Lék jménem fotbal. Obrušuje hrany, přináší euforii a tlumí vztek a frustraci

Jak se zrodil evropský fotbalový šampionát? Do určité míry byl předchůdcem dnešního Eura v meziválečném období Středoevropský mezinárodní pohár. Už v letech 1927 až 1930 se hrálo o trofej Antonína Švehly, československý premiér a šéf agrární strany totiž věnoval soutěži křišťálový pohár. V turnaji hrály týmy Československa, Jugoslávie, Itálie, Maďarska, Rakouska a Švýcarska. Pohár měl i obdobu klubové soutěže, kterou opanovala v meziválečném období dvakrát Sparta a jednou Slavia. Po druhé světové válce ovšem význam obou turnajů značně upadl.

Skutečný celoevropský šampionát, jakým je dnešní Euro, byl původně myšlenkou šéfa Francouzské fotbalové federace Henriho Delaunayho, který se ji snažil prosadit marně už od konce dvacátých let minulého století. Zhmotnění svého snu se však nedožil, zemřel totiž v roce 1955 a první mistrovství Evropy ve fotbale se odehrálo až v roce 1960. Vítězem se stal Sovětský svaz, Čechoslováci brali po vítězství nad Francií bronz. 

Proč se s uspořádáním kontinentálního mistrovství čekalo tak dlouho? Důvodů bylo hned několik. Tím prvním byla špatná ekonomická situace Evropy před druhou světovou válkou a po ní. Druhým pak neochota Britů, respektive jednotlivých zemí Spojeného království (i dnes na mezinárodní úrovni tradičně bojují samostatné reprezentace Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska), zapojit se do podobného projektu. 

Když se šampionát před čtyřiašedesáti lety poprvé konal, jeho finálové části ve Francii se v roce 1960 zúčastnily jen čtyři země, letos v Německu se jich představí hned čtyřiadvacet. Čeká se, že stadiony osobně navštíví přes milion fanoušků a několik miliard lidí po celé planetě naladí alespoň na chvíli turnaj v televizi.

Svou roli v případě zájmu o letošní Euro samozřejmě hraje i postpandemické nadšení, které je patrné napříč všemi fotbalovými soutěžemi v Evropě. Ukázat to lze i na příkladu české nejvyšší soutěže. V sezoně 2018/19, tedy v poslední, kterou neovlivnila pandemie covidu, byla podle oficiálních údajů průměrná návštěvnost na zápas 13 511 diváků u Slavie a 11 072 diváků u Sparty. Průměrné využití stadionu u obou pražských „S“ tak činilo 70 procent u Slavie, respektive 57 procent u Sparty.