Nacisty vypálené, komunisty využité. Nové Lidice byly po válce vybudovány jako vzorová vesnice

Znalost historických souvislostí je nezbytná pro plné pochopení lidického příběhu. Vypálení vesnice a likvidace jejích obyvatel byly míněny jako trest i výstraha za spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté si záminku k útoku na Lidice vymysleli. Výběr vesnice byl náhodný, respektive obec přesně odpovídala Hitlerovu záměru provést v protektorátu velký demonstrační akt odplaty za atentát s dopadem zejména na dělnické obyvatelstvo. 

Osudného 10. června 1942 bylo přímo na místě zastřeleno 173 mužů a chlapců starších 15 let. Ženy byly odděleny od svých dětí a odvlečeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. 82 dětí bylo transportováno a zavražděno v plynových autech v Chełmnu nad Nerem. Pár dětí bylo dáno na poněmčení. Válku přežilo jen 17 dětí, žen se vrátilo 143. 

Oběť propagandy 

Celá vesnice byla po deportaci obyvatel srovnána se zemí. Zrůdný zločin si vyžádal 340 životů. Lidická tragédie byla využita k propagandě hned několikrát. Nacisté jí především chtěli demonstrovat před celým světem svou sílu. Zničení Lidic však mělo ve výsledku spíše opačný efekt – vyvolalo ve světě velkou vlnu solidarity s Československem. Nacisté vůbec poprvé napadli nevinnou vesnici v týle, nikoliv v rámci bojů na frontě, a i proto se Lidice staly mimořádným symbolem. Spojenci využili osud Lidic k mobilizaci vlastního obyvatelstva, kterému začínaly docházet síly a potřebovalo povzbudit. Obzvlášť silně rezonoval osud Lidic ve Velké Británii, kde se prakticky okamžitě po masakru zrodilo hnutí Lidice budou žít, založené britskými horníky. 

Po válce se symbolu Lidic chopili komunisté. Ti z obce udělali symbol morální komunistické vesnice vypálené nacisty i symbol boje proti nacismu, přestože v původních Lidicích žilo komunistů minimum. Podle nejnovějších výzkumů byli obyvatelé buď agrárníci, sociální demokraté, nebo národní socialisté. Skutečné osudy obyvatel vesnice se začaly ztrácet pod propagandisticky budovaným obrazem. Poválečný ministr vnitra Václav Nosek, původem z Kladna, prosadil komunikační linii, že každý, kdo se staví proti komunistům, se automaticky staví i proti zločinům v Lidicích. Z Lidic se měla stát tzv. vzorová vesnice a výkladní skříň komunismu. Tím také do jisté míry utrpělo vnímání Lidic veřejností po pádu komunismu. 

Jako vejce vejci

Při příjezdu od Prahy po kladenské silnici vnímá člověk především mírně zvlněnou krajinu s lány obilí a trávy. V mlžném oparu lze na obzoru zahlédnout řídicí věž ruzyňského letiště a šedivé letištní budovy. O pár set metrů po silnici dále následuje cedule Památník Lidice a nakonec odbočka do centra Lidic. To tvoří náměstíčko s pár obchůdky, restaurací a Lidickou galerií. 

Během květnové dopolední návštěvy panuje v Lidicích klid. Ve vzduchu se vznáší vůně kvetoucích stromů a ticho narušuje jen vzdálený provoz na hlavní silnici a zpěv ptáků. Lidice vypadají jako poklidná, dobře udržovaná vesnice. Snad jen jednotnost výstavby s domky se sedlovými střechami, podobnými si jako vejce vejci, se vymyká obvyklému eklektismu českého venkova. Dnes tu žije zhruba 560 obyvatel, o pár desítek více než před druhou světovou válkou. Ani dnes se Lidicím občas nevyhnou spory o interpretaci historie.

