Logo

Když letím na kole z prudkého kopce, občas mě napadá: Kdybych viděl, asi se zblázním strachy!

7. června 2024

Post Image

Když letím na kole z prudkého kopce, občas mě napadá: Kdybych viděl, asi se zblázním strachy!

Play icon
81 minut

foto: Jakub Mertl

Narodil se předčasně. Viděl jen na jedno oko, takže mizerně, a ve dvaceti letech přišel o zrak definitivně. Dnes je Ondřeji Zmeškalovi třiatřicet. Věnuje se dlouhým triatlonům, běhá maratony (osobní rekord má tři a půl hodiny), taky je jediným nevidomým sportovcem, který projel na kole celou trasu Tour de France. Právě o této akci vznikl dokument, který odvysílá 19. června Česká televize.

Kdy jsi o zrak přišel definitivně?

Opravdový průšvih začal na střední škole, když jsem na internátu stěhoval těžkou skříň, a jak jsem zabral, popraskala mi na jakžtakž funkčním oku sítnice. Lékaři mi ji operacemi spravovali, dávali do oka silikonový olej a načas se to i podařilo. Nějakou dobu jsem pak ještě viděl. 

Řídil jsi například auto?

I motorku, papíry jsem měl dokonce i na traktor. Jenomže po takových operacích vznikají šedé zákaly, což se nevyhnulo ani mně, čočka se pomalu zakalovala. Jednou jsem jel z práce – dělal jsem v zahradnictví – a tehdy se zakalila natolik, že jsem ke konci v podstatě neviděl, a těžko říct, jak jsem ve zdraví dojel domů. To bylo naposledy, kdy jsem řídil.

Věděl jsi dlouho dopředu, že ti oslepnutí hrozí?

Vůbec jsem s takovou možností nepočítal. Do devatenácti jsem žil naplno jako ostatní navzdory faktu, že vidím jenom na jedno oko.

Co myslíš, že bys dnes asi dělal, nepřijít o zrak?

Nejspíš bych žil tam, kde celý život žiju a kde to mám rád, v malé vesnici Nový Telečkov mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím, a věnoval se zahradnickému oboru. Vymýšlel bych realizace zahrad, staral se o výsadbu, budoval lidem jezírka a podobně. Věřím, že by mě to bavilo, ale pravděpodobně bych paradoxně nežil tak naplno jako teď. Po ztrátě zraku se mi život obrátil vzhůru nohama spíše špatným směrem, ale v některých ohledech se otevřely nové možnosti.

Jsou ti dnes tvé zahradnické schopnosti k něčemu?

Ale jo. Od základní školy jsem pěstoval bonsaje a dělám to dodnes. Od doby, co nevidím, mi už nejde o kvantitu, ale snažím se, aby těch pár stromů bylo fakt pěkných.

A jak to poznáš?

Jezdím po stromech rukama a představuju si je. 

Máš pocit, že se tvé představy blíží realitě?

Pamatuju si, jak svět vypadá, takže od ní nebudu příliš daleko, ale spousta detailů mi určitě uniká.

Co tě na pěstování bonsají tolik těší?

Právě to, že jde o hmatatelnou věc, můžu si na ně sáhnout. Unavím se u sportu, který mě naplňuje, ale pak si stoupnu k bonsaji, pohladím ji, souzním s přírodou a relaxuju.

Co vidíš ve svých snech?

Záleží, co zrovna prožívám a nad čím přemýšlím. Každopádně sny to bývají barvité a často se v nich chovám, jako bych normálně viděl, což je zvláštní. Zrovna nedávno jsem se po probuzení ještě rychle snažil usnout, abych se do snu vrátil, protože ono to je občas fajn, vidět aspoň ve snu.

Vzpomínáš na den, kdy jsi poprvé vyšel z domu s bílou holí?

