Miluju partu nároďáku. Jsme kamarádi, což se přenáší i na hřiště, říká kapitán Tomáš Souček

Na úvod jen pár postřehů.

Sešli jsme se ve čtvrtek před posledním kolem anglické ligy. Dopoledne už Tomáš trénoval, ale předtím dostali ve West Ham United nezvykle dlouhé, třídenní volno. A tak si včera Tomáš aspoň zaběhal – deset kilometrů za tři čtvrtě hodiny.

Když přišel se svými děvčaty na sraz, působili jako mladá, pěkná, ale tak nějak normální rodinka, která do Londýna přiletěla na výlet. Tomáš měl v jedné ruce kufr na kolečkách, ve druhé ramínko, moc jsme to nechápali: „Vzal jsem si čtyři varianty oblečení a náhradní boty…“ Kolega Třeštík zvedl palec, protože tohle se od fotbalistů nečeká.

Součkovi pro nás vymysleli výlet lodí k London Bridge, zpátky jsme jeli nadzemkou – bylo vidět, že jsou na cestování městskou dopravou zvyklí. „Proč bychom jezdili do centra autem přes hodinu, když se to dá zvládnout za dvacet minut?“

Obdivoval jsem Tomášovu trpělivost, protože obě dcery, Terezka (pět a půl) a Kája (jeden a půl roku), jsou sice roztomilé, ale zároveň neobvykle vitální. Pořád po tátovi lezou, skáčou, tahají ho za ruce, když se o pár metrů vzdálí, zoufale ho shánějí; a on se nepřestává usmívat.

Na procházce se hlavně fotilo a až u Součků doma (čili znovu v té kdysi chudé, dokařské a nyní mrakodrapové čtvrti Canary Wharf) jsem se nahlas zeptal, kolik času máme na povídání.

„Neboj,“ řekl Tomáš, protože to už jsme si dávno tykali, „určitě pokecáme, jen se u toho taky navečeříme a uložíme dcery, jo?“

K večeři byla zeleninová polévka a těstoviny, buď s kuřetem, nebo s lososem. „Mám štěstí,“ pravil Tomáš, „že mi podobná jídla fakt chutnají a mohl bych je mít pořád: těstoviny, rizoto, ryby, kuře, zeleninu.“

Před devátou si na chvíli nasadil masku Olafa z Ledového království, protože jeho holčičky jsou princezny Elsa s Annou, chvíli po desáté jsem poděkoval a vypnul diktafon.

„Jako byste tušil,“ začala se smát Tomova manželka Natálie, se kterou nějak nebylo jisté, jestli si tykáme, nebo vykáme, „že je u nás přesně ve 22.20 večerka.“ A skutečně – Tomáš chodí v období sezony do postele zásadně dvacet minut po desáté, dcery ho vzbudí v půl sedmé.

Aniž by musel, oběma nám s fotografem věnoval dres West Hamu, podepsal ho pro naše syny…

Když mu bylo devět a hrál za Havlíčkův Brod, nadšeně s tátou sledoval mistrovství Evropy v Portugalsku, kde parta kolem trenéra Brücknera postoupila do semifinále – a v půlce června povede svoji partu do prvního zápasu (právě proti Portugalsku) na Euru v Německu. 

Bojovník a tvrďák, kapitán zvaný Suk.

Jsem i fanoušek

Tak předně díky za ten podepsaný dres, můj syn bude v extázi!

Právě proto jsem automaticky vstřícný vůči žádostem o fotku nebo o podpis – já byl taky takovej, vděčnej a v extázi. V pokojíčku u nás v Brodě jsem měl nástěnku, na ní plakáty fotbalistů a nejcennější byly ty, na které jsem sehnal podpis.

Koho jsi ulovil?

Třeba ve dvanácti brazilského útočníka Adauta, který hrával za Slavii, a já už tehdy taky, v mladších žácích. Šel okolo, když jsme trénovali – vytěžil jsem z toho společnou fotku i podpis, zážitek. 