Válku tu na první pohled nic nepřipomíná, snad kromě názvů ulic. Hlavní třída nese název 10. června 1942. Dvě ulice jsou pojmenované po letcích RAF Josefu Horákovi a Josefu Stříbrném (měli k Lidicím vztah), další po Josefu Štemberkovi – lidickém knězi, který byl zavražděn spolu s dalšími obyvateli. Ulice Oradourská, Tokajická a Osady Ležáků zase svými názvy připomínají vesnice, které za druhé světové války stihl podobně tragický osud.  

Lidice budou žít

Rodinný dům č. 116 s expozicí se nachází v ulici Osady Ležáků. Od roku 2023 je součástí prestižní mezinárodní sítě moderních domů Iconic Houses. Nabízí jednak unikátní možnost prohlédnout si interiér jednoho ze čtyř typizovaných lidických domů včetně autentického zařízení, jednak stálou expozici Stavíme nové Lidice. Ta se věnuje poválečné výstavbě nových Lidic, vypráví o jejich architektuře, bytové kultuře a každodenním životě. 

Výstava představuje i nejvýznamnější iniciativu na obnovu Lidic. Prostřednictvím hnutí Lidice Shall Live (česky Lidice budou žít), které vzniklo ve městě Stoke-on-Trent ve Velké Británii, založil v září 1942 britský lékař a politik sir Barnett Stross finanční sbírku. „Doktor Stross před lidickou tragédií ani netušil, že nějaké Lidice existují. Protože na něj však tento zrůdný čin nacistů opravdu tvrdě emočně dolehl a protože měl i židovsko-polské kořeny, příběh Lidic ho hluboce zasáhl. Dokázal zmobilizovat britské horníky a vybrat 32 tisíc liber, které byly později použity na výstavbu nových Lidic. Šek na tuto sumu předal pak Čechům během slavnostního položení základního kamene v květnu roku 1947. Do Československa pravidelně jezdil a dostal za zásluhy o obnovení Lidic několik významných ocenění. V roce 1947 mu československá vláda udělila Řád bílého lva, obec Lidice jej přijala za svého čestného občana v roce 1957,“ vysvětluje průvodkyně Hana Pokorná, která se do Lidic přivdala v 70. letech a po sametové revoluci byla mnoho let místostarostkou. Na obnovu Lidic vznikaly sbírky i v jiných zemích, nejvýznamnější však byla právě ta v Anglii. I v Československu se podařilo nastřádat přes 50 milionů korun. Vůli k obnově tragicky zničené obce vyjádřila poválečná československá vláda dekretem o znovuvybudování Lidic a následně i založením Společnosti pro obnovu Lidic a Ležáků. 

Sir Barnett Stross také přišel s myšlenkou založit v nově budovaném areálu růžový sad, který měl tvořit spojení mezi územím staré a nové obce a tím i symbolicky mezi starým a novým, mezi pamětí a budoucností. Výzva k založení sadu Přátelství a míru byla úspěšná a sad je po několika obnovách přístupný dodnes.

Půl hektaru pro rodinu

Na řešení nových Lidic proběhla první velká veřejná architektonická soutěž v poválečném Československu již na podzim roku 1945. Od počátku se počítalo s rozdělením území na dvě části: část pamětní, tedy zbytky původní obce a památník obětem, a část obytnou, tedy novou obec. „Domů mělo být původně 120, nakonec jich bylo 150. Soutěže se směli zúčastnit pouze architekti české nebo slovenské národnosti,“ uvádí Jana Chourová Plachá, zástupkyně ředitele Památníku Lidice. 

„Každá lidická rodina měla dostat půl hektaru půdy k soukromému hospodaření. Kromě toho se počítalo s plochami pro kolektivní hospodaření. V obci měly vzniknout mezinárodní ústav pro vědecké bádání ke zvýšení bezpečnosti hornické práce, zemědělská škola s internátem i veřejné budovy jako kostel s farou, základní škola, hotel s velkou zahradou a garážemi, správní budovy, parkoviště, knihovna a muzeum. Ne všechny však byly realizovány,“ doplňuje zástupkyně.

