Tajné svěcení v Berlíně, výslech v Bartolomějské a černá ovce rodiny

Vyrůstal ve vesnici Slovenská Kajňa asi šedesát kilometrů severovýchodně od Košic. Otec byl tesař, matka vedla domácnost. Rodiče se starali také o hospodářství s dvouhektarovým polem.

Katolická víra se v rodině Ihnátových brala jako samozřejmost. V neděli se chodilo do kostela, jinak se ale o duchovních věcech doma nemluvilo. 

Na průmyslovce v Humenném vystudoval obor měření a regulace technologických procesů. Po maturitě se hlásil na studium teologie do Bratislavy, ovšem nebyl přijat.

Místo toho dostal povolávací rozkaz k železničnímu vojsku. Dva roky cestoval po armádních posádkách a kontroloval přístroje na měření radioaktivity.

Při jednom z výjezdů do Ostravy poznal salesiánské kněze, kteří mu poradili, že může studovat na kněze tajně a působit v rámci podzemní církve. Po ukončení vojny se za ostravskými salesiány vrátil.

Rodina nechápala

Svůj příklon k náboženství přibližuje takto: „V osmnácti letech jsem prožil osvícení na dvou poutních místech – na hoře Živčáková u Turzovky a Mariánské hoře v Levoči. Těmito hlubokými zážitky se můj život změnil, například jsem na dvacet roků úplně přestal pít alkohol – nechtěl jsem dopadnout jako lidé, které jsem kolem sebe na východním Slovensku viděl. A slíbil jsem si, že budu usilovat o duchovní cestu.“ 

O svém rozhodnutí stát se knězem několik let neřekl ani rodičům. „Měli by strach,“ říká a dodává: „V dětství nás s bratrem přihlásili do Pionýra a třeba dědeček z matčiny strany byl nadšený komunista, dokonce se chtěl přestěhovat do Sovětského svazu.“ Když jeho životní směřování vyšlo najevo, rodina prý jeho pohnutky nechápala. „Stal jsem se tak trochu černou ovcí rodiny,“ svěřil se pro Paměť národa.

V Ostravě bydlel u příbuzných a byl zaměstnán v továrně na destilaci ropy (Ostramo). Podal si rovněž přihlášku do kněžského semináře v Litoměřicích, ale opět byl odmítnut. V roce 1972 se rozhodl, že bude studovat na kněze tajně. Začal se vzdělávat pod vedením kněze Josefa Novosada, mezi jeho učitele patřil rovněž chartista, teolog a bývalý politický vězeň Josef Zvěřina, který v komunistických lágrech strávil čtrnáct let. 

Vysvěcen v Berlíně

Do ilegálně působící salesiánské kongregace vstoupil řeholními sliby ve svých pětadvaceti – tedy v roce 1975. O tři roky později se přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat v podniku na výstavbu kolektorových sítí (Subterra). „Výhoda byla, že jsem tam měl o týden dovolené víc,“ vysvětluje Jan Ihnát, který v té době hodně pracoval se salesiánskou mládeží. „Měl jsem na starosti asi dvacet dospívajících. Jezdili jsme na výlety, hráli fotbal, trávili společně prázdniny,“ vzpomíná.

Kněžské svěcení přijal 2. listopadu 1985 v Berlíně z rukou tamního kardinála biskupa Joachima Meisnera, který v dobách totality tajně vysvětil sedm desítek kněží z Československa. Zajímavost: do stejné diecéze patřil východní i Západní Berlín, přičemž Meisner byl jakýmsi vyslancem papeže Jana Pavla II. za železnou oponou (tato část Německa je ovšem tradičně spíš protestantská). 

Duchovní službu vykonával až do listopadu 1989 skrytě, vedle mládeže patřily do jeho působnosti také novomanželské páry. I v řadách tajné církve měla Státní bezpečnost informátory, proto ani Jan Ihnát neunikl výslechu. „Předvolali mě do Bartolomějské, oťukávali si mě. Asi rok jsem pak chodil po ulicích s taškou na břiše, abych nepadl bolestí, až do něj dostanu ránu,“ vyprávěl školákům z pražských Nuslí v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

S Italy po Praze

Prvním místem jeho porevolučního, již oficiálního kněžského působení se stal kostel sv. Kříže na nároží pražských ulic Na Příkopě a Panská kousek od Václavského náměstí. 

Několik let zde sloužil spolu se salesiánem, jenž rovněž prošel komunistickým žalářem a na něhož později zavzpomínal v publikaci Josef Kubín – člověk v nesprávné době na správném místě. „Obdivoval jsem mimo jiné jeho smysl pro humor,“ říká Jan Ihnát, který se i v tomto směru stal jeho následovníkem a pod jménem Giovanni Tanhi (pozpátku Ihnat) dodnes sestavuje a rozdává sborníčky krátkých vtipů na každý den v roce. „Aby lidem pomohly nést tíhu dne a uchovat radostnou mysl,“ vysvětluje.

Jeho další zálibou je průvodcování po Praze, kterému se věnuje od počátku devadesátých let. Díky své jazykové vybavenosti vodí po městě hlavně italské turisty a přátele. 

Vytvářet domov

V roce 2000 byl svými představenými vyslán na semestrální kurz „formace“ v Římě. „Spolubratři se divili, že se ve svých padesáti letech dávám znovu na studia, ale hlad po vědění, který ve mně kdysi vzbudil otec Novosad, byl silnější,“ přibližuje své odhodlání.

V současnosti se věnuje překladům duchovní literatury, pokračuje v duchovním doprovázení jednotlivců i rodin. „Posláním salesiánů je především vytvořit zázemí. Spousta dětí dnes neví, jak má vypadat domov, nechápou, co to je rodina.“

Příběh Jana Ihnáta zpracovaly Veronika Marčuková, Anna Prokopová a Rozálie Smejkalová ze ZŠ Táborská v pražských Nuslích pod vedením Dagmar Kavkové.