Přelomové zločiny 90. let: Tajemství tajného konta ODS, sponzoři a pád vlády
11. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Přelomové zločiny 90. let: Tajemství tajného konta ODS, sponzoři a pád vlády
11. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Přelomové zločiny 90. let: Tajemství tajného konta ODS, sponzoři a pád vlády
Přelomové zločiny. Tak se jmenuje nový seriál, který připravil Reportér pro internetovou televizi DVTV. Formou šesti důkladných rozhovorů jsme se v něm vrátili do devadesátých let. Popsali jsme „přelomové zločiny“ té doby. Nejde jen o vraždy, ale i o ekonomické kauzy a politické aféry. Čili: devadesátky v kostce – a nejen pro mladou generaci. Jedním z případů byl i finanční skandál Klausovy ODS. Poprvé popisujeme, jak se na veřejnost dostala informace o tehdejším tajném kontu ve Švýcarsku. Po více než čtvrtstoletí se tak doplňuje obraz toho, co předcházelo prvnímu pádu vlády v polistopadové historii.
Původně jsem myslel, že začnu článek zhruba následující větou: Tenhle text míří ke generaci mladomileniálů, tedy lidí narozených po roce 1990, a pak zejména ke generaci Z, která se narodila až po roce 2000… Jenže na základě debat s lidmi stejně starými jako já (jsem ročník 1969) mi došlo, že některé důležité události devadesátých let si řada lidí pamatuje málo nebo vůbec.
Takže tento text, jenž pojednává o devadesátých letech, je nakonec pro všechny. A pro všechny, nejen pro mladé, je také podcast Přelomové zločiny, který jsme připravili společně se šéfredaktorem Reportéra Robertem Čásenským pro internetovou televizi DVTV a který bude k vidění od 10. června 2024.
Jde o šestidílnou sérii, v níž přibližujeme vybrané zlomové události devadesátek. Těch šest „přelomových zločinů“ jsme vybrali podle vzpomínek, které máme na devadesátá léta, kdy už jsme pracovali jako novináři.
V podcastu začínáme nájemnými vraždami, jejichž počet po roce 1990 opravdu dramaticky stoupl. Dále se věnujeme fenoménu StB a vyrovnání se s komunistickým režimem. Volně potom přecházíme ke „zločinům“ nové doby, a to zejména kolem privatizace státního majetku. A končíme finančními skandály největších politických stran v zemi, ODS a ČSSD.
A finančnímu skandálu spojenému s ODS, který vyvrcholil koncem roku 1997 pádem druhé vlády Václava Klause, se věnujeme i v tomto článku.
Vraždy, bossové podsvětí, prorůstání mafie do politiky, seznamy StB a další kauzy, které změnily moderní Česko. Šestidílnou sérii pro DVTV připravili novináři Jaroslav Kmenta a Robert Čásenský a najdete ji zde.
Proč jsme si vybrali zrovna onu aféru Občanské demokratické strany? Letos to bylo 33 let, co ODS vznikla. Takže by nebylo od věci „oslavit“ Kristova léta připomínkou toho, co způsobilo této straně velký problém a dostalo ji do vážné krize.
Další důvod je, že letos v květnu zemřel ve věku sedmdesáti devíti let někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek: jedna z hlavních tváří finančních skandálů strany v devadesátých letech.
A když jsme u něho, zmíním na začátek jednu malou vzpomínku. Miroslav Macek mi chtěl v roce 1997 vrazit facku za to, jak intenzivně jsem se věnoval finančním aférám jeho strany. Od nejhoršího mě tehdy v hlavním sídle ODS zachránila jedna ze sekretářek, která se objevila v tu chvíli v kanceláři, kde mě Macek přijal na krátký rozhovor. „Máte štěstí, že sem vstoupila dáma. Byl jsem připraven vám nafackovat. Poděkujte jí, že vás zachránila. A teď vypadněte,“ řekl mi tehdy, v roce 1997, řízný Macek.
Připomínám, že Miroslav Macek skutečně vrazil v roce 2006 pohlavek tehdejšímu ministrovi zdravotnictví Davidu Rathovi poté, co prohlásil, že si politik ODS vzal svou tehdejší manželku kvůli penězům. Až tehdy mi došlo, že si Macek devět let předtím patrně nedělal legraci.
Avšak hrozba nafackování od Macka není to hlavní. Jde o to, připomenout si, proč a jak vznikly finanční skandály, které předcházely prvnímu polistopadovému, tudíž z tehdejšího hlediska bezprecedentnímu pádu vlády.
Ujalo se totiž a dodnes traduje, že ke konci Klausova kabinetu vedl „sarajevský atentát“. Autorství tohoto termínu se připisuje právě Miroslavu Mackovi, tehdejší situaci také označil za vnitrostranický puč: šlo o to, že se proti tehdejšímu šéfovi ODS a premiérovi Václavu Klausovi veřejně vzbouřila část vedení strany, když byl na oficiální návštěvě Sarajeva.