Rozdáváš své dresy po zápasech? 

Starší dcera Terezka je vždycky šťastná, když ho někomu hodím, tak máme dohodu, že v případě výhry určitě a jinak to záleží na mně. Na našem stadionu je šedesát tisíc lidí, obvykle několik českých vlajek, sem tam prosba napsaná v češtině. Tihle diváci mívají šanci, ale několikrát se už stalo, že mi pak za dres začali děkovat anglicky, tak to střídám. Úplně nejčastěji ho ode mě dostane dítě ve věku pět až dvanáct let, protože jejich radost je nejhezčí.

Kdy jsi naposledy chtěl něco od jiného fotbalisty na památku?

V září 2017 jsem hrál jeden ze svých prvních reprezentačních zápasů v Belgii a nadšeně si tam vyměnil dres s Kevinem De Bruynem. Připadá mi krásný, že proti němu hraju už pátým rokem v Anglii a že si po těch zápasech povídáme jako rovný s rovným – za mě je to možná nejlepší střední záložník všech dob… Jinak já jsem nejen hráč, ale taky velký fanoušek, co sleduje spoustu zápasů, a jako správný fanoušek si dresy měním pořád, mám jich plnou skříň, zhruba stovku. Občas přemýšlím, jestli po konci kariéry nevybudovat nějaké malé muzeum, protože je tam spousta slavných jmen mé generace, ale i kdyby to nevyšlo, nevadí. Prostě si budu doma otevírat skříň, probírat se těmi dresy a vzpomínat.

Léta na střídačce

Včera jsi měl volno. Proč sis šel zaběhat?

Od přírody jsem hodně aktivní, což je obrovské štěstí například ve vztahu k dětem. Jak jsi sám poznal, s dcerami je to občas na hlavu – při zápasech West Hamu obdivujeme cizí děti, jak sedí tři hodiny a klidně by vydržely do druhého dne, zatímco u našich dcer po deseti minutách hrozí, že zboří stadion; a totéž pak i doma. Starší už dělá každý den nějaký sport v kroužku, ale pokračovat chce potom i doma a nás se ženou to vlastně baví. Nejsem typ, co by chtěl ve volném čase sedět nebo hrát golf, to si jdu radši právě zaběhat, zahrát tenis nebo nově třeba padel.

Něco mezi tenisem a squashem, viď?

Přesně tak, pod domem máme kurty, zrovna před pár dny jsem hrál. Nás dva s Cufem – Vláďou Coufalem – vyzvali spoluhráči Michail Antonio a Maxwel Cornet. Při rozpinkávání byli sebevědomí, ale pak dostali dvakrát 6:0, takže jsme museli prohodit týmy, abychom se i my s Cufem trochu zapotili.

O co jste hráli?

Jen o čest a zaplacení kurtu – největší odměnou byl pohled, jak ti dva odcházejí domů spráskaní… Tím chci jen říct, že jsem na pohyb a na dril zvyklý. Když jsem začátkem roku 2020 přišel ze Slavie do West Hamu, bylo zrovna nějaké volno a mě to překvapilo: „Jak, volno? Vždyť nás o víkendu čeká zápas!“ Začal jsem i v těch volných dnech chodit do tréninkového centra, kde všichni koukali, jestli jsem se nezbláznil, a já odpovídal pořád stejně: „Za tři dny hrajeme a chci se cítit co nejlíp…“ I tenhle týden jsem věděl, že potřebuju zátěž, abych se cítil fit – a proto jsem se byl včera proběhnout.

Je to závislost na pohybu?

Možná. Když mívám v létě delší volno v Česku, tak si dám týden celkem odpočinkové dovolené s rodinou, ale pak už potřebuju pohyb. Třeba loni jsem si šel zahrát turnájek čtyři na čtyři ve vesnici Česká Bělá na Vysočině a bylo to skvělý; jen jsem teda musel odjet před semifinále, protože strejda slavil šedesátiny. 