To bylo v těch dvaceti letech náročné. S definitivní ztrátou zraku jsem se chvíli špatně smiřoval. Říkal jsem si, proč zrovna já, a vadila mi představa, co na tu bílou hůl řekne okolí. Na druhou stranu jsem povahou optimista a myslím, že i docela pilný člověk, takže jsem chtěl dál žít a v rámci možností fungovat. Oslovil jsem TyfloCentrum, které pomáhá zrakově handicapovaným, kde mě naučili prostorovou orientaci s bílou holí, abych si neublížil. A pak jsem vyrazil ven, nejdřív aspoň na zastávku. Pomaličku jsem se osamostatňoval.

Potíže máš i se sluchem, ale při našem rozhovoru to vůbec není poznat.

Nosím sluchadlo. Slyším zhruba na třicet procent, ale dokud jsem viděl, vůbec jsem to nevnímal jako handicap, protože jsem odezíral ze rtů. Až v těch dvaceti mi došlo, jak špatně slyším, zvlášť v rušném prostředí, ale tohle nijak extra neprožívám. Ve finále někdy bývá lepší zbytečně moc toho neslyšet.

Přečtěte si také

Jak se neutopit?

Posuňme se například do června 2014, což je přesně deset let zpátky. Jak jsi na tom ve svých třiadvaceti byl?

To už jsem se z domova dostal, kam bylo třeba, a dokonce jsem znovu začal pracovat v zahradnictví.

Co jsi tam dělal?

Přesazoval například trvalky do větších květináčů, to se dá zvládnout i po hmatu. Taky jsem získal parťáka, vodicího psa jménem Black, který mi zpočátku hodně pomohl. Nejenže usnadňoval pohyb, ale taky byl dobrým prostředníkem mezi mnou a cizími lidmi. Ti ke mně byli vesměs vždycky slušní, ale před deseti lety se o dost víc než dnes ostýchali oslovit nevidomého na ulici – a díky psovi se ti nerozhodnutí někdy odhodlali.  

Dnes už psa nemáš?

Mám vodicí fenku, partnerku Péťu. Můj Black měl nádor na slezině, jeho odcházení nebylo hezké. Navíc jsem kolem svých pětadvaceti začal intenzivně sportovat, a tím pádem i cestovat. Kdybych vzal psa třeba na triatlonový závod do Francie, tak by vůbec neznal tamní prostor a najednou by se stal spíš přítěží než pomocí. Pes je nedocenitelný, když máš pravidelný režim a stejné každodenní cesty, což není můj případ, tak možná zase někdy v budoucnosti.

Jakým stylem vlastně trénuješ?

Výhoda vodicího psa byla i v tom, že jsem si s ním občas troufl běžet třeba naučenou cestou na vlak. Věřil jsem, že kdyby byla nečekaná překážka, tak mě zastaví. Ale jinak běhám hlavně doma na pásu, jezdím na cyklistickém trenažéru a plavat chodím do rybníčku. Na břehu se přivážu za gumu, a tím pádem pak plavu stabilně na jednom místě.

Ondřej Zmeškal (1991)

Proč sis našel hlavní smysl života ve sportu?

Ten mě bavil vždycky, jako děcko jsem dělal atletiku, cyklistiku, hokej i fotbal. Nepřijít o zrak, nejspíš dnes hraju každou druhou neděli fotbalový mistrák u nás ve vesnici, celkem mi to šlo. Sice jsem nikdy neviděl ve 3D, vlastně ani nechápal, co to je, ale tenhle nedostatek se dal vyvážit tím, že jsem pořád kolem sebe točil hlavou jako slepice.

Co zatím považuješ za svůj sportovní vrchol?

Šlo to postupně, prvním byl určitě roku 2016 maraton na Velké čínské zdi. A to nejen z toho důvodu, že jsem ho dokončil, ale taky proto, že jsem pak vydražil medaili a peníze věnoval chlapci se svalovou dystrofií. Tehdy mi došlo, že sportováním můžu pomáhat, což mi dělá radost, a tak v tom pokračuju. Dost peněz pro nevidomé děti jsem vybral při běhu napříč Českou republikou a za vrchol určitě považuju i zvládnutí celé Tour de France v létě roku 2021.