Termín sarajevský atentát ovšem zakrývá příčiny krize. Z Klause učinil oběť a naopak naznačoval, že rebelové v ODS se nějak podobali pachatelům, kteří v roce 1914 provedli v Sarajevu atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda.
Ve skutečnosti však koncem roku 1997 nešlo jen o politickou hru o moc. Bylo to především selhání politiků včetně Václava Klause v otázce financování strany, které vedlo k jeho pádu. A šlo také o práci novinářů: právě díky ní vyšlo najevo, co chtěli politici před veřejností skrývat.
Být žurnalistou v devadesátých letech bylo jiné než dnes. Internet byl v Česku teprve v počátcích a používal se neskonale méně než nyní. Nebyly ani sociální sítě a nebyly přístupné různé veřejné rejstříky, v nichž si lze dnes ověřit celou řadu reálií, třeba jmen, sídel firem, vlastnických poměrů. Mobilní telefony se už sice začaly šířit, ale zdaleka ještě nebyly chytré a neměl je každý.
Dostat se k ověřeným informacím bylo zkrátka mnohem složitější. Více záleželo na tom, co jste si vyšlapali v terénu, co jste slyšeli od aktérů kauz nebo od svědků či zdrojů. Nebo co jste si přečetli z nějakých listin, které vám dal někdo k nahlédnutí.
Když jste měli štěstí a „vychodili“ si ze schůzek nějaké zjištění, mohli jste přinést novinku, kterou nikdo jiný neměl. Ve fotbale se tomu říká „jít štěstíčku naproti“, zpravodajci v tajných službách pro to zase mají frázi „mít operativní štěstí“. V novinařině přitom platí, že k tomu štěstí musíte přidat trpělivost, třeba i několikaletou. A taky být v pravou chvíli na správném místě, čímž se vracíme zpět k onomu faktoru štěstí.
Na to správné místo v pravou chvíli jsem se dostal, když jsem ve středu 26. listopadu 1997 jel vlakem z Prahy do Nymburka. Tři dny poté padla Klausova vláda. Nicméně popořádku…
První roky svobody se novináři věnovali tématům souvisejícím s pádem starého režimu a jeho pozůstatky, s budováním demokracie a s transformací centrálně řízeného hospodářství do tržní ekonomiky a věnovali se samozřejmě také rozpadu československé federace. Politici nového režimu, často bývalí disidenti nebo ekonomové z šedé zóny předchozího režimu, byli v prvních letech po Listopadu na dnešní poměry velmi populární. Systematická kontrola politiky ze strany novinářů přicházela až postupně zhruba někdy v polovině devadesátých let. A důležitým momentem bylo, když začaly politické strany podle zákona odevzdávat do parlamentu zprávy o svém hospodaření.
Dobře si pamatuji na okamžik na jaře 1996, když jsem si četl finanční výkaz ODS, tehdy nejsilnější politické strany, a zarazil jsem se u přehledu jejích dárců.
Zde je citace z mého textu v deníku MF DNES z 12. dubna 1996: „Další manévr, jímž se znesnadňuje identifikace pravého sponzora, je příjem peněz ze zahraničí. ODS zaslali sponzorský dar například Lajos Bacs z Budapešti a Radjiv M. Sinha z ostrova Mauricius, který leží poblíž ostrova Madagaskar u jižní Afriky. U těchto osob ODS neuvedla ani adresy.“
Zahraniční dárci byli logicky podezřelí. Zaujalo mě to (a nejen mne) zejména v případě Radjiva Sinhy z Mauricia. Původně jsem si naivně myslel, že na Mauriciu žije třeba nějaký Čech, který poslal ODS dar právě přes onoho Sinhu. „Diplomatické zdroje potvrdily, že na Mauriciu žijí dva čeští krajané, ovšem pravděpodobnost, že by právě oni chtěli sponzorovat ODS částkou 3,75 milionu korun, je údajně velice malá,“ napsal jsem pak do zmiňovaného článku.
Důležitá přitom byla ona částka – 3,75 milionu. Úplně stejnou věnoval ODS údajně i zmíněný Maďar Lajos Bacs. Takže dvakrát 3,75, dohromady 7,5 milionu korun. Zdálo se tedy, jako by někdo rozdělil jeden větší dar na dva menší. Tato úvaha, která se tehdy nedala o nic hmatatelného opřít, byla – jak se později ukázalo – správná.
Pár dnů nato už bylo jasněji. Pátrat po údajném dárci ODS začal i maďarský list Népszava. Mohl to být zajímavý rozhovor, kdyby našli Lajose Bacse a zeptali se ho, co ho vedlo k tak výrazné podpoře politické strany v nedalekém Česku. Jenže maďarští novináři našli Lajose Bacse na hřbitově. A tak napsali, že sponzor Občanské demokratické strany Bacs z Budapešti už před lety zemřel. Redakce tohoto významného maďarského média přitom vycházela právě z údajů, které ODS zveřejnila ve své finanční zprávě. Jediné, co z ní bylo možné o Bacsovi vyčíst, totiž byla jeho neúplná adresa: Budapešť.