Po dvou kolech byly vybrány vítězné návrhy architektů Františka Marka, Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera. Výstavba nových Lidic probíhala za velké pozornosti politiků, mj. tehdejšího ministra vnitra Václava Noska. 

Hlavní lidická ulice 10. června 1942 je paralelní k silnici vedoucí z Prahy na Kladno. Na jednom jejím konci se nachází dnešní Lidická galerie, na opačném nádvoří, stejně jako muzeum. Severně od nádvoří se nachází stavba glorietu, jenž je zároveň nástupním prostorem pro návštěvníky území starých Lidic. Podél hlavní třídy se symetricky skládají ulice s jednotlivými domy. Koncepce kombinuje organičnost s geometrickým uspořádáním ulic. 

Stavět se začalo počátkem roku 1948, prvních pět domů bylo přeživším předáno před Vánoci 1949. Výstavba od počátku narážela na realitu poválečné ekonomiky, kdy řada materiálů byla nedostatkových, i na právní komplikace. Bylo třeba vykoupit pozemky a vyřídit dědická a pozůstalostní řízení. „Dlouho také trvalo hledání nezvěstných lidických obyvatel, především dětí, jejichž matky stále doufaly, že je naleznou. Některé nepřestaly doufat, že jejich děti žijí, byť někde jinde, až do své smrti desítky let po válce,“ říká průvodkyně Pokorná. 

Vzorová družstevní obec

Obytná část Lidic se měla stát vzorovou družstevní obcí a zároveň kombinovat venkovský a městský styl s výhodami obou. Vznikly zde čtyři varianty rodinných domů, označované písmeny A, B, C a D. Architekti hledali tzv. vernakulární (neboli domácí, původní) typ architektury. Tedy takový, který by vycházel z tradiční zástavby a na první pohled připomněl, že se jedná o výstavbu v Československu. I proto byly zvoleny pravidelné, obdélné půdorysy budov a sedlové střechy, a ne například modernistický vzhled. V interiérech šlo zase především o účelnost dispozic a vybavení nejmodernějším nábytkem.

Areál Lidic byl prohlášen kulturní památkou 3. března 1962, 16. srpna 1995 byl nařízením vlády prohlášen za národní kulturní památku, obklopenou ochranným pásmem. To vedlo k omezení stavebních úprav domů, jejich přístaveb i doplňování dalšími objekty. Díky tomu se zachoval původní charakter obce, na nějž jsou dnes místní obyvatelé hrdí. Stavební uzávěra je v současnosti již uvolněna, nové domy však povinně sledují původní charakter obytných staveb. Barevnost fasád je omezená, podoba plotů či garáží je přesně daná. 

Darované vybavení

Současný interiér rodinného domu č. 116 je upraven tak, jak vypadal v době, kdy se do něj nastěhovaly přeživší lidické ženy. Jde o dům typu 4 + 1. Nábytek pochází z přelomu 50. a 60. let 20. století a ve své době patřil k tomu nejlepšímu, co byla česká ekonomika schopna vyrobit. Jednotlivé kusy darovali lidičtí obyvatelé ze svých domů. Díky jejich vstřícnosti se podařilo zkompletovat originální interiér, a součástí expozice je tak například původní elektrická trouba, konferenční stolek nebo křeslo typu ušák. Navštívit lze obývací pokoj s jídelním koutem, kuchyni se spižírnou, koupelnu s toaletou a ložnici rodičů. Další dva pokoje jsou využívané jako badatelna, respektive místnost pro pořádání seminářů.

„Expozice v rodinném domě č. 116 má u návštěvníků velký úspěch,“ říká historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. „Představuje civilní a poutavou formou každodenní život v poválečných Lidicích i jejich obnovu. Moc si vážím toho, jak realizaci projektu pomohli místní obyvatelé,“ dodává ředitel, který je mimo jiné autorem historického scénáře stálé expozice o lidické tragédii v Muzeu Památníku Lidice.

Rodinný dům č. 116 je přístupný pouze s průvodcem, vstupenky jsou k zakoupení v Lidické galerii i online a maximální kapacita skupiny je 15 návštěvníků.