Takže jste nevyhráli?

Bohužel ne, ale hlavní je, že jsem se setkal s kamarády z Brodu.

Čili trénuješ, i když nemusíš. Za to tě museli trenéři vždycky milovat.

Nevím, třeba v patnácti to možná působí divně. Zvlášť někteří spoluhráči takové snaživce spíš pomlouvají, ale dnes všichni chápou, že si takhle přidávám kvůli sobě. V tréninkovém centru už jen občas, když potřebuju dobrou travnatou plochu – výběh na tři čtvrtě hodiny od nás z baráku docela stačí. 

Za kolik bys zvládl ostrý kilometr?

Za 2:50.

To je sprint!

Vždycky když jsme se po letní pauze vrátili na West Ham, trenér po nás chtěl právě ten kilák, aby viděl, jak na tom jsme, a mým časům nikdo nemohl uvěřit. Někteří spoluhráči byli i o minutu pomalejší – věděli, že příprava teprve začíná a nějak to doženou, ale můj přístup je jiný. Za mě si má dát profesionální sportovec pár dnů volno, ale na první trénink musí přijít připravený.

Neshrnul jsi právě vlastnosti, které z tebe udělaly světového hráče?

Nejspíš jo. Od dětství mám v sobě fotbalovou poctivost, dřina mi nevadila nikdy. Taky jsem pozorně vnímal trenéry a potom ještě něco. Miluju míč. Do jednadvaceti jsem hrál zároveň i futsal a pražskou Hanspaulskou ligu. Chtěl jsem být co nejvíc na hřišti, porážet soupeře na každé úrovni. Tím pádem jsem nevycházel z rytmu a to mi dávalo snad ještě víc než samotné tréninky na Slavii.

Co říkali slávističtí trenéři na to, že hraješ amatérskou Hanspaulku? 

V těch jednadvaceti už jsem byl hráčem základní sestavy a při středečních Hanspaulkách mě protihráči začali poznávat. Brzy se to doneslo do Slavie, kde mě požádali, ať neblbnu, tak jsem přestal, ale říkám – pořád chci zvládnout aspoň jeden vesnický turnaj na léto, protože s kamarády to člověka baví občas ještě víc než na profesionální úrovni.

Kdo v tobě kdysi jako první rozpoznal výjimečný talent?

V deseti mě rodiče poslali na letní fotbalový kemp, kde jeden slávistický trenér mládeže řekl, že vypadám dobře. Pozval mě do Prahy, což je z Brodu hodina a čtvrt cesty, ale rozhodli jsme se tu šanci využít a dojíždět. Přitom až do patnácti jsem ve Slavii seděl spíš na lavičce a kolikrát se chtěl vrátit zpátky do Brodu nebo třeba do Jihlavy. Taťka opakoval, ať vydržím, tak jsem makal, a když jsem začal bydlet na pražském intru, obrátilo se to k lepšímu. Najednou jsem víc zapadl do party, cítil se sebevědomější a v sedmnácti jsem najednou patřil mezi nejlepší svého věku. Tehdy jsem uvěřil, že mám šanci.

Jak jsi zvládal tu střídačku?

Bylo to těžké, vždyť v Brodě jsem hrál každou minutu. Říkal jsem si: Má cenu obětovat tolik času dojíždění? Nebyl jsem žádné výjimečné dítě – ve třinácti letech už vrstevníci začali spolupracovat s agenty, já ho měl snad jako poslední, o tři roky později. 

Vzpomeneš si, jaký byl tvůj první plat?