„Výsledkem našeho pátrání je, že Lajos Bacs není zapsán u žádného orgánu, který vede registraci obyvatelstva. V budapešťské evidenci existuje jeden Lajos Bacs, ale ten zemřel v roce 1982,“ zjistil list Népszava: zjištění citoval deník MF DNES 23. dubna 1996.
Tisková mluvčí ODS Jana Petrová tehdy uvedla, že mají k dispozici Bacsovu darovací listinu, kterou však strana nehodlá zveřejnit. „Já osobně tohoto pána neznám. Ale je to fyzická osoba, která se rozhodla darovat nám nějakou částku, aby nás podpořila. Víc k tomu říci nemohu,“ prohlásila Petrová.
Dva dny nato, 25. dubna 1996, se ukázalo, že i druhý dar, ten z Mauricia, bude nejspíš pořádný fake. Kolegové z Lidových novin se dovolali na Mauricius. A se Sinhou mluvili.
„Radjiv ve včerejším telefonickém rozhovoru pro LN důrazně popřel, že by ODS dal jakýkoli sponzorský příspěvek,“ napsaly pak Lidové noviny.
„Je to lež, nic jsem nedal. Nemám nic společného s Československem, nikdy jsem tam nebyl, nemám československé přátele a nikdy jsem tam nestudoval, nemám vůbec žádný kontakt,“ řekl Radjiv Sinha, který měl podle zprávy ODS věnovat této straně 3,75 milionu korun.
Radjiv Sinha, se kterým novináři hovořili, byl podle centrálního registru na poště v hlavním městě ostrova jediným mužem tohoto jména na Mauriciu. Tuto informaci potvrdil i on sám s tím, že o žádném jiném Sinhovi z Mauricia nikdy neslyšel.
Radjiv Sinha řekl, že na Mauriciu patří ke střední třídě, že si „žije po svém a nechtěl by dát peníze ani straně ve své zemi, protože nemá na rozdávání“. (Ostrov Mauricius leží v západní části Indického oceánu a má přes jeden milion obyvatel.)
Mrtvý Maďar a falešný Sinha tedy byli vedeni v oficiálním seznamu sponzorů ODS jako dárci sumy v celkové výši 7,5 milionu korun.
To samo o sobě představovalo politicky třaskavou situaci, přesto ještě ODS situaci ustála. Kancelář strany slibovala vyřešení „nesouladu“, ale konečný verdikt vždy odkládala. Vládní politici se o případu nechtěli moc bavit, protože si nechtěli podřezávat vlastní větev. Opozice sice kauzu používala v útocích na vládu, avšak všechny okolnosti známy nebyly.
Abychom byli objektivní – podobné problémy měly i obě další vládní strany. U ODA jsme našli nesrovnalosti u sponzora, kterým byla firma TMC. Jeden údaj hovořil o tom, že to byla firma z Vaduzu, ale tam měla jen bankovní účet. Skutečné sídlo měla firma TMC na Britských Panenských ostrovech v Karibiku. Částka, kterou ODA věnovala, byla ve výši 3,3 milionu korun. V jiných platbách a v jiných letech pak TMC věnovala další peníze. Celkem nasypala ODA šest milionů.
KDU-ČSL zase dostala jeden milion korun od kohosi z curyšské pobočky banky Coutts & Co. Lidovci se nakonec kauzou promlčeli, zatímco třeba ODA nakonec přiznala, že za dary od nastrčené firmy TMC stály české společnosti PPF, Vítkovice a Philip Morris.
Proč se tohle dělo?
První problém byl, že nově založené strany ODS a ODA neměly předlistopadovou historii a na rozdíl od jiných politických uskupení majetek, o který by se mohly opřít.
Z finančních zpráv tehdy vyplýval jeden zřetelný trend. Opoziční levicové či středolevicové partaje (ČSSD, KSČM nebo LSNS-SD) získávaly peníze na provoz zejména z pronájmů svého nemovitého majetku. Třeba sociální demokracie takto vykázala v roce 1996 příjem přes 40 milionů korun. Komunisté takto získali 14 milionů. Z vládních stran byla v tomto směru finančně zajištěna KDU-ČSL. Ta měla z pronájmů necelých 11 milionů korun.
Pravicové ODS a ODA se však musely spoléhat na přízeň dárců. Jejich identitu přitom politici často skrývali a různě maskovali. Což budilo vážné a pochopitelné podezření, že přinejmenším někteří sponzoři poskytovali vládním stranám dary jako protislužbu za něco, co jim vláda v rámci privatizace přihrála. „Podporují nás, protože nás mají rádi, protože chtějí, abychom vyhráli volby,“ uvedla tehdy obecně ke štědrosti dárců mluvčí ODS.
