Logo
Jan Vedral, Conseq

Líbilo se nám všechno, co komunisté nesnášeli, vzpomíná zakladatel Consequ

Post Image

Líbilo se nám všechno, co komunisté nesnášeli, vzpomíná zakladatel Consequ

Play icon
20 minut

foto: Marek Knittl

Před třiceti lety založil makléřskou firmu, ze které se vyvinul největší nebankovní investiční správce v Česku. „Obchody za desítky milionů se uzavíraly po telefonu a potvrzovaly večer faxem,“ vzpomíná Jan Vedral. Říká také, že dnes jsou investoři zvyklí, že se každý problém léčí přílivem levných peněz. A myslí si, že růst cen amerických akcií nemůže trvat věčně.

Letos uplyne třicet let od založení Conseq Finance. Vzpomenete si na první den, kdy jste přišel dělat obchody do vlastní firmy?

Museli jsme si nejdříve najmout a vybavit kancelář. Ta byla dost hrozná, v neudržované budově jednoho rozpadajícího se státního podniku. Prošlapané lino, popraskaná malba, mapy od vlhkosti na stěnách… Pár peněz, co jsme měli, jsme utratili za stůl, židli a počítač.

Jak tehdy obchodování s cennými papíry vypadalo? 

Nebyl internet, veškeré obchody byly uzavírány po telefonu. V podstatě na čestné slovo jsme uzavírali obchody za desítky i stovky milionů korun. Ty se večer potvrzovaly konfirmací zaslanou faxem.

Vzpomenete si na první obchod, který jste ve firmě udělal?

Než jsem začal, musel jsem zařídit nezbytné formality v bance nebo ve Středisku cenných papírů. Pak ještě pár týdnů trvalo, než jsem sebral odvahu a začal obvolávat klienty a protistrany. Na prvním obchodu jsem, myslím, vydělal deset tisíc korun. Šlo o dluhopisy Moravskoslezských tepláren. Na jedné straně obchodu s nimi byla jedna malá a na druhé jedna velká česká banka.

Co jste si tehdy vlastně říkali se spolužáky Aurelianem Teppervienem a Jiřím Kaňákem, když jste firmu zakládali?

Já měl mít na starost Sales & Trading, tedy shánění klientů pro obchody s akciemi i samotné obchodování. Aurel byl tehdy jednatelem jedné česko-belgické firmy, vyznal se v právu a účetnictví a od školy měl rád počítače. Takže měl na starost finance, právo, regulaci a oblast IT. Jirka pracoval jako konzultant na programu PHARE, což byl program EU na podporu rozvoje podnikání v postkomunistických státech. Měl za úkol vybudovat investiční bankovnictví.

Proč jste si pro svou firmu vybrali jméno Conseq? 

Museli jsme se rozhodnout rychle, abychom mohli firmu zaregistrovat, a Conseq, který navrhoval Aurel, se nám zdál nejméně blbý ze všech návrhů. 

Přečtěte si také

Makléř, práce snů

Pád komunistického režimu vás zastihl na VŠE v Praze. S jakou představou jste k tomu studiu za socialismu nastupoval? Čím jste myslel, že budete?

Studoval jsem zahraniční obchod. Chtěl jsem cestovat, poznávat svět a při tom dojednávat obchody. To, že kariéra v zahraničním obchodě byla tehdy obvykle podmíněna vstupem do KSČ nebo spoluprací s StB, jsem si nepřipouštěl. Asi jsem si naivně myslel, že režim přelstím. Naštěstí k tvrdému střetu s realitou nedošlo. Režim se zhroutil a před námi se otevřelo nekonečné moře možností.

Začal jste už na škole uvažovat o vlastní firmě? Jaké nápady se vám honily hlavou?

Kromě stavební firmy si na nic konkrétního nevzpomínám. Spíš jsem si říkal, že někde musím odstartovat, něco se naučit a za pár let začít „na sebe“. Když jsem končil školu, bylo mi třiadvacet a připadalo mi, že mám nekonečně času na nekonečně mnoho pokusů. Ve skutečnosti to šlo všechno ještě mnohem rychleji, než jsem si po škole představoval.

Po vojně jste přišel do oddělení cenných papírů Agrobanky s tím, že se stanete makléřem. Co vás na té práci lákalo?

