsem si uvědomila, že hnutí se hodně rozrůstá, profesionalizuje a že je možné mít díky té práci větší vliv na společnost jako celek a pohodu, welfare, zvířat. Začalo mi připadat, že plýtvám svým potenciálem. Jako dobrovolník můžete dát čas, peníze… Anebo můžete věnovat svou kariéru. A pro to jsem se rozhodla.

Měla jste ke zvířatům vztah odmalička?

Měla jsem zvířata vždycky ráda, ale v dětství jsem nikdy nemohla mít svoje vlastní. Byla jsem vždycky to dítě, co maso nechá na kraji talíře, pak jsem viděla záběry z velkochovu, a jak to často bývá, ze dne na den jsem se rozhodla, že to nebudu podporovat. Už šestnáct let jsem vegankou.

Musí být člověk vegan nebo vegetarián, aby chránil zvířata?

Určitě nemusí. Většina Čechů má se zvířaty soucit, mnohokrát ukázali, že jim na zvířatech záleží, máme například progresivnější zákony než jiné země v našem regionu. A co dělá většinová společnost, je důležité. I když je samozřejmě fajn mít také individuální zodpovědnost a ideálně volbu se takto stravovat. Ale to je pro ty, kdo mají kapacitu a prostředky se tomu věnovat. Není to pro mě nějaká ctnost. Než se vyhýbat nějakým výrobkům je lepší, když společnost přijme zákony k ochraně zvířat, aby o tom jednotlivec vůbec nemusel přemýšlet. Když většinová společnost udělá malý krůček správným směrem, výsledek je často násobně větší, než když se jeden člověk stará o své stravování.

Jakým tématům se ve spolku věnujete především?

Většina welfare organizací v Česku se věnuje takzvaným zájmovým zvířatům, tedy třeba psům nebo kočkám, zatímco my se primárně věnujeme těm hospodářským, která zdaleka nejvíc trpí a o nichž zároveň lidé tolik nevědí, jak jsou také chytrá a co prožívají.

Je fakt, že některá zvířata nemají tak roztomilý výraz, takže chápu, že je pro některé lidi obtížné porozumět tomu, co je tíží.

Občas se člověk setká s domněnkou, že hospodářská zvířata hůř vyvolávají soucit, ale to trvá jen do chvíle, než zjistíte, že tahle zvířata prožívají utrpení úplně stejně jako ostatní. Ale hlavně hospodářských zvířat je zdaleka nejvíc.

Máte pocit, že aktivity organizací, jako je ta vaše, se odrážejí v tom, že Češi jsou třeba citlivější, jaké maso nebo vejce si vybírají?

Ano, lidé v Česku si vybojovali zákaz klecových chovů slepic a doufám, že se stejně postaví i za brojlery, rychle rostoucí kuřata. Co bychom chtěli, je, aby se velké firmy zavázaly k evropskému standardu chovu kuřat, aby chovaly pomalu rostoucí plemena. A dále aby chovy nebyly přeplněné. Zvířata v nich žijí v otřesných podmínkách, je tam obrovský hluk, různě si ubližují, navíc u rychlého růstu svalů trpí fyzicky, protože mají kostřičku a orgány mláděte, způsobuje jim to velkou bolest. Hodně jich zemře ještě předtím, než se dostanou na porážku. Chápu, že každý si nemůže dovolit bio kuře, nicméně přistoupení k evropskému standardu by se na ceně odrazilo jen v jednotkách korun.

Tedy zjednodušeně řečeno chcete, aby lidé umožnili hospodářským zvířatům co nejlepší život.

Jde o takzvaný mezidruhový soucit. Když jsme žili ve smečkách, soucítili jsme jen se členy své smečky. Postupně se to rozšířilo na spoluobčany, pak na různé další živočišné druhy. Máme poznatky, jakým způsobem trpí, co pro ně můžeme udělat. A velké obchodní řetězce, které vydělávají spoustu peněz na prodeji masa, si mohou dovolit být strůjci změny, která posléze může být zpečetěna zákonem.

Pro některé lidi je tento typ soucitu ukázkou západní změkčilosti.

Co se týče změkčilosti nebo míry toho, jak moc prožíváme soucit, zvířatům to dlužíme. Sama si nepomůžou. Jsme dominantní živočišný druh a hospodářská zvířata jsme degradovali jen na takovou masu. To ještě donedávna nebylo, tolik zvířat zabitých pro maso. A co se týče té údajné západní změkčilosti… Řekla bych, že respekt ke zvířatům není nic nového, i spousta východních filozofií odedávna hlásá, že člověk musí mít k přírodě respekt a být ochráncem zvířat. Snad v každé kultuře existuje nějaký ekvivalent.

Miluju Francii, patřím do Česka

Pojďme teď k vaší pestré profesní cestě. Jste doktorka románských jazyků a lingvistiky. Co vám tyhle obory daly?

