Líbilo se nám všechno, co komunisté nesnášeli, vzpomíná zakladatel Consequ
2. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Líbilo se nám všechno, co komunisté nesnášeli, vzpomíná zakladatel Consequ
2. června 2024
Reportér 06/2024 · Číslo 118Líbilo se nám všechno, co komunisté nesnášeli, vzpomíná zakladatel Consequ
Před třiceti lety založil makléřskou firmu, ze které se vyvinul největší nebankovní investiční správce v Česku. „Obchody za desítky milionů se uzavíraly po telefonu a potvrzovaly večer faxem,“ vzpomíná Jan Vedral. Říká také, že dnes jsou investoři zvyklí, že se každý problém léčí přílivem levných peněz. A myslí si, že růst cen amerických akcií nemůže trvat věčně.
Museli jsme si nejdříve najmout a vybavit kancelář. Ta byla dost hrozná, v neudržované budově jednoho rozpadajícího se státního podniku. Prošlapané lino, popraskaná malba, mapy od vlhkosti na stěnách… Pár peněz, co jsme měli, jsme utratili za stůl, židli a počítač.
Nebyl internet, veškeré obchody byly uzavírány po telefonu. V podstatě na čestné slovo jsme uzavírali obchody za desítky i stovky milionů korun. Ty se večer potvrzovaly konfirmací zaslanou faxem.
Než jsem začal, musel jsem zařídit nezbytné formality v bance nebo ve Středisku cenných papírů. Pak ještě pár týdnů trvalo, než jsem sebral odvahu a začal obvolávat klienty a protistrany. Na prvním obchodu jsem, myslím, vydělal deset tisíc korun. Šlo o dluhopisy Moravskoslezských tepláren. Na jedné straně obchodu s nimi byla jedna malá a na druhé jedna velká česká banka.
Já měl mít na starost Sales & Trading, tedy shánění klientů pro obchody s akciemi i samotné obchodování. Aurel byl tehdy jednatelem jedné česko-belgické firmy, vyznal se v právu a účetnictví a od školy měl rád počítače. Takže měl na starost finance, právo, regulaci a oblast IT. Jirka pracoval jako konzultant na programu PHARE, což byl program EU na podporu rozvoje podnikání v postkomunistických státech. Měl za úkol vybudovat investiční bankovnictví.
Museli jsme se rozhodnout rychle, abychom mohli firmu zaregistrovat, a Conseq, který navrhoval Aurel, se nám zdál nejméně blbý ze všech návrhů.
Studoval jsem zahraniční obchod. Chtěl jsem cestovat, poznávat svět a při tom dojednávat obchody. To, že kariéra v zahraničním obchodě byla tehdy obvykle podmíněna vstupem do KSČ nebo spoluprací s StB, jsem si nepřipouštěl. Asi jsem si naivně myslel, že režim přelstím. Naštěstí k tvrdému střetu s realitou nedošlo. Režim se zhroutil a před námi se otevřelo nekonečné moře možností.
Kromě stavební firmy si na nic konkrétního nevzpomínám. Spíš jsem si říkal, že někde musím odstartovat, něco se naučit a za pár let začít „na sebe“. Když jsem končil školu, bylo mi třiadvacet a připadalo mi, že mám nekonečně času na nekonečně mnoho pokusů. Ve skutečnosti to šlo všechno ještě mnohem rychleji, než jsem si po škole představoval.
Na kapitálovém trhu mi připadalo atraktivní úplně všechno. To, čemu komunistický režim přiřazoval znaménko minus, se pro hodně lidí mé generace automaticky měnilo v plus – a naopak. A nejvíce nenáviděným konceptem byl pro komunisty kapitálový trh. Takže pro mě ráj, kde se střetává spousta protikladných ekonomických zájmů a na moment vzniká rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Navíc v té době byli bankéři, makléři a další finančníci ještě považováni i západní veřejností za kladné hrdiny. O čemž svědčí i tehdejší filmy jako například Pretty Woman. To až s příchodem finanční krize po roce 2008 jsme se stali padouchy a těmi hrdiny jsou dnes hoši z online prostředí a ze startupové scény.
Na sto procent. Každý den se člověk učil novým věcem, získával nové zkušenosti, navazoval nová přátelství. První roky jsem tím byl úplně pohlcen. Nedržel jsem víkendy, nebral si dovolenou a nonstop jsem pracoval, učil se, přemýšlel o práci a snil o tom, co všechno vybuduji.
Byla to jízda. U mě převažoval ten amatérský workoholismus, ale i večírků bylo dost. Po práci kolem osmé deváté na pivo a kulečník a po půlnoci do klubu. Ráno v devět zpátky v práci. A jednou v měsíci pověstný „makléřský večírek“. To v Agrobance věděli, že mě druhý den před polednem nemají hledat.