Proč se v roce 1996 neměl nikdo z politiků ODS k tomu, aby objasnil dary od mrtvého Bacse a falešného Sinhy? V první půlce roku 1996 všichni řešili sněmovní volby, plánované na poslední den v květnu a první den v červnu, a nechtěli si ubližovat debatou o falešných dárcích.
Ve volbách ODS sice opět zvítězila, ale celkově pravicová koalice tvořená ODA a KDU-ČSL získala neočekávaně málo hlasů. Naopak sociální demokracie dostala těch hlasů nad očekávání více, opozice spolu s komunisty a republikány, kteří hráli roli řekněme dnešní SPD, měla v Poslanecké sněmovně převahu 101 hlasů. Pravicová koalice tak nemohla sestavit většinovou vládu.
Premiérem se nakonec stal opět šéf ODS Václav Klaus, vláda pravého středu však byla jen menšinová. Její existenci umožnila sociální demokracie, jejíž poslanci při hlasování o důvěře opustili sál a snížili tak počet hlasů, který vláda potřebovala – výměnou za to byl předsedou Poslanecké sněmovny zvolen šéf ČSSD Miloš Zeman. Nový kabinet tak byl slabý, v části ODS rostla nespokojenost s Václavem Klausem – a ani sponzorská aféra s Bacsem a Sinhou úplně neusnula. Pomohlo k tomu myslím i „porušení omerty“ – někteří lidé z ODS, kteří byli do celého tajemství zasvěceni, začali mluvit, nebo aspoň naznačovat…
Když to zjednoduším, na jedné straně tehdy stálo křídlo Václava Klause – a to si mimo jiné přálo sponzorskou aféru navždy pohřbít. Na druhé straně byl místopředseda ODS a ministr zahraničí Josef Zieleniec, který už krátce po volbách prohlásil, že by se strana měla více rozkročit a neznít jedním hlasem. A v táboře Klausových oponentů byl i ministr vnitra, předlistopadový disident Jan Ruml.
A popravdě Klausovy problémy v ODS se tehdy musely líbit i prezidentovi Václavu Havlovi, s nímž měl Klaus věčné spory.
V říjnu 1997 vnitrostranická krize eskalovala. 23. října oznámil Josef Zieleniec odchod z funkce ministra zahraničí i místopředsedy ODS. Svou rezignaci odůvodnil nemožností prosadit svůj názor a dopady skandálů okolo stranických financí.
Právě Zieleniecovo zdůvodnění vrátilo celý sponzorský skandál do hry. S kolegou Jiřím Kubíkem jsme v listopadu 1997 napsali v MF DNES do jednoho z textů toto: „Poté, co Josef Zieleniec zdůvodnil svou demisi na funkci místopředsedy ODS i problémy s financováním strany, objevily se celkem čtyři vážně míněné zprávy (o skutečných dárcích): ‚Byla to jihomoravská stavební společnost PSJ Jihlava‘, ‚Sponzor je z Třineckých železáren‘, ‚ODS financoval Milan Šrejber‘ a také ‚Za vším stojí marketingová společnost Teleaxis‘. Všechny zprávy se přitom opíraly o nejmenované zdroje a těžko soudit, která z nich je důvěryhodnější než ty ostatní.“
Tyto tipy přinášeli na podzim 1997 buď jiní kolegové novináři z jiných médií, nebo jsme je slyšeli od zdrojů, které měly blízko k vedení ODS. Tak jako tak, pravda byla hodně blízko.
Klausova strana se tudíž dostala pod velký tlak, aby aféru vyřešila. V ODS dokonce ustanovili zvláštní komisi, která měla nevyjasněný sponzoring z minulosti vyšetřit. „Opravdu nevím, jak bych to měl dopátrat,“ říkal tehdy hlavní manažer ODS Tomáš Ratiborský.
Novináři na to odpověděli logickou námitkou: není přece nic jednoduššího než se zeptat v bance, u níž máte (jako ODS) účty. Ta přece musí vidět, kdo 7,5 milionu korun – později rozepsaných v hlavní kanceláři ODS na dva menší dary – na váš účet posílal…
24. listopadu 1997 přiznal podnikatel Milan Šrejber, že právě on ODS v minulosti sponzoroval: na seznamu dárců přitom uveden nebyl. (Jeho dar pak v kanceláři ODS rozepsali na Sinhu a Bacse.) Kdysi slavný tenista s drtivým servisem, který mu vynesl přezdívku mistr Bum, se po roce 1991 vrhl do podnikání a v dobách kuponové privatizace si založil investiční fond Šrejber Tennis Investing. Během privatizace se dostal k zajímavému majetku a v roce 1995 se spojil s jinými silnými hráči byznysu ze severní Moravy a skupina vstoupila do hry o privatizaci obřího kolosu Třineckých železáren.