Osm tisíc od Slavie v devatenácti letech, do té doby mi platili internát. Když jsem šel o půl roku později do áčka, zvýšilo se mi to na dvanáct tisíc – někteří spoluhráči přijížděli do Edenu ve ferrari, já městskou, ale postupně se to zlepšovalo. Z internátu jsem se přestěhoval do staré dvacetimetrové garsonky, žili jsme tam s mojí dnešní ženou rok, vzpomínám na to jako na krásné období. Dnes se talentovaným klukům dávají velké peníze, ale ty by měl podle mě fotbalista dostávat až od chvíle, kdy hraje v A týmu, a tam má být člověk, který mu v počátcích s financemi pomůže. Znám pár hráčů, kteří šli s prvním platem do Pařížské, kde vykoupili obchody, načež se ukázalo, že nemají na zaplacení zdravotního a sociálního pojištění.

Kdy jsi jako fotbalista zažil největší krizi?

V osmnácti mě při zápase staršího dorostu začalo bolet koleno. Oteklo, tak jsem šel druhý den k doktorovi a ten řekl, že to asi budou přetržené křížové vazy, což znamená pauzu třeba tři čtvrtě roku: sezona v háji a kdo ví, co bude pak. Při odchodu z nemocnice jsem brečel, tohle mohlo znamenat i konec kariéry. Naštěstí doktor při další kontrole řekl, že v tom koleni bylo minule tolik krve, že nic pořádně neviděl, a teď to vypadá mnohem líp. Nakonec nebyla třeba operace, jen sotva měsíční pauza, za to jsem dodnes vděčný.

Máš dost jizev ve tváři. Vybavuješ si, která je z jakého zápasu?

Natálie: Já jo!

Já snad taky, i když jich je nejmíň sedm. Jednu zásadní mám z Teplic. Byl konec zimy roku 2019 a já tam dal svou první ligovou penaltu; gól pro naši Terezku, která se právě narodila. Kopl jsem ji dloubákem, no a jizvu způsobil nějaký oboustranně tvrdý souboj. Tohle je další věc, která mě charakterizuje – za balonem jdu i tehdy, když to vypadá nebezpečně a skoro beznadějně. Fanoušci West Hamu nejvíc jásali, když mi někdo na brankové čáře roztrhl čelo, ale míč byl pořád ve hře, tak jsem rychle vyskočil, odkopl ho, až potom definitivně lehl a musel na šití…

Ne a ne usnout

Platíte ve West Hamu pokuty třeba za pozdní příchod?

Skoro nikdy, skoro za nic. Škoda. Já bych pokuty vybíral, protože tyhle peníze by se pak využily koncem sezony znovu pro tým, společně bychom je utratili… Jenže ono to je jedno. Tady se týmové akce moc nevedou, není o ně zájem. Když někdo vymyslí společnou večeři, postupně se většina hráčů omluví, v tom je cizina jiná.

Natálie: Zato ty chodíš z týmových akcí k porodu!

No jo, jsem takovej. V říjnu 2022 se nám moc nedařilo, a tak se výjimečně dohodlo, že po prohře v Liverpoolu zajdeme na večeři, ať se zlepší nálada. Jenomže porod byl na spadnutí. Proto jsme vymysleli, že se Natálka přestěhuje do hotelu v centru, který je pět minut od porodnice a deset minut od restaurace, kde máme tu večeři – v pohodě jsem stíhal večeři i porod.

Po posledním ligovém zápase nebývá večírek?

Ve West Hamu ne. Útočník Michail Antonio to teď chvíli plánoval, ale když začaly chodit omluvenky jedna za druhou, rezignoval. Je to zvláštní. I v šatně se skoro pořád bavíme jen o fotbale. Kdysi ve Slavii jsme byli víc kamarádi, tam si většina týmu zašla někam sednout a pokecat po každém zápase.

Právě Antonio nedávno veřejně přiznal, jak trpěl depresemi, nesnášel fotbal a dodnes chodí na terapie. Věděli jste o tom v kabině?