Ve Francii jsi samozřejmě nejel sám, ale na tandemovém kole spolu se zdravým kolegou, takzvaným trasérem. Jak jste se dali dohromady?

Jednoho dne roku 2017 mi přišel mail: „Nazdar, já jsem nějakej Marek Peterka, nechtěl by sis se mnou dát Ironmana?“ Ze srandy jsem odpověděl, že klidně hned zítra, a až potom začal zjišťovat, o co vlastně jde. Dost mě to vyděsilo, protože běhat jsem uměl, ale pak tam bylo taky sto osmdesát kilometrů na kole a skoro čtyři kilometry plavání. Tím se pro mě příběh téměř uzavřel: „Nemám tandemové kolo, Marku, a neumím plavat!“

Ty jsi skutečně neuměl v pětadvaceti letech plavat?

Jenom tak, abych se neutopil. Prsa. Kraul vůbec, dodnes je to moje slabina. Ale začal jsem chodit na lekce do bazénu v Třebíči, tandemové kolo sehnal v bazaru a pak jsme se jednoho dne konečně potkali při závodě s Markem. S chlápkem, kterému teď musím stoprocentně důvěřovat, že mě například neutopí. Náš první dialog zněl zhruba takhle: – „Hele, a co když mě někde v tý vodě ztratíš?!“ – „Je to jen rybník, kdyžtak holt vyplaveš na druhý straně.“ – „Tak dík…“ S Markem jsme si sedli, začali se pouštět do extrémnějších závodů a spolu jsme pak dali i tu Tour de France.

Tři týdny jste šlapali na jednom tandemovém kole. Bylo to pro tebe náročné spíš psychicky, nebo fyzicky?

Oboje. Fyzická námaha je to nesmírná, ale spravedlivě řekněme, že horší to má trasér čili Marek. Například při brzdění v prudkých sjezdech drží v rukou dvojnásobnou váhu, sebe i mě, nesmí sjet z cesty, a ještě se mi občas snaží popisovat okolí, abych z toho něco měl: „Míjíme stádo krav, nad námi zasněžená hora…“ Ve Francii to vypadalo tak, že jsme se první tři etapy bavili od rána do večera, pak už jenom dopoledne a ke konci skoro vůbec. Jednak nám došla témata, ale zároveň se čím dál víc projevovala ta fyzická i psychická vyčerpanost. 

Proč s tebou Marek vlastně závodí?

Zjevně má dobré srdce. Triatlon ho vždycky bavil a takhle ve dvou mu to možná připadá zábavnější.

Poslechněte si také

Jak ti je, když se řítíte osmdesátkou z prudkého kopce?

Nejspíš ne tak hrozně jako Markovi, který to všechno vidí a chápe, co nám v případě chyby hrozí. Dokud nejsou vyloženě prudké zatáčky, tak mi to ani moc nebezpečné nepřipadá.

Jak ti bylo, když jste spolu nakonec dokázali překonat Alpy i Pyreneje?

Zadek jsem měl sedřený až k pláči, nohy jako dva hadry, Marek mě ke konci Tour hodně podržel, ale dojeli jsme do Paříže a radost všechno přebila.

Na jaký závod se připravuješ teď?

V listopadu bych si rád dal maraton v New Yorku, ale například už v červnu mě čeká extrémní triatlon v Rakousku. Jsou tam obrovská převýšení na kole a závěr se potom dobíhá na Dachstein, do výšky skoro dvou tisíc.

Za jak dlouho máš šanci takový závod zvládnout?

Loni jsme absolvovali podobný extrém v Norsku, kde se skákalo z trajektu do ledového fjordu, potom vyjíždělo dvakrát do dvou kilometrů na kole, i běžecká trasa měla celkové převýšení dva tisíce metrů, a v cíli jsme byli za třináct a půl hodiny. V Rakousku to bude ještě náročnější, tam beru i patnáct hodin.

Vzdal už jsi někdy?

Ne. A doufám, že nikdy nevzdám. Mám strach, že by se něco zlomilo a potom už by se mi vzdávalo strašně snadno.

Podpořte Reportér sdílením článku