V rámci lingvistiky jsem se specializovala na fonetiku a díky tomu, že jsem měla skvělého školitele, docenta Tomáše Dubědu, jsem zjistila, že je to úplně fascinující obor. Vůbec jsem nečekala, že lingvistika může mít takový rozměr. A naučila jsem se, že jazyk může být hodně abstraktní věda, až matematická, je to něco, co člověk aplikuje i v jiných odvětvích. Způsob, jak se podívat na věci z jiného úhlu, systematického.

Když vás baví logika, systémy, proč jste šla studovat románské jazyky, a ne třeba matematicko-fyzikální fakultu?

V naší rodině nikdo nikdy neměl matematiku v lásce, takže jsem tím byla sama hodně překvapená. Ale už na magisterský obor francouzská filologie jsem šla cíleně, chtěla jsem umět dokonale francouzsky.

Proč zrovna francouzsky?

Asi od sedmnácti jsem věděla, že hrozně chci studovat francouzštinu, že ji musím vystudovat a budu ji učit. Ten jazyk má v sobě nenahraditelný kulturní vesmír, jsem přesvědčená, že bude vždycky žít jako odkaz veškeré francouzské literatury nebo vědy. Je to navíc nádherný jazyk, rozhodně nelituju, že jsem s ním strávila tolik času, i když jsem ho nakonec učit přestala. Studia jsem si mimořádně užila, měla jsem možnost být nejdřív rok na Erasmu v Toulouse a pak žít dva roky v Paříži. Dělala jsem doktorát pod dvojím vedením a pracovala jsem tam ve dvou výborných fonetických laboratořích s nejlepším možným zázemím. Skvěle mě přijali, měla jsem stipendium francouzské vlády, je úžasné, na jaké úrovni podporují vědu, jakou máte svobodu a důvěru vedoucích.

Co vám dal život v zahraničí?

Především perspektivu a náhled na život tady. Měla jsem předtím úplnou obsesi Francií, přečetla jsem asi čtyři sta románů ve francouzské knihovně, chodila jsem na každý film do kina ve Francouzském institutu. Chtěla jsem vědět o Francii co nejvíc, tak nějak jsem si myslela, že se tam jednou přestěhuju a budu v ní napořád žít. No a pak, když jsem tam nějakou dobu bydlela, jsem zjistila, že už tu potřebu nemám. Že jsem Francií saturována, i francouzštinou, budu je mít napořád ráda, ale patřím sem. A přijde mi, že kdybych tam nebydlela, nikdy bych to nezjistila a pořád bych po tom toužila. Zároveň bych si ráda uchovala náhled Francouzů na lidi jako na v jádru dobré. Což je něco, co jsem měla možnost poznat během pobytu na Erasmu.

Jak si mám tenhle přístup představit?

Škola byla tehdy deset měsíců ve stávce, nemohli jsme do ní chodit, takže jsme cestovali po celé Francii. A kamkoliv jsme přijeli, všude k nám přistupovali velmi otevřeně, opravdu v každém viděli a priori to dobré. A tohle nastavení se od té doby snažím uchovat i pro sebe.

Po doktorátu jste se nicméně rozhodla pro kariéru v IT. Proč?

Podpora vědy tady není na dobré úrovni, byla jsem doktorátem úplně vyčerpaná a potřebovala jsem dělat něco jiného. Pracovní jazyk byl francouzština, hodně jsem cestovala, dělali jsme podporu, hledali a odstraňovali chyby v softwaru používaném v hotelových recepcích. Instalovali jsme rozhraní mezi servery, bylo to náročné. Systém byl složitý, prakticky každý týden se měnil. Představte si situaci, že máte třeba dvě stě obrazovek, na každé deset různých chybových zpráv a každá se řeší jinak. Mně to dávalo smysl, dokázala jsem si souvislosti propojit i díky lingvistice, ostatně se svým vzděláním jsem nebyla výjimkou, protože jsme v rámci našeho desetičlenného týmu byli tři doktoři filozofie. A jazykovědci byli i na dalších pozicích.

Jak jako koordinátorka sociálních sítí v OBRAZ využíváte výtvarné umění, kterému se také věnujete?

Kromě tvorby textů a odpovídání na komentáře u příspěvků je moje práce grafická a vizuální. Ještě před odchodem z IT jsem se věnovala kresbě a písmomalířství na volné noze, tvořím jak digitálně, tak analogově, naučila jsem se ilustrovat, animovat. To všechno se mi teď hodí. Ostatně pro OBRAZ jsem jako dobrovolnická ilustrátorka pracovala už rok předtím, než jsem nastoupila. V předchozí práci jsem zažila určitý aha moment, že začnu kreslit na krásný lesklý karton a budu tak recyklovat tu spoustu krabic od počítačů a monitorů, které by se jinak vyhodily. Zbláznila jsem se do akrylových fixů. Na různé demonstrace jsem nakreslila ještě před nástupem do OBRAZ přes dvě stě transparentů a dál v tom pokračuju. Pozoruju, jak se ze mě stává produkt mých rodičů.

Jak to?

Máma je novinářka, táta malíř. Já to kombinuju – píšu a kreslím.