Ne. A pořád na to myslím, protože Michail je jeden z mých nejoblíbenějších spoluhráčů, obrovský srdcař. Poznal jsem to hned po příchodu do Londýna, když mě překvapilo, jak je většině hráčů na tréninku jedno, jestli tam prohrají zápas. Podle mě to nesmí být jedno ani na tréninku – fotbalista má mít touhu po vítězství a Michail byl jedním z mála, kdo za všech okolností bojoval. Mimo fotbal je vtipálek, vždycky se snažil tým stmelovat a o to víc nás překvapilo, že dlouho skrýval své trápení… Většina vrcholových fotbalistů se bojí, že když přiznají slabost, lidi to nepochopí: „Vždyť máte všechno, proč si stěžujete?!“ Jenže ono to je složitější. 

Máte ve West Hamu psychologa, který by se problémy snažil řešit hned v zárodku?

Ne. Samozřejmě jsme mockrát slyšeli, že kdyby měl někdo potíže, klub tu je pro nás a sežene nejlepší specialisty, stačí říct, ale ne každý si řekne. Je to choulostivé téma a já jsem rád, že o něm Michail mluví – podle mě tím může pomoci mnoha dalším.

Zažil jsi období, kdy tě fotbal vůbec netěšil?

U mě platí, že kdybych se znovu narodil a mohl si vybrat, nechci dělat nic jiného. Na druhou stranu zvlášť po těch více než čtyřech letech v Anglii chápu, jak psychické propady vypadají a proč k nim dochází. I já zažíval chvilkové nepříjemné pocity, které se možná náznakem podobají tomu, co měl Michail dlouhodobě.

Mohl bys být konkrétnější?

V Anglii se často hraje důležitý zápas dvakrát týdně, což je dost náročné na fyzičku, ale psychicky podle mě ještě víc. Pro mě je nejhorší, když chci udělat maximum pro tým, ale ono to na hřišti moc nejde.

Co pomáhá, když ti není dobře?

Rodina. Naše vitální děti jsou sice náročné, ale pro takové chvíle je to ideální, protože mi nedají vydechnout. Hodinu mi skáčou po hlavě, nemůžu myslet na fotbal, najednou zjišťuju, že mi je líp… Ale stejně si ten fotbal vždycky nosím i domů. Když prohrajeme, dlouze přemýšlím, co jsem udělal špatně, v čem jsem mohl být platnější, a většinou mě napadá plno věcí. 

I po porážkách chodíš spát ve 22.20?

Jo, ale neusnu. Nějak ještě přijmu, když prohrajeme po dobrém výkonu – neproměnili jsme pět jasných šancí, nedá se nic dělat. Ale úplně mě ničí, když jako tým nepřistoupíme k zápasu na sto procent. Když něco vypustíme, když ztrácíme míče kvůli laxnosti. V letošní sezoně jsme snad čtyřikrát dostali po pěti gólech a to pak…

Natálie: … to pak umíš být i protivnej.

Nechci mluvit, uzavřu se, neusnu před třetí ráno.

Natálie: Ty neusneš po žádném zápase.

Protože je ve mně spousta adrenalinu, ale po výhře to ponocování tolik nevadí.

Nabídka od šejků

Jste tady v mrakodrapové čtvrti spokojení?

Docela jo, paradoxně se nám tu bydlí klidněji než jinde. Jsme v centru světového byznysu, kde žije hodně Američanů nebo Asijců, které fotbal nezajímá. Dřív jsme bydleli v domku mezi typickými Angličany, kde každá procházka ulicí znamenala několik fotek a podpisů – děti z okolí na nás zvonily, abych vyšel ven, brzy přicházeli i neznámí dospělí. Najednou jsme se trochu začali bát, protože v Londýně je velká kriminalita a několik ligových fotbalistů bylo vykradeno.

Vám se zatím nic nestalo?

Naštěstí ne, ale snažíme se nechodit potížím naproti. Nenosíme drahé značky oblečení ani luxusní hodinky, nejezdíme zbytečně nápadným autem. Tímhle stylem se nám tu daří fungovat docela civilně. 

