Logo
Výročí Franze Kafky

Jak to, že nemáte kliky ze zlata, když tady žil Franz Kafka!

Post Image

Jak to, že nemáte kliky ze zlata, když tady žil Franz Kafka!

Play icon
25 minut
Po Kafkových stopách. V roce 1917 zapózovali na zápraží domu č. 15 sourozenci Franz a Ottla Kafkovi, v květnu 2024 totéž udělali David Herblich a majitel domu Zdeněk Kunst.

foto: Marek Knittl

Mezi chmelnicemi kousek od Blšan se nachází takřka utajená vesnice, která představovala milník v životě Franze Kafky. Strávil tady sedm měsíců, ukončil vztah se snoubenkou Felice Bauerovou, spadly z něj i některé další těžkosti a snil o přestěhování na venkov. Co si z toho může vzít současná generace, promýšlí na statku místního usedlíka Davida Herblicha parta mladých, která v Siřemi chystá festival Deziluze – i jako připomínku, že Kafka zemřel právě před sto lety.

První záchvat chrlení krve dostal Franz Kafka v noci z 12. na 13. srpna 1916 – týden po svých třicátých čtvrtých narozeninách. Rozhodl se, že pojede na zdravotní dovolenou, a vzal si volno v zaměstnání – Dělnické úrazové pojišťovně. Dvanáctého září nasedl v Praze na vlak směřující na západ. Vystoupil v Měcholupech, vesnici uprostřed chmelnic mezi Žatcem a Rakovníkem. Na nádraží na něj čekal povoz, který jej odvezl do šest kilometrů vzdálené Siřemi.

Ubytoval se u své sestry Ottly, která se tady učila hospodařit, aby si mohla splnit svůj sen a odjet na zkušenou do některého ze vznikajících kibuců na území Palestiny (dnes Izrael). Majitel statku a její švagr Karel Hermann (manžel nejstarší sestry Elli) musel narukovat do války a na siřemských polnostech se v těžké době hodila každá pomoc. Ottla jako nejmladší ze tří sester Kafkových byla navíc Franzovým nejbližším člověkem v rámci rodiny, se kterou měl jinak napjaté vztahy. 

Kafka první dny v Siřemi spíše protrpěl – alespoň to tak vypadá z jeho deníkových záznamů a dopisů, které jsou ovšem stížnostmi prodchnuté, ať se autor nachází kdekoliv. Do sebe pohrouženého pojišťovacího úředníka rozčilovalo kejhání hus, rámus povozů, bušení z kovárny a ze všeho nejvíc klavír, na který náruživě hrála sousedovic dcera, s nelibostí nesl i myši, které mu řádily v pokoji… Nebylo toho málo, s čím se vegetarián z Prahy musel na venkově potýkat. Zároveň je třeba brát tyto lamentace i jako literární nadsázku…

Přečtěte si také

Kde máte zlaté kliky?

„Jako první sem po revoluci přijela Marta Železná. Chodila s batohem po vsi a vykřikovala: ‚Jak to, že nemáte kliky ze zlata, když tady žil Franz Kafka!‘,“ vzpomíná David Herblich – jediný z místních obyvatel, který se siřemským pobytem slavného spisovatele dopodrobna zabývá. Tehdejší manželku ředitele televize Nova, která stála v čele Centra Franze Kafky, následovali další návštěvníci pátrající po stejných stopách. „Ale zas tolik jich nebylo,“ poznamená náš průvodce.

Zkraje dvacátého století byla Siřem samostatná obec s třemi sty padesáti obyvateli, třemi hospodami a několika obchody. Dnes tady přebývá sotva sedmdesát lidí (většina jsou chalupáři) a patří pod tisícihlavé Blšany. Z dřívějších služeb nezbylo nic. Na začátku války Němci vystěhovali českou menšinu, poté Češi odsunuli německou většinu. Na místo původních obyvatel přišli volyňští Češi, obývající severozápadní část Ukrajiny. David Herblich shrnuje: „Utíkali před Stalinem, a než sem dojeli, Stalin byl tady.“

Sotva se dosídlenci ze Sovětského svazu pustili do obnovy zpustlých hospodářství, přišla kolektivizace. „Můžu se vzteknout, když slyším, že Volyňáci neuměli sedlačit. Uměli – a jak! Jenomže co mohli dělat, když jim bolševici všechno zabrali a museli nádeničit v JZD!“ zvedá hlas David Herblich. Také jeho prarodiče přišli do Čech z oblasti někdejší Volyně. „Za tři sta tisíc korun koupili tohle stavení, skládalo se na to celé příbuzenstvo, nerozdávalo se to zadarmo,“ ukazuje na dům s jeleny ve štítě.