„ODS jsem v minulosti sponzorský dar zasílal vždy tak, že jsem ze svého běžného účtu v bance poukázal peníze na běžný účet té příslušné organizace v její bance,“ řekl tehdy televizi Nova Šrejber.
„Já se za svoji přízeň této straně nestydím, a pokud ODS má zájem toto zveřejnit, není z mé strany žádný problém,“ prohlásil. O sponzoringu prý asi jednal s bývalým místopředsedou strany Liborem Novákem.
„Pro mne je to zajímavý vývoj a nová informace,“ reagoval na Šrejberova slova premiér a předseda ODS Václav Klaus.
Šrejber také řekl České televizi, že žádné spojení mezi jeho darem a privatizací Třineckých železáren neexistuje. Odmítl, že by darem chtěl nebo mohl tuto privatizaci Třineckých železáren ovlivnit. „Vůbec nechápu, jakou logiku by mohla mít tato privatizace s jakýmikoli sponzorskými dary,“ prohlásil.
Šrejberovo zpochybňování, že dary nesouvisely s privatizací Třineckých železáren, nicméně působilo spíše jako přiznání.
Nakonec se ukázalo, že v souvislosti s privatizací Třineckých železáren dostala ODS dvě velké sumy – dvakrát 7,5 milionu, tedy celkem 15 milionů.
Kdo tedy peníze do ODS posílal?
Zaprvé: podnikatel Milan Šrejber (spolumajitel firmy Moravia Steel, která zvítězila v soutěži o privatizaci Třineckých železáren) – šlo o 7,5 milionu, dar byl rozepsán na fiktivní dárce: Bacs a Sinha.
Zadruhé: firma 1. Silas (další spolumajitel Moravia Steel) – 7,5 milionu, dar byl rozepsán na jména čtyř podnikatelů, kteří v tomto případě působili trochu jako bílí koně. Vyšetřování pak ukázalo, že tento dar poslala ODS žena jménem Jarmila Mlejnková, což byla sekretářka ve společnosti 1. Silas. A ta později policii sdělila, že jí peníze pro ODS nedal 1. Silas, ale že jí je poslal „nějaký Pepa z Hongkongu“: směšná výmluva pak na nějakou dobu vstoupila do češtiny.
Nyní musíme zmínit důležitou roli, kterou v dění sehrál Petr Kolář, tehdejší diplomat, dnes „přítel po boku“ prezidenta Petra Pavla.
Petr Kolář byl v devadesátých letech vysoce postaveným úředníkem ministerstva zahraničí, vedeného Josefem Zieleniecem. V roce 1996 se stal Petr Kolář velvyslancem ve Švédsku. A koncem listopadu 1997 vstoupil do vnitropolitického dění a stal se jeho akcelerátorem.
Uprostřed mediální vřavy kolem sponzoringu ODS řekl Petr Kolář s odkazem na lobbistu Michala Kuzmiaka, který v roce 1996 pomáhal ODS v předvolební kampani, že několik nejvlivnějších politiků této strany od počátku vědělo, že skutečným dárcem sedmi a půl milionu korun je Milan Šrejber.
Z Kolářova sdělení zveřejněného v deníku MF DNES 27. listopadu se dalo vyčíst, že nejužší vedení Občanské demokratické strany rok a půl lhalo o tom, že neví, kdo v roce 1995 poslal na její konto sponzorský dar vydávaný za peníze od vymyšlených mecenášů Lajose Bacse a Radjiva M. Sinhy.
Podle tvrzení Koláře a Kuzmiaka znaly pravý stav věcí a tajily to minimálně tyto klíčové postavy ODS: tehdy už bývalý výkonný místopředseda Libor Novák a exministr zahraničí Josef Zieleniec.
Kolář navíc s odvoláním na Zieleniece dodal, že o Šrejberovi věděl i premiér Václav Klaus. „Když jsem se těsně před volbami (roku 1996) tuto informaci dozvěděl od Michala Kuzmiaka, okamžitě jsem jel na vládu, vytáhl jsem z jednání kabinetu Zieleniece a v rohu jsem mu všechno řekl. Byl v šoku a prohlásil, že ihned promluví s premiérem. Když se odpoledne vrátil na ministerstvo, tvrdil, že Klaus odmítl přiznat pravého dárce, vzdát se peněz nebo je darovat na humanitární účely. Prostě s tím nechtěl nic mít,“ prohlásil Kolář.
Oficiální stanovisko ODS, které zopakoval bývalý místopředseda ODS Libor Novák, přitom stále znělo: „O Šrejberovi jsme dosud nevěděli.“
Zieleniec odmítl k informacím Koláře a Kuzmiaka cokoli říci, premiér Klaus na otázku, kdy se o pravém sponzorovi dozvěděl, řekl: „Dozvěděl jsem se to tento týden po jednání Milana Šrejbera s Miroslavem Mackem.“ (Macek se na Klausovo přání v roce 1997 angažoval v „uklidňování“ problémů a dopadů sponzorské aféry.)
Vyjádření Petra Koláře se dostalo na veřejnost ve čtvrtek 27. listopadu 1997.
Jenže den předtím, tedy ve středu 26. listopadu 1997, do aféry vstoupil ještě jeden faktor – naprosto náhodné setkání, které jsem měl večer, když jsem jel domů z práce.
Ten den večer jsem se potkal ve vlaku z Prahy do Nymburka s Hynkem Fajmonem, člověkem z ODS, budoucím poslancem. V té době byl významným úředníkem státu. V letech 1995 až 1996 působil jako ředitel odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí a následně byl poradcem ministra obrany pro záležitosti NATO.
Já jsem se s Hynkem Fajmonem znal z přelomové doby kolem sametové revoluce. On byl z Lysé nad Labem, já z nedalekého Nymburka. On studoval filozofickou, já pedagogickou fakultu. A jako studenti jsme prožívali revoluci, každý jsme ve svém městě pomáhali spoluzakládat Občanské fórum. A později jsme byli společně s několika dalšími lídry u vzniku okresního OF. Zatímco já se pak vydal na dráhu novináře, jeho bavila politika. A jakmile se v roce 1991 rozdělilo OF na Občanské hnutí a ODS, vstoupil Hynek Fajmon do nové strany vedené Václavem Klausem.
V tom vlaku jsme se viděli po strašně dlouhé době. Ale logicky jsme se začali bavit o horkém politickém tématu té doby, sponzorských skandálech ODS.
V jednu chvíli jsem Hynku Fajmonovi řekl, že jsem slyšel od svých zdrojů, že se říká, že těch sponzorů bylo víc – nejen Milan Šrejber – a že má ODS ještě nějaké peníze v cizině na nějakém kontu. Prý se o tom mluvilo v nejvyšším orgánu strany, zvaném grémium. Hynek Fajmon tehdy vykouzlil na tváři takový ten výraz s pohybem očí nahoru. A já si to vyložil, jako by řekl něco ve smyslu „bože můj“. A pak dodal: „To je strašnej průser.“
„Jako co je průser? Že se to probíralo na grémiu? Nebo peníze na zahraničním kontu?“ Chrlil jsem ze sebe otázky.
„Obojí,“ řekl Hynek Fajmon. A já v tu chvíli pochopil, že to s těmi penězi ulitými v cizině bude nejspíš pravda.
Hynek Fajmon mi víc neřekl. Asi toho věděl spoustu. Ale byl loajální. ODS miloval a nechtěl jí jakkoli škodit.
On vystoupil z vlaku v Lysé nad Labem, já za dalších deset minut v Nymburce. Byl večer a já z toho všeho nemohl usnout. Stále jsem přemýšlel nad tím, co všechno bych mohl udělat, abych si ty informace ověřil.
Druhý den ráno jsem přijel do redakce. Všichni řešili Koláře a jeho vystoupení, které prohloubilo sponzorský skandál. Když jsem na poradě řekl, že mám důvěrnou informaci o tom, že ODS má zřejmě v cizině tajné konto, kolegové i šéfové kulili oči. Ale netvářili se, že by mi na to téma chtěli věnovat v novinách prostor. „Zdroje? Máme zdroje?“ slyšel jsem od svých šéfů oprávněnou výhradu.
„Obejdu členy vedení strany. A zeptám se jich. Třeba někomu povolí nervy. A přiznají to,“ oznámil jsem šéfovi.
Pak se za mnou zavřely dveře a celý den jsem lítal po Praze, abych sehnal lidi z grémia ODS nebo ze širšího vedení strany. A rozhodl se hrát poker. Tedy že budu dělat, že tu informaci o tajném kontě vím jistě a že potřebuju jen jejich oficiální vyjádření.
Ze šesti lidí, které jsem v ten den zastihl, byli pro mě nejcennější dva politici. A i dnes musím říct, že si jich vážím, protože odmítli lhát a hrát si na schovávanou.
Dva zdroje, o které jsem se tehdy mohl stoprocentně opřít, byť tehdy chtěly zůstat v anonymitě, mají samozřejmě svá jména. Jedním z nich byl Jan Stráský, tehdejší ministr zdravotnictví a – mimochodem – hodně oblíbený poslední federální premiér společného československého státu (od července do prosince 1992). Tím druhým byl Ivan Pilip, který v Klausově vládě zastával nejdříve post ministra školství, a pak na jejím konci dokonce ministra financí.
Jan Stráský je už po smrti. Zemřel v roce 2019. Ivana Pilipa jsem požádal o svolení, zda mohu jeho jméno po letech odtajnit. A souhlasil. „Klidně to použijte. Já jsem nikdy neměl problém to tvrdit, protože to tak bylo,“ řekl mi v květnu 2024 Ivan Pilip.
•••
V roce 1997 mi Pilip a Stráský off the record – tedy s tím, že neuvedu jejich jména – přiznali, že se na jednání nejužšího vedení strany řešil i problém s penězi, které měla strana někde ve Švýcarsku. Prý se tato informace objevila na grémiu ve chvíli, kdy se diskutovalo o tom, že by si strana koupila konečně po letech vlastní budovu jako své sídlo. A když se Ratiborského, který tehdy za finance odpovídal, zeptali „a z jakých zdrojů to zaplatíme?“, on prý odpověděl, že „máme přece těch 170 milionů ve Švýcarsku“.
Když se ho pak členové nejužšího vedení strany, kteří o tom tajemství vůbec nevěděli, zeptali na podrobnosti, Ratiborský měl říct: „Jsou to přece peníze na kontu, k němuž má ODS přístup.“
Ratiborský toto tajemství zdědil po svém předchůdci Liboru Novákovi, místopředsedovi strany, který z funkce musel odstoupit kvůli sponzorské aféře s Bacsem a Sinhou.
Víc se údajně Stráský ani Pilip v té době nedozvěděli. Ale tento příběh, který se odehrál na grémiu, byl podle nich pravdivý a zaručený. I když detaily, včetně čísla konta, názvu banky a dispozičních práv ke kontu, se na grémiu neřešily.
„Zrovna jsem si na to znovu vzpomněl, když teď zemřel jeden z aktérů té doby, Mirek Macek,“ řekl nyní Ivan Pilip. A dodal: „Problém byl v tom, že se v té době neobjevily žádné důkazy (o kontu) nebo ti, kteří je měli, nemohli nebo neměli zájem mluvit.“
V roce 1997 takové důkazy skutečně scházely, ale ty se pak objevily později. Ale o tom až za chvíli…
•••
Ivan Pilip, který byl v letech 1995 až 1997 zároveň místopředsedou ODS, odešel po finančních skandálech ze strany a spolu s dalším rebelem, Janem Rumlem, založili stranu Unie svobody. Ta vydržela ve vysoké politice následující dvě volební období a pak postupně zanikla. A Pilip z politiky odešel.
Jednou – asi rok po té události, tedy v roce 1998 – jsem se k případu vrátil a dělal rozhovor právě s Ivanem Pilipem. A ten mě tehdy přivítal slovy: „Á, vítám tady urychlovače dějin.“ Myslel to tak, že článek, který jsem napsal, urychlil nezvratný osud, rozdělení ODS a pád nepopulární (druhé) vlády Václava Klause.
Můj text o kontu měl v MFD titulek „Vedení ODS má tajné konto ve Švýcarsku“ a v úvodu článku jsem tehdy napsal:
„Občanská demokratická strana má ve Švýcarsku přístup k tajnému kontu, z něhož v uplynulých letech s velkou pravděpodobností financovala některé své aktivity. Potvrdily to dva na sobě nezávislé důvěryhodné zdroje – jeden z úzkého vedení ODS, druhý blízký špičkám strany. ‚Ta částka, která tam je, je neuvěřitelně vysoká, tedy alespoň na české poměry. Ale pokud vím, grémium se již před několika týdny dohodlo, že do konce roku se ODS těchto peněz zbaví,‘ uvedl jeden z vysoce postavených členů ODS, který je o existenci tohoto černého fondu informován, ale přál si zůstat v anonymitě. Grémium ODS se totiž dohodlo, že zasvěcení lidé o existenci konta pomlčí.“
Říct, že článek, který vyšel v deníku Mladá fronta DNES v pátek 28. listopadu 1997, vyvolal rozruch, by možná bylo slabé slovo.
Ještě týž den Ivan Pilip spolu s Janem Rumlem oznámili, že pokud se aféra rychle nevyřeší (a Klaus neodstoupí), odejdou z ODS. K jejich razantnímu postupu se připojili další politici ODS.
Václav Klaus měl na ten den domluvenou cestu do bosenského Sarajeva, kam také skutečně odcestoval. Pilip s Rumlem ho na odpolední tiskovce vyzvali, aby odstoupil. Předseda koaličních lidovců Josef Lux pak na večer urychleně svolal mimořádné zasedání vedení strany. V noci pak Lux oznámil, že všichni ministři za KDU-ČSL vystupují z vlády. Tím se vláda fakticky rozpadla.
V sobotu 29. listopadu 1997 se čekalo, až se vrátí ze Sarajeva Václav Klaus. Tehdy jsme na něj čekali ve Sněmovní ulici před sídlem ODS až do večerních hodin. Bylo to únavné: přesný čas příjezdu Klause nebyl známý. Říkalo se jen, že „Klaus by měl každou chvíli přijet“, a proto jsme se z ulice nevzdalovali. Na místě byly desítky novinářů, přijeli i ze zahraničí. Všichni cítili, že jde o přelomovou událost.