Na kapitálovém trhu mi připadalo atraktivní úplně všechno. To, čemu komunistický režim přiřazoval znaménko minus, se pro hodně lidí mé generace automaticky měnilo v plus – a naopak. A nejvíce nenáviděným konceptem byl pro komunisty kapitálový trh. Takže pro mě ráj, kde se střetává spousta protikladných ekonomických zájmů a na moment vzniká rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Navíc v té době byli bankéři, makléři a další finančníci ještě považováni i západní veřejností za kladné hrdiny. O čemž svědčí i tehdejší filmy jako například Pretty Woman. To až s příchodem finanční krize po roce 2008 jsme se stali padouchy a těmi hrdiny jsou dnes hoši z online prostředí a ze startupové scény.

A splnila se pak ta očekávání? 

Na sto procent. Každý den se člověk učil novým věcem, získával nové zkušenosti, navazoval nová přátelství. První roky jsem tím byl úplně pohlcen. Nedržel jsem víkendy, nebral si dovolenou a nonstop jsem pracoval, učil se, přemýšlel o práci a snil o tom, co všechno vybuduji.

Mladším ročníkům se to hůře vysvětluje, ale devadesátá léta byla pro řadu z nás kombinací nadšeného amatérského workoholismu s nekonečným večírkem. Platilo to i pro vás?

Byla to jízda. U mě převažoval ten amatérský workoholismus, ale i večírků bylo dost. Po práci kolem osmé deváté na pivo a kulečník a po půlnoci do klubu. Ráno v devět zpátky v práci. A jednou v měsíci pověstný „makléřský večírek“. To v Agrobance věděli, že mě druhý den před polednem nemají hledat.

Přečtěte si také

Od zápasu k zápasu

Už v roce 1996 jste s Conseq Finance vstoupili na Burzu cenných papírů. Proč to bylo důležité?

Burza byla středobodem kapitálového trhu, měla desítky členů, obchodovalo se zde se stovkami akcií, vypořádávaly obchody s dluhopisy. 

Po původním rozjezdu ovšem začala burza chřadnout… 

To by bylo na celý samostatný článek. Těch důvodů je mnoho. Ale stále mě to mrzí.

V roce 1999 u vás začala působit Hana Blovská a rozvíjet obor investičního managementu. Přicházela už s tímto cílem?

Původně jsem ji oslovil s jinou variantou. Byli jsme hodně silní na dluhopisovém trhu, ale potřebovali jsme získat více klientů pro akciové obchody. Nabízel jsem, aby se toho ujala. Ona ale už nechtěla potřetí stavět to samé, předtím to dělala pro ČSOB a Expandii. A měla nabídku od jedné velké banky, aby pro ně budovala asset management (správu aktiv klientů – pozn. red.). To byl i náš dlouhodobý záměr, tak jsem jí to nabídl také. Chvíli jsme se o ni s tou bankou přetahovali, ale nakonec se rozhodla správně a vybrala si nás.

Nejprve jste spravovali prostředky institucionálních investorů, v roce 2000 jste otevřeli i podílové fondy pro individuální klienty. Byl to zlom v definitivním přerodu Consequ ke správě aktiv? 

Ano. Zpětným pohledem vzato to rozhodně byl zlomový okamžik.

V roce 2002 jste opustili obchodování s dluhopisy či akciemi. Co to pro firmu znamenalo?

Trh se tehdy v této oblasti konsolidoval a zužoval. Bylo těžké a riskantní živit padesát lidí z výnosů z tradingu, které jsou hodně nejisté a pohyblivé. Už jsme na to neměli nervy. Zmenšili jsme tým z padesáti lidí na dvanáct a opustili všechno kromě asset managementu. 

Později přibyla řada dalších oborů – fondy kvalifikovaných investorů, reality, penze či korporátní dluhopisy. Musíte si tak pořád rozšiřovat i osobní znalostní záběr?

Tak určitě… Jdeme od výměny k výměně, game za gamem, set za setem, od zápasu k zápasu. Každý krok člověka někam posunuje a pořád je co se učit.

Přečtěte si také

Šest set tisíc klientů

Dnes, po třiceti letech existence, je Conseq největším nebankovním investičním manažerem. Jak velký objem aktiv spravujete?

Ke konci roku 2023 to bylo 160 miliard korun. Teď to bude odhadem tak 175 miliard.

Pro kolik klientů firma pracuje?

Zhruba pro šest set tisíc. Z toho je asi sto padesát tisíc těch, kdo u nás mají penzijní spoření.

Kolik lidí celkem tvoří tým vaší skupiny?

Více než dvě stě zaměstnanců.