Přečtěte si také

Jak mu dnes rozumět

Na dvoře u Herblichů sedí kolem stolu parta mladých lidí s notebooky. Od dubna tady tráví každý víkend, aby připravili další ročník festivalu Deziluze. Třídenní sérii koncertů, výstav, besed a dalších vystoupení pořádají na různých místech už deset let. „Jasně že do toho zapojíme Kafku,“ říká Marianna Cimburová, která vystudovala produkci na DAMU. Dodává: „Pro nikoho z nás doteď neznamenal nic víc než povinnou četbu – navíc dost úmornou, skoro vůbec jsme těm textům nerozuměli. O to zajímavější pro nás je, co teď zjišťujeme.“ 

Součástí letošní Deziluze bude audiowalk – možnost projít si zhruba deset míst spojených se spisovatelem a jeho dílem a poslechnout si zdramatizované minipříběhy, které se k nim vážou. „Třeba za mostem, kterým se vchází do Siřemi, připomeneme jednu scénu z jeho deníku,“ říká Marianna Cimburová: „Když sem přijel již o pár měsíců dříve za svou sestrou poprvé, vysadil ho drožkař u hospody. Kafka byl zmatený, že ho Ottla nevítá. Chtěl se zeptat na cestu, ale štamgasti mu odmítli poradit, dokud  si nedá pivo. Přitom on byl abstinent. Otevírá se tím jedno z témat, které mezi našimi vrstevníky rezonuje: Opravdu to bez alkoholu nejde? Musíme pít, abychom nebyli divní?“ Autorka zmíněné dramatizace Johana Peroutová doplňuje další postřeh: „Kafkovským tématem, které se nás dotýká, je určitě i vztah s rodiči. A také jeho pokusy o důvěrnější blízkost s ženami. Nejlépe se dokázal vyjadřovat textem a moc se s partnerkami vlastně nevídal. Což se taky dá vztáhnout na naši generaci: v jednom kuse si píšeme textovky, spousta z nás má vztah na dálku, v osobním kontaktu býváme bezradní…“

Většina z týmu Deziluze ještě studuje – vesměs školy jako AMU, UMPRUM, AVU či ústecká fakulta umění a designu. Vedle festivalového programu řeší také spoustu praktických věcí ohledně přípojek vody a elektřiny, záchodů, ubytování… „Vychází nám vstříc paní starostka z Blšan, stejně jako zdejší soukromý zemědělec. Můžeme používat obecní pozemky, radnice uhradí cisterny a kontejnery na odpad, pan Vostřel nám dal k dispozici některé své budovy – včetně bývalé barokní sýpky,“ pochvaluje si produkční Marianna Cimburová.

Přečtěte si také

Zámek je tady u nás

Sýpka se tyčí na obzoru nad vsí, jdeme se tam podívat. Projdeme sadem rodiny Herblichových, kde budou během festivalu jídelní stánky, dětský koutek, antikvariát, blešák a bar jménem Kocovina. 

„Pokud je pravda, že pobyt v Siřemi inspiroval Kafku k napsání románu Zámek, pak tou dominantou nad vsí je právě tahle sýpka,“ říká Marianna, když stoupáme po louce vzhůru. „Kafkologové vedou spory, jestli to byla Siřem, nebo Frýdlant, ale já mám jasno: bylo to tady,“ dodává přesvědčeně David. Do Frýdlantu jezdil Kafka služebně, aby řešil problémy bezpečnosti v tamních fabrikách, navíc tam jeho sestra Ottla jeden čas studovala zemědělskou školu. „Jenomže Frýdlant je město a Zámek se odehrává na vsi,“ odmítá David umístění románu do severočeského města, jehož textilní továrny byly na seznamu Dělnické úrazové pojišťovny, kde byl Kafka zaměstnán. „Přečetl jsem celý román snad desetkrát a podtrhával si popisy konkrétních míst a zmínky dalších reálií. Spousta těch detailů sedí přesně na Siřem.“

Vrznou vrata a vcházíme do vyklizeného třípatrového prostoru, kde budou přes den probíhat přednášky a odehraje se tady noční část festivalu. Celá sýpka se navíc stane součástí světelné instalace.

Přečtěte si také

Do psaní se nehrnu

V lesíku kousek od sýpky může návštěvníka překvapit řopík – jeden z typizovaných bunkrů, které byly součástí nikdy nevyužitého opevnění vybudovaného v předvečer druhé světové války (lidové pojmenování je odvozeno od zkratky ŘOP, kterou používalo Ředitelství opevňovacích prací). Drtivá většina řopíků se nachází v pohraničí, ovšem na západě od Prahy zasahovaly Sudety až hluboko do vnitrozemí. „Zdejší osídlení bylo až na výjimky německé, prý to byl další z důvodů, proč se tady Kafka jako německý Žid cítil dobře – mluvilo se tady jenom německy,“ říká David Herblich. 

„Píšeš něco?“ vyptával se Kafky jeho přítel a nakladatel Max Brod, když potenciální hvězda jeho stáje dál zůstávala v Siřemi. „Nepíšu. Ani má vůle se do psaní nijak zvlášť nehrne,“ zní citace z jednoho z Kafkových dopisů. Jeho životopisec Reiner Stach, který v souvislosti s Kafkou a Siřemí mluví o „přehození výhybky“ v autorově nazírání na sebe sama, dodává: „Byl fyzicky oslabený, ale jinak dokonale zaopatřen a svobodný.“  

Svou roli hrálo i to, že se Kafka mohl alespoň fyzicky vzdálit od výčitek svých rodičů, zejména otce, který se nemohl smířit s tím, že jeho prvorozené dítě a jediný syn není schopen převzít odpovědnost za rodinné jmění. Hermann Kafka pocházel z chudé jihočeské vesnice a mohl být právem pyšný na to, kam to dotáhl – i díky věnu své ženy Julie: k obchodu s galanterií v přízemí Kinského paláce na Staroměstském náměstí. Rodina rovněž investovala do založení podniku na výrobu azbestu, kde otec učinil tehdy sotva třicetiletého Franze společníkem, odpovědným za provoz i hospodářské výsledky. 

Jenomže mladému Kafkovi se do špinavého a hlomozícího provozu na pražském Žižkově nechtělo docházet, a když už se tam objevil, zapisoval si do deníku věty plné lítosti nad osudem dílenských dělnic. Po příchodu ze zaměstnání si v brzkém odpoledni raději doma schrupnul (do svých jedenatřiceti bydlel společně s rodiči), aby pak mohl, až zbytek rodiny usne, do pozdních nočních a někdy i ranních hodin psát a psát. 

Přečtěte si také

Dům číslo patnáct

V Siřemi jako kdyby Kafkovi narostla křídla. Čerstvě diagnostikovanou vážnou nemoc považoval podle dostupných pramenů za dobrý důvod, jak si před okolím a zejména před sebou samým obhájit své poslání, za které považoval literární tvorbu. To mu zřejmě dodalo energii i k tomu, aby ukončil po pěti letech vztah s nejtrvalejší láskou svého života a snoubenkou Felice Bauerovou – mimo jiné pod záminkou, že s nejistými zdravotními vyhlídkami není odpovědné se ženit a zakládat rodinu. 

„Dlouho jsem si myslel, že se rozešli tady u rybníka, když sem za ním Felice přijela vlakem z Berlína,“ líčí David Herblich. „Pak mi ale kafkologové vysvětlili, že se o pár dní později sešli ještě jednou a naposled v Praze, když Franz navštívil rodinu Brodových.“ Stojíme u vybetonované nádrže na návsi, kterou místní dodnes v létě využívají ke koupání. „Tamhleten pramínek teče z vodárny u lesa, takže je to krásně čisté,“ informuje David. 