A tehdy se stalo něco, na co nezapomenu. Byl to okamžik, který se zapsal do mojí mikrohistorie zlatým písmem v sekci „neuvěřitelné příhody“. Stoupl jsem si do fronty čekajících novinářů, a když Klaus konečně přijel, každý jsme nastrčili do uličky, kterou mu razila ochranka, diktafony a žádali o vyjádření. Václav Klaus se ale jen prodíral davem novinářů a nikomu neodpovídal. Pouze se střídavě mračil a usmíval/neusmíval.
Tušil jsem, že se ho všichni budou ptát hlavně na vyjádření k Pilipovi a Rumlovi, ke kontu ve Švýcarsku či k rozhodnutí lidovců. Tak jsem si nachystal jiný dotaz, který mě v tu chvíli fakt zajímal. A to, jestli už o politické krizi mluvil s prezidentem Václavem Havlem.
Václavu Klausovi už zbývaly poslední krůčky ke vchodu do budovy ODS, aby zmizel davu. A já na něj v poslední chvíli vykřikl připravenou otázku. Jenže z toho stresu a únavy jsem se spletl.
„Už jste mluvil s Klausem?“ vyjekl jsem na Václava Klause.
Premiér v tom momentě zareagoval naprosto nevídaně.
Na malinkou chvíli se zastavil, otočil se na mě a pochvalně řekl: „Zajímavá otázka.“ Usmál se a odešel. Já jsem se s kolegy, kteří moje extempore slyšeli, začal popadat smíchy za břicho. Smáli jsme se mně a mému přeřeknutí.
To přeřeknutí a Klausova brilantní reakce měly ve své podstatě místo i v realitě. Václav Klaus musel o celé té situaci v ten den hodně přemýšlet a „mluvit sám se sebou“, jestli podlehnout tlaku a odejít z politiky, nebo v ní dál zůstat.
Klaus se nakonec rozhodl pro to druhé. Zachránil sebe a svou politickou kariéru, na jejímž konci zastával dvě funkční období úřad prezidenta. O tom, zda to bylo dobré pro ODS, se však dá s úspěchem pochybovat.
ODS se totiž zcela neočistila, nedistancovala se plně od zákulisních machinací s penězi, což se neobešlo bez pozdějších následků. Po pár letech na to navázala doba kmotrů – politických podnikatelů, kteří si z ODS udělali výtah k moci a k penězům. Což stranu opět poškodilo a téměř jistě přispělo k tomu, že strana, která dlouho získávala ve volbách přes dvacet, někdy i přes třicet procent hlasů, dostala v roce 2013 jen necelých osm procent.
Z hlediska sponzorských skandálů a propojení politiky s byznysem je éra Petra Fialy lepší. ODS zažila restart a spustil se proces „renesance“, nicméně relikty staré doby se v ní stále objevují. A i financování strany, které jsme nedávno popsali v souvislosti s kauzami kolem lékařů IKEM a Podnikatelské družstevní záložny, naznačují, že se straně nedaří zbavit jakési černokněžnické DNA, která se s ní nese od devadesátých let.
Tajné konto ODS ve Švýcarsku se dlouhou dobu nedařilo vypátrat ani policii, která černé financování strany po skandálech prověřovala. Teprve později se objevilo „operativní štěstí“, zmíněné na začátku textu.
Policie totiž vyšetřovala daňové podvody, jichž se měl dopouštět muž jménem Ludvík Otto. V polovině devadesátých let pracoval v hlavní kanceláři ODS. Byl tajemníkem místopředsedy strany Libora Nováka, který byl dlouhou dobu ve straně zodpovědný za finance.
Ottovi přicházely po částech desítky milionů korun ze Švýcarska z banky Credit Suisse. Celkově to bylo skoro 100 milionů korun. A k jednomu z českých účtů Ludvíka Otta, kde peníze z Curychu končily, měl dispoziční právo i místopředseda Novák.
V roce 1999 policie obvinila Ludvíka Otta z daňových podvodů – ve výši jednoho milionu korun. A byl také krátce ve vazbě. V roce 2009 mu soud definitivně potvrdil trest – dvouletou podmínku.
Dějiny si každý vykládá po svém. Objektivní realitu doplníte osobním hodnocením nebo subjektivními zážitky. A vždy vám z toho vyjde určitý úhel pohledu.
Uznávám, že novinářská práce není stoprocentní. Nikdy neodhalíte úplně všechno, nikdy nedokážete popsat naprostou realitu, protože jste u těch událostí jednoduše přímo nebyli a „nesvítili“ jste aktérům na cestu.
Vždy tak budete vykládat příběhy a dějiny jen z nějakého úhlu pohledu. Záležet bude pouze na tom, jak velký úhel jste dokázali obsáhnout a zda jste byli schopni se podívat i za horizont toho, co na první pohled nebylo vidět.
A i o tom pojednávají Přelomové zločiny – podcast magazínu Reportér na DVTV.
Podpořte Reportér sdílením článku
Dlouholetý investigativní reportér.