Burza byla středobodem kapitálového trhu, měla desítky členů, obchodovalo se zde se stovkami akcií, vypořádávaly obchody s dluhopisy.
To by bylo na celý samostatný článek. Těch důvodů je mnoho. Ale stále mě to mrzí.
Původně jsem ji oslovil s jinou variantou. Byli jsme hodně silní na dluhopisovém trhu, ale potřebovali jsme získat více klientů pro akciové obchody. Nabízel jsem, aby se toho ujala. Ona ale už nechtěla potřetí stavět to samé, předtím to dělala pro ČSOB a Expandii. A měla nabídku od jedné velké banky, aby pro ně budovala asset management (správu aktiv klientů – pozn. red.). To byl i náš dlouhodobý záměr, tak jsem jí to nabídl také. Chvíli jsme se o ni s tou bankou přetahovali, ale nakonec se rozhodla správně a vybrala si nás.
Ano. Zpětným pohledem vzato to rozhodně byl zlomový okamžik.
Trh se tehdy v této oblasti konsolidoval a zužoval. Bylo těžké a riskantní živit padesát lidí z výnosů z tradingu, které jsou hodně nejisté a pohyblivé. Už jsme na to neměli nervy. Zmenšili jsme tým z padesáti lidí na dvanáct a opustili všechno kromě asset managementu.
Tak určitě… Jdeme od výměny k výměně, game za gamem, set za setem, od zápasu k zápasu. Každý krok člověka někam posunuje a pořád je co se učit.
Ke konci roku 2023 to bylo 160 miliard korun. Teď to bude odhadem tak 175 miliard.
Zhruba pro šest set tisíc. Z toho je asi sto padesát tisíc těch, kdo u nás mají penzijní spoření.
Více než dvě stě zaměstnanců.
Srovnatelné číslo za loňský rok bude někde pod čtyřmi sty miliony Kč. Loni ovšem došlo ke transformaci společnosti na holdingovou strukturu, takže uvedené číslo ve výroční zprávě nenajdete.
Pokud jde o zisk, rádi bychom se dostali blíže k půl miliardě. Aktiva pod správou bychom rádi viděli na dostřel dvěma stům miliardám Kč.
Důvody byly z 90 procent regulatorní a z 10 procent je to snaha o větší transparentnost.
S transformací se akcionářská struktura nijak nezměnila. Takto už to máme pár let a v současnosti nemáme v plánu akcionářskou strukturu nijak měnit.
Na to recept nemám a myslím, že v tom nejsem šampion. Aurel se na řízení Consequ nepodílí více než dvacet let a to je možná i důvod, proč jsme zůstali blízkými přáteli. Pracovně jsme se ovšem tak moc prali, že to bylo neudržitelné. S Hankou to je něco jiného. S tou jsme na sebe pracovně tak napojeni, že jsme po těch letech schopni najít kompromis, aniž bychom si vysvětlovali své pozice. Ze začátku jsme se také dost přeli. Byli jsme ale schopni přesvědčit jeden druhého. Dnes jsme velcí parťáci. Naše rodiny jezdí na společné dovolené. Důvěřujeme si na sto procent.
V podstatě ano. Pokud je vaším cílem vyhnout se překvapením a dosáhnout zhodnocení, které trh v průměru nabízí. Pokud ovšem hledáte vzrušení a šanci – i když velmi malou – na zbohatnutí, hrajte si s Teslou nebo bitcoinem.
Mnoho promotérů fondů kvalifikovaných investorů představuje investorům skvělé plány a dokážou je nadchnout. My se snažíme to nadšení trošku tlumit, zejména pokud jde o fondy alternativních aktiv, která nejsou obchodována na veřejných trzích. Prezentovaná hodnota totiž bývá výsledkem nějakých odhadů, které se mohou dost lišit od toho, za kolik jde daná aktiva skutečně reálně prodat. Může se tak stát, že se investor místo vysokého zhodnocení dočká ztráty podstatné části vloženého kapitálu. Takže je třeba být opatrný.
Mám hlavní slovo při řízení našich týmů a při tvorbě a zdokonalování našich investičních procesů. Ze čtyř portfoliomanažerských týmů, které máme, se nejméně zapojuji do činnosti toho akciového. O něco více je to u dluhopisů a u takzvaných asset allocation, což je vlastně rozložení investic v jednotlivých fondech. Velmi intenzivně jsem zapojen do takzvaných alternativních investic, zejména v případě investic do nemovitostí. K tomu se podílím ještě na řadě dalších činností.
S klienty se potkávám, a to jak s privátními, tak s institucionálními. Vzhledem k tomu, že nemám na starost marketing ani prodej, potkávám se spíše až s těmi, kteří mají o investování zájem a mají i základní přehled o tom, co mohou od jakého investičního nástroje očekávat. Výjimkou jsou moji blízcí kamarádi a příbuzní. Jejich zadání je obvykle jasné: „Honzíku, někam nám to investuj, vydělej hodně peněz a hlavně žádné riziko. Stačí deset procent ročně. Cože, ty tohle neumíš? Tak co v té své firmě vlastně děláš?“
Myslím, že jste to vystihl dobře. Češi jsou velcí spořílkové a věří hlavně cihle s maltou. Týká se to ale spíše vyšší střední třídy a starších ročníků. Povinné spoření na penzi by bylo dobré spíše pro nižší střední třídu a mladé. Je úsměvné, že největší nevoli vyvolávají úvahy o penzijní reformě u důchodců a obecně starší generace, kterých se v podstatě vůbec netýká.
Vystudoval zahraniční obchod na VŠE. Po škole krátce působil v Investiční bance. Po vojenské službě nastoupil do makléřského oddělení Agrobanky. V roce 1994 založil se dvěma bývalými spolužáky společnost Conseq. Ta je po třiceti letech největším nebankovním správcem investic v Česku, má šest set tisíc klientů a spravuje majetek v hodnotě cca 175 miliard korun.
Jan Vedral má rád dostihový sport. Je spolumajitelem stájí, pod které patří patnáct závodních koní. „Někde člověk musí prohrávat a já to mám u koní,“ říká. V oblibě má parforsní hony, což je specifická jezdecká disciplína, kdy dříve jezdci se smečkou psů naháněli skutečnou zvěř, dnes už jelena nebo lišku nahrazuje jeden z jezdců. Díky synovi se stal v posledních letech také velkým fanouškem ragby.
Pro svět byly poslední čtyři roky dost neklidné. Vzhledem k tomu, co se dělo, mi ovšem připadalo chování kapitálových trhů naopak až nepatřičně klidné. Žádná podstatná země se nedostala do platební neschopnosti, nezkrachovala žádná velká firma, nic se nezhroutilo, propady akciových trhů byly do třiceti procent a jen velmi krátkodobé.
Vyšší riziko přináší větší příležitosti.
Po finanční krizi si zvykli na to, že kdykoli se začala ekonomická aktivita zadrhávat, rychle přispěchaly centrální banky s uvolněním měnové politiky. Nejprve formou snižování sazeb, pak formou takzvaného kvantitativního uvolňování. Při covidu se k centrálním bankám ještě připojily vlády se záchrannými balíčky na úkor deficitu veřejných rozpočtů. Takže dnes když přijdou nějaká špatná čísla a ceny na trhu začnou mírně klesat, investoři si řeknou: „Hurá, budou se uvolňovat měnové podmínky, budou levné peníze, trh se zkorigoval, jde se nakupovat.“ Přijdou-li dobrá čísla, investoři si řeknou: „Hurá, ekonomika posiluje, budou větší zisky, jde se nakupovat.“
Myslím, že v hlavách většiny převládá přesvědčení, že to je velmi krátkodobý jev vyvolaný nákladovými šoky – jako bylo přerušení dodavatelských řetězců za covidu či růst cen energií v souvislosti s válkou na Ukrajině –, že to brzo odezní a vrátíme se do eldoráda extrémně levných peněz.
Akcie v USA byly již před pandemií extrémně drahé jak historicky, tak ve srovnání s ostatními regiony. Po propadu cen na začátku pandemie se trh rychle vrátil vzhůru. Jak se později ukázalo, valuační prémie amerických akcií byla částečně opodstatněná, protože tržby i ziskovost největších firem rostly nebývalým tempem a doháněly růst cen akcií. Ty ovšem pokračují v růstu v očekávání toho, že výkonnost amerických firem poroste donekonečna stejným tempem. A to je podle mě nerealistické.
Myslím si, že boj s inflací není u konce a návrat k období levných peněz je v nedohlednu. Zdá se mi, že trh se ještě bude muset přizpůsobit dlouhodobě vyšší ceně peněz. Více zadlužené firmy budou čelit problémům s refinancováním svých dluhů, zadlužené vlády budou přinuceny k rozpočtové dietě. Hospodářský cyklus bude rozkolísanější a do cen aktiv se začne promítat větší riziková prémie.
Podpořte Reportér sdílením článku
Zakladatel magazínu Reportér.