Natálka je skvělá, nenechala si vzít radost a optimismus, říká psycholožka

Náš tým si klade za cíl zlepšit kvalitu života pacientů, kteří jsou závažně nemocní a v ohrožení života. 

Výpověď Natálky je výjimečná příležitost nahlédnout do myšlenek mladé dívky, která je velmi dobře informovaná o své situaci, velmi dobře jí rozumí, a je dokonce natolik statečná a skvělá, že o ní dokáže mluvit veřejně. Dokáže také vstupovat do nových vztahů s tím, že otevřeně mluví o tom, v jaké situaci ze svého zdravotního hlediska je. Nicméně nenechala si tou závažnou nemocí vzít chuť do života, radost a optimismus. 

Takový přístup není běžný pro všechny vážně nemocné dětské pacienty. 

Je potřeba si uvědomit, že každý člověk, každé dítě, každý pacient, ale i rodiče, kteří se o ně starají a prožívají vše s ním, zažívají také různá období a mají lepší i horší dny. To, že někdo už dokáže mluvit o tom, že se s něčím vyrovnal, neznamená, že před nějakou dobou to pro něj nebylo mimořádně těžké. A kdybychom se s ním potkali v tu chvíli, tak by o tom s námi třeba ani nechtěl mluvit. Je to proces, který se vyvíjí. Není to totiž všechno jenom slunečné. 

Na druhou stranu je důležité podtrhnout, že kvalita života má své místo vždy a bylo by velmi smutné, kdyby ta nemoc zabrala všechen prostor a nic dalšího tam nezbylo. 

Moc se mi líbí vzkaz, který chce Naty předat čtenářům. Ač je sama pacientkou už roky, nastavení žít naplno a vzít si všechno, co jí život nabízí, co jí ještě může dát, měla vždycky. Je to její postoj už od dětství, kdy se s tou nemocí musela vyrovnat. 

Potkala jsem se s ní ve své roli dětské klinické psycholožky. Formou podpůrných rozhovorů jsme během hospitalizace probíraly různá témata a Naty se mnou sdílela svoji myšlenku, že by ráda napsala knihu o svém životě, zvláště o tom období, kdy je od dětského věku už mnoho let nemocná. Říkala, že by chtěla touto knihou předat poselství jiným dětem, které jsou taky nemocné, aby to nevzdávaly a aby si dokázaly i v nemocnici najít něco hezkého. Chtěla je povzbudit. 

Já jsem ji samozřejmě absolutně podpořila, aby se do psaní takové knihy pustila, což opravdu začala dělat. 

Nicméně mě vedle toho napadlo, že je ještě jiný, rychlejší způsob, jak předat nějaké poselství – a to rozhovor. Zeptala jsem se jí, co si o tom myslí… a Naty se to líbilo. •