Ve výroční zprávě Conseq Investment Management za rok 2022 byl uveden konsolidovaný zisk na úrovni 380 milionů korun. Jaký byl výsledek roku 2023?

Srovnatelné číslo za loňský rok bude někde pod čtyřmi sty miliony Kč. Loni ovšem došlo ke transformaci společnosti na holdingovou strukturu, takže uvedené číslo ve výroční zprávě nenajdete. 

Jaký byl plán pro rok 2024?

Pokud jde o zisk, rádi bychom se dostali blíže k půl miliardě. Aktiva pod správou bychom rádi viděli na dostřel dvěma stům miliardám Kč.

Od počátku letošního roku jste všechny firmy zařadili pod Conseq Group. Co bylo důvodem tohoto kroku?

Důvody byly z 90 procent regulatorní a z 10 procent je to snaha o větší transparentnost.

I v nové struktuře držíte největší podíl, více než 46 procent, spolu s panem Teppervienem a paní Blovskou je to přes osmdesát dva procent. Zbytek připadá na klíčové spolupracovníky. Očekává se nějaká změna? 

S transformací se akcionářská struktura nijak nezměnila. Takto už to máme pár let a v současnosti nemáme v plánu akcionářskou strukturu nijak měnit. 

S Aurelianem Teppervienem jste ve firmě třicet let, s Hanou Blovskou čtvrtstoletí. Jaký je podle vás recept na dlouhodobě fungující obchodní partnerství?

Na to recept nemám a myslím, že v tom nejsem šampion. Aurel se na řízení Consequ nepodílí více než dvacet let a to je možná i důvod, proč jsme zůstali blízkými přáteli. Pracovně jsme se ovšem tak moc prali, že to bylo neudržitelné. S Hankou to je něco jiného. S tou jsme na sebe pracovně tak napojeni, že jsme po těch letech schopni najít kompromis, aniž bychom si vysvětlovali své pozice. Ze začátku jsme se také dost přeli. Byli jsme ale schopni přesvědčit jeden druhého. Dnes jsme velcí parťáci. Naše rodiny jezdí na společné dovolené. Důvěřujeme si na sto procent. 

Přečtěte si také

Honzíku, vydělej nám

Před lety jste v rozhovoru říkal, že mi jako klientovi „nabídnete nudu“, která je ale tou nejvýhodnější strategií. Platí stále, že „nuda funguje“?

V podstatě ano. Pokud je vaším cílem vyhnout se překvapením a dosáhnout zhodnocení, které trh v průměru nabízí. Pokud ovšem hledáte vzrušení a šanci – i když velmi malou – na zbohatnutí, hrajte si s Teslou nebo bitcoinem.

Zároveň je podle vás třeba skloubit vaši strategii s představami klienta, aby neměl pocit, že ho nechcete vyslyšet. Platí to zejména pro takzvané kvalifikované investory?

Mnoho promotérů fondů kvalifikovaných investorů představuje investorům skvělé plány a dokážou je nadchnout. My se snažíme to nadšení trošku tlumit, zejména pokud jde o fondy alternativních aktiv, která nejsou obchodována na veřejných trzích. Prezentovaná hodnota totiž bývá výsledkem nějakých odhadů, které se mohou dost lišit od toho, za kolik jde daná aktiva skutečně reálně prodat. Může se tak stát, že se investor místo vysokého zhodnocení dočká ztráty podstatné části vloženého kapitálu. Takže je třeba být opatrný.   

Jste stále hlavním investičním manažerem skupiny. Co tato role obnáší?

Mám hlavní slovo při řízení našich týmů a při tvorbě a zdokonalování našich investičních procesů. Ze čtyř portfoliomanažerských týmů, které máme, se nejméně zapojuji do činnosti toho akciového. O něco více je to u dluhopisů a u takzvaných asset allocation, což je vlastně rozložení investic v jednotlivých fondech. Velmi intenzivně jsem zapojen do takzvaných alternativních investic, zejména v případě investic do nemovitostí. K tomu se podílím ještě na řadě dalších činností. 

Setkáváte se i s některými z vašich klientů. V čem jsou debaty s nimi nejpřínosnější?

S klienty se potkávám, a to jak s privátními, tak s institucionálními. Vzhledem k tomu, že nemám na starost marketing ani prodej, potkávám se spíše až s těmi, kteří mají o investování zájem a mají i základní přehled o tom, co mohou od jakého investičního nástroje očekávat. Výjimkou jsou moji blízcí kamarádi a příbuzní. Jejich zadání je obvykle jasné: „Honzíku, někam nám to investuj, vydělej hodně peněz a hlavně žádné riziko. Stačí deset procent ročně. Cože, ty tohle neumíš? Tak co v té své firmě vlastně děláš?“

Na politické scéně se opakovaně mluví o nutnosti penzijní reformy, avšak bez valného výsledku. Zdá se, že si část populace už de facto provedla penzijní plán sama – ať už investicemi do nemovitostí, či jiných aktiv.

Myslím, že jste to vystihl dobře. Češi jsou velcí spořílkové a věří hlavně cihle s maltou. Týká se to ale spíše vyšší střední třídy a starších ročníků. Povinné spoření na penzi by bylo dobré spíše pro nižší střední třídu a mladé. Je úsměvné, že největší nevoli vyvolávají úvahy o penzijní reformě u důchodců a obecně starší generace, kterých se v podstatě vůbec netýká.

Jan Vedral (57)

Návyk na výpomoc

Od roku 2020 zažívá svět velmi neklidné časy. Covid, válka, energetická krize, inflace, růst úrokových sazeb. Jak se v takovém prostředí dají nastavovat investiční strategie?

Pro svět byly poslední čtyři roky dost neklidné. Vzhledem k tomu, co se dělo, mi ovšem připadalo chování kapitálových trhů naopak až nepatřičně klidné. Žádná podstatná země se nedostala do platební neschopnosti, nezkrachovala žádná velká firma, nic se nezhroutilo, propady akciových trhů byly do třiceti procent a jen velmi krátkodobé. 

Jsou převratné události spíše příležitostí, nebo rizikem? 

Vyšší riziko přináší větší příležitosti.

Rok 2022 byl ve znamení významných poklesů cen akcií. Loni akciové indexy rostly v USA i v Evropě. A letos Amerika v prvním čtvrtletí ještě přidala. Kde se bere optimismus investorů?

Po finanční krizi si zvykli na to, že kdykoli se začala ekonomická aktivita zadrhávat, rychle přispěchaly centrální banky s uvolněním měnové politiky. Nejprve formou snižování sazeb, pak formou takzvaného kvantitativního uvolňování. Při covidu se k centrálním bankám ještě připojily vlády se záchrannými balíčky na úkor deficitu veřejných rozpočtů. Takže dnes když přijdou nějaká špatná čísla a ceny na trhu začnou mírně klesat, investoři si řeknou: „Hurá, budou se uvolňovat měnové podmínky, budou levné peníze, trh se zkorigoval, jde se nakupovat.“ Přijdou-li dobrá čísla, investoři si řeknou: „Hurá, ekonomika posiluje, budou větší zisky, jde se nakupovat.“ 

Zdá se, že tuto mentalitu nezměnil ani nedávný inflační šok a následný rychlý růst úrokových sazeb. 

Myslím, že v hlavách většiny převládá přesvědčení, že to je velmi krátkodobý jev vyvolaný nákladovými šoky – jako bylo přerušení dodavatelských řetězců za covidu či růst cen energií v souvislosti s válkou na Ukrajině –, že to brzo odezní a vrátíme se do eldoráda extrémně levných peněz.

Vy jste se v minulosti nechal několikrát slyšet, že jsou podle vás americké akcie předražené. Jak to vidíte nyní, když se letos řada z nich vyšplhala na rekordní hodnoty? 

Akcie v USA byly již před pandemií extrémně drahé jak historicky, tak ve srovnání s ostatními regiony. Po propadu cen na začátku pandemie se trh rychle vrátil vzhůru. Jak se později ukázalo, valuační prémie amerických akcií byla částečně opodstatněná, protože tržby i ziskovost největších firem rostly nebývalým tempem a doháněly růst cen akcií. Ty ovšem pokračují v růstu v očekávání toho, že výkonnost amerických firem poroste donekonečna stejným tempem. A to je podle mě nerealistické.

Které faktory mohou podle vás nejvíce ovlivňovat dění na trzích v příštích měsících a letech? 

Myslím si, že boj s inflací není u konce a návrat k období levných peněz je v nedohlednu. Zdá se mi, že trh se ještě bude muset přizpůsobit dlouhodobě vyšší ceně peněz. Více zadlužené firmy budou čelit problémům s refinancováním svých dluhů, zadlužené vlády budou přinuceny k rozpočtové dietě. Hospodářský cyklus bude rozkolísanější a do cen aktiv se začne promítat větší riziková prémie.

Podpořte Reportér sdílením článku