Všiml jsem si toho při dnešní procházce. 

Koupíme si, co potřebujeme, ale žít chceme jako obyčejná šťastná rodina… Uvědomuju si, že jsem vlastně v ideální situaci. S West Hamem máme miliony fanoušků po celém světě, ale zároveň si můžu vyrazit do města nebo zajít s dětmi na hřiště. Co by za to dali Ronaldo nebo Messi, kdyby se mohli chvíli jen tak procházet venku s dětmi? Ti nejslavnější fotbalisté to musí mít těžké.

Loni jsi dostal skvělou nabídku ze Saúdské Arábie. Co se ti tehdy honilo hlavou?

Že nechci. A překvapilo mě, když několik lidí dokonce i z West Hamu říkalo: „Nebuď blázen a jdi!“ Moc to nechápu, vždyť hraju v Anglii vysněnou, nejuznávanější soutěž. A myslím, že pro mě Saúdská Arábie, Čína nebo podobné destinace nebudou zajímavé nikdy, ani v závěru kariéry, radši bych ji uzavíral v Česku. Líbí se mi příběh, který jsem zatím ve fotbale napsal, a ten by v Saúdské Arábii tak nějak divně vyšuměl doztracena.

Kolik ti vlastně nabízeli?

Třikrát až čtyřikrát víc, než mám ve West Hamu. Můj agent Pavel Paska radil: „Vyjádři se jasně, jestli tě to láká, nebo ne, rozhodně neříkej, že nevíš. Pak by chtěli, ať navrhneš částku, nejspíš by ti ji i dali a už bys tam musel…“ Takže jsem se hned a jasně rozhodl.

Natálie: Jsme strašně vázaní na rodinu v Česku, i Londýn nám připadá jako dálka.

Přesně tak. Ale zároveň je to nejlepší ze špatných možností, protože denně něco lítá, a tak jsou u nás co dva týdny příbuzní nebo kamarádi.

Nehrozí, že byste v Londýně zůstali navždy?

Natálie: Rozhodně ne. Jsme tu nadšeni, co se týče fotbalu…

… ale jinak jsme si nikdy úplně nezvykli. 

V čem jsou negativa?

O kriminalitě jsme už mluvili, ale my máme ve více ohledech pocit, že se v Česku žije příjemněji – třeba britské zdravotnictví je oproti našemu pozadu.

Což jsi poznal i osobně?

Poznal. Když jsem si jednou skoro uřízl ruku.

Uřízl ruku?!

Chtěli jsme si dát kokos na dobrou noc. Četl jsem, že ho mám dát do mikrovlnky a potom do něj klepnout, ale ujela mi ruka a kuchyň jsme měli celou od krve. Volal jsem klubovým lékařům, ale nemohli přijet, byl lockdown. Řekli, ať vydržím do rána nebo zkusím pohotovost, tak jsem chtěl vydržet, ale byla to díra jak blázen, po hodině jsme jeli. No a na pohotovosti jsem pak čekal dalších pět a půl hodiny, než to konečně vyřešilo šest stehů. Přišla sestřička, které bylo sotva osmnáct, vyplašeně se ptala, jestli mě šití nebolí, a já už jenom úpěl: „Ne! Hlavně to udělej!“ 

Natálie: Zvláštním zážitkem byl i porod, protože tady se chodí ten samý den domů.

Zaplatili jsme si výbornou soukromou porodnici, kde mohla žena s miminem jednu noc přespat – ale to jsou detaily. Zásadní je, že třeba v Praze máme řadovku, kde si připadáme naprosto bezpečně, a v londýnském domě bychom ten pocit nikdy neměli.

Nejlepší Euro

Dlouhá ligová sezona je u konce, před námi mistrovství Evropy. Nejsi teď trochu vyčerpaný?

V dubnu jsem byl skoro na dně a říkal si, ať už to skončí, že nutně potřebuju volno – ale pak se pár zápasů povedlo, najednou jsem zase nabitý energií a strašně se těším. Euro jsem zatím zažil jednou, a jestli budu mít štěstí, třeba se dočkám ještě za čtyři roky; toť vše. Na takové turnaje člověk vzpomíná do smrti. A konkrétně tohle je pro nás vůbec nejlepší Euro, blízko pro české fanoušky, na nových stadionech s výbornou atmosférou. 

Je pro tebe atmosféra hodně důležitá?

Je. Ve West Hamu jsou fanoušci nároční, takže to bývá různé. Když jsme před rokem vyhráli Konferenční ligu, byli extrémně vděční – tehdy jsem zažil nejhezčí oslavu v životě, v Londýně nás vítalo snad dvě stě tisíc lidí. No jo, ale pak někdy prohráváme jedna nula, stadion ztichne, občas se ozve i bučení a to je například pro mě hned všechno těžší. Jsem ten typ, kterému pomáhá, když stadion za všech okolností fandí.

Každoročně hraješ desítky velkých zápasů. Bude pro tebe ten první na Euru, proti Portugalcům, v něčem speciální?

No jasně, představ si, že bychom v něm vyhráli, jak nadějné by se před námi otevřely vyhlídky! Ale já mám vždycky strašnou radost už jen z toho, že se sejde nároďák, miluju tu partu. Od prvního dne spolu chodíme na kafe, jsme kamarádi, což se pak rychle přenáší i na hřiště… Budu se opakovat – v Anglii je všechno takové profesionálnější, možná až moc. U některých hráčů to vypadá, že chodí do práce od desíti do tří. Na trénink dorazí na poslední chvíli, domů mizí, jak jen to je možné, ani je moc neznám…

V čem ještě to bývá jiné, když oblékneš národní dres?

Pokaždé si uvědomím, že se na tyhle velké zápasy bude koukat polovina Česka, to mě nesmírně motivuje. Prostě Euro je vrcholem roku, těšil jsem se od začátku sezony. O rok dřív jsem se podobně upnul na Evropskou konferenční ligu a každému na potkání říkal, že finále bude v Praze, tak se tam musíme dostat, což se povedlo. A tentokrát jsem takhle upnutý k Německu.

Po Euru budeš mít kolik – tři týdny volna?

Natálie: Jestli vůbec.

Nevíme, kdy tam skončíme a kdy pak v Londýně začneme pod novým trenérem. Já doufám, že půjdeme na Euru co nejdál, potom vyrazím s rodinou na dovolenou kamkoliv k moři a snad stihnu i nějaký ten fotbálek na Vysočině.

Až jednou ukončíš kariéru, co bys chtěl dělat dál?

Před pár dny jsem dokončil studium trenérské B licence, takže už bych klidně mohl trénovat nějaký krajský přebor. Celé jaro jsem kvůli tomu mimo jiné chodil na akademii West Hamu a pomáhal tam trénovat patnáctileté kluky, docela náročné to bylo.

Natálie: Hlavně pro mě.

Jo, tím míň jsem byl doma. Ale dělám to, abych měl jednou otevřené možnosti. Nejradši bych se asi opravdu stal trenérem, byl hodně na hřišti, ale zároveň vím, že je to časově dvakrát náročnější než hrát – a já chci trávit čas i s rodinou.

Natálie: Podle mě nakonec jako trenér skončíš.

No jo, ale jak to zařídit, abych o víkendech vídal naše holky? Řeknu to takhle – rád bych nějak zůstal u fotbalu. Nejlépe ve Slavii nebo u reprezentace.

A mimochodem, nechtělo by to ke dvěma dcerám ještě nějakého syna?

Na tuhle otázku jsme alergičtí.

Natálie: Moje babička říká: Co je furt všichni otravujete – podívejte, jaký dělaj krásný holky!

Vždyť jo. Jestli bude třetí dítě, tak podle mě další krásná a aktivní holčička.