Některým odborníkům na Kafku má za zlé, když opakovaně tvrdí, že spisovatel celou dobu bydlel v domě číslo 35, který už neexistuje – v padesátých letech šel k zemi a na jeho místě vzniklo hřiště. „Podívejte na tu fotku!“ zvedá David opět hlas. „Z toho průhledu je jasné, že za nimi je tenhle akát a dům,“ porovnává starou fotografii, na které stojí Franz a Ottla Kafkovi v otevřeném průchodu, s dnešní skutečností. „Stoprocentně to byla patnáctka.“

Míříme k domu čp. 15, přijíždí sem bílá škodovka s nápisem Strabag. „Zděnku, můžeme na chviličku?“ volá David na souseda vracejícího se z práce. „Určitě, pojďte dál,“ zve nás majitel dovnitř. „Vidíte, muselo to být focené tady,“ zdůrazňuje David a ukazuje průhled ze sourozeneckého portrétu z roku 1917. „Ubytoval se opravdu v pětatřicítce. Tam ho ale rušil ten klavír a hluky z ulice, tak se přes den přesouval sem, kde měl větší klid na psaní.“

Pro své tvrzení, že Kafka trávil dny v domku, na jehož dvoře se právě nacházíme, má David Herblich ještě další indicie: „Tohle jsou chlívky, kam chodil krmit prasata, tady vidíte obrys vrat, před nimiž byla pořízená tahle fotka,“ ukazuje místa zachycená na historických snímcích. Za důkaz považuje i následující citaci z Kafkova deníku: „Husí rybník před okny už někdy zamrzá, děti krásně bruslí…“ Vysvětluje: „Odsud mohl pozorovat hladinu. Z pětatřicítky neměl šanci, rybník je výš.“ 

Přečtěte si také

Havel, Forman a předseda

Zdeněk Kunst je třiatřicetiletý stavař a dům číslo patnáct koupil před sedmi lety. Předchozí majitelé prý souvislost s Kafkou nezmiňovali. „Asi se domnívali, že by to kupce spíš odradilo – že jim pak budou klepat zvědavci na okna,“ říká muž, který pochází ze severočeského Duchcova a nemovitost vlastníma rukama vzorně opravuje. Jemu samotnému prý takový zájem nevadí: „Lidí, kteří by sem přijeli kvůli Kafkovi, je minimum. Vloni tady byli čtyři, letos jste první. Ono taky proč by to dělali, když tady nic není,“ podotkne.

Jedinou připomínkou osmiměsíčního pobytu Franze Kafky v Siřemi jsou momentálně dobové fotografie, které David Herblich umístil na nástěnku u někdejší zemědělské váhy. V původní sušárně chmele z roku 1900 provozuje rovněž galerii, kde výtvarníci příležitostně vystavují svá díla tak či onak spojená s kafkovským odkazem. „Nejvíc lidí sem přijíždělo v devadesátých letech, většina byla z ciziny. Kdyby na náves nevyšel někdo z naší rodiny, nic by se asi nedozvěděli. Táta umřel před dvěma roky, teď už je to jenom na mně,“ říká šestačtyřicetiletý syn.

Sousedi si vyměňují historky o lišce, která dáví drůbež: „Už je skoro nepouštím ven,“ obhlíží Zdeněk Kunst hejno kachen a perliček, povykujících pod pomrzlým ořešákem. „Minulý týden jsem přišel o tři kusy.“ – „A víš, co se stalo mně?“ reaguje David a ukazuje v mobilu článek z Žateckého deníku o tom, jak šestačtyřicetiletý zdrogovaný muž z Podbořanska při honičce s policisty naboural svůj chrysler. „Stejnej věk, stejný auto. Místní škarohlídi mají žně. Volal jsem do redakce, ať tam přidaj iniciály, aby bylo jasný, že to nejsem já. Prej nesměj, kvůli ochraně osobnosti.“

Pokračujeme v obhlídce vesnice. „Tady býval národní výbor. Někdy v šedesátých letech se tady objevili Havel a Forman. Pohrávali si s nápadem, že zfilmují Zámek. Nenapadlo mě nic jiného než zajít za předsedou výboru, ale ten vůbec nevěděl, o kom ti dva mluví. Když mu ukázali Kafkovu fotku a přiblížili mu, o koho jde, prohlásil prej: ‚Takovej mladej a tak brzy umřel? Škoda ho.‘ Přitom tehdy ještě žil pan Hýna z kovárny, kterej si Kafku pamatoval. Kdyby se stavili u nás, babička s dědou by jim to řekli. Sice rusky, ale řekli.“

Přečtěte si také

Opálený jako sedlák

„Mnohem víc než svým tělesným stavem se zaobíral obrazem, který snad mohl vyvolávat – úředník, který bez vnějších příznaků nemoci polehává na louce a nechává se sestrou vykrmovat dokulata, uprostřed války a obklopen těžce pracujícími lidmi,“ líčí Kafkův životopisec Reiner Stach spisovatelův pobyt v Siřemi. Pokračuje: „Kafka si takový tlak pravděpodobně jen domýšlel, to však stačilo, aby lékařské pokyny hodil za hlavu a stále víc se podílel na zemědělských pracích, které ho beztak lákaly. Trhal šípky, založil zeleninovou zahradu, na kolenou vyhrabával ze země brambory a krmil dobytek, dokonce řídil koňské spřežení, štípal dříví a zkoušel to – ne zvlášť šikovně – s pluhem.“

David Herblich si je jistý, že Kafka také docházel na návštěvy do domu, který v roce 1948 koupili po přesídlení z ukrajinské Volyně jeho prarodiče a kde sám dodnes bydlí. „Do konce války patřil nějakým Feiglovým, o kterých se Kafka v denících zmiňuje. Měli sedm dcer a Franzovi se nejvíc líbila nejmladší, která nosila na rameni králíčka.“

Kafka nikdy nestrávil mimo domov víc času než v Siřemi. Zůstal tady i přes zimu, spával pod otevřeným oknem. „Krvácení ustalo, žádná horečka, jen časté pokašlávání a mírně zrychlený tep upomínaly na to, že zde není na dovolené,“ píše Reiner Stach. „Přibral tři a půl kila, od pasu nahoru byl opálený jako sedlák a vypadal lépe než za spoustu předcházejících let. (…) Felice ho zastihla úplně změněného. Čekala zdrceného člověka, jemuž je nutno dodat odvahy v jeho nemoci. Jenže Kafka nebyl vůbec zdrcený a rozčilovalo ho, jak se Felice pouští do výkladů o nutnosti převařování mléka a nevhodných pokojích bez dostatku světla.“ V Siřemi nakonec zůstal až do konce dubna 1917. 

Ještě před odjezdem svěřil o devět let mladší sestře svůj sen: „Vlastní domek na vsi, zahrada, políčko, toť prý vše, co potřebuje,“ uvádí Reiner Stach ve druhém svazku své trilogie, nazvaném Roky poznání. A doplňuje, co si k tomu Ottla poznamenala: „Sama si myslím, že tu nemoc mu seslal Bůh, bez ní by se ven z Prahy nikdy nedostal.“ 

Přečtěte si také

Mladý Franz ze Žatce

Po návratu do rodného města začal Kafka trávit volná odpoledne v Ústavu pro pomologii, vinařství a zelinářství u Trojského zámku na břehu Vltavy. V září 1918 věnoval svoji dvoutýdenní dovolenou brigádě v ovocnářské školce v Turnově. „A neměl tam pocit, že by mu unikalo cokoliv příjemného,“ uvádí životopisec Stach. „V rámci festivalu nadhodíme i otázku města versus venkova a návratu ke kořenům. To je taky generační věc: rádi jezdíme na chaty a chalupy, nějakým způsobem se snažíme vracet na venkov. Čím to vlastně je?“ ptá se Marianna Cimburová za pořadatelský tým Deziluze. 

Siřem ožije kafkovskými motivy od pátku do neděle poslední víkend v červnu. Hlavním tématem bude povídka Proměna, ve které se autorovo alter ego Řehoř Samsa promění v obří hmyz, děsící své okolí. Proměnu svého druhu předvedou drag queen Miss Petty, raper Cringe Prince, kapela Ida the Young, česko-německý umělec Yasha 96… Přiblížit Kafkovo dílo přijedou studenti bohemistky a germanistiky z Filozofické fakulty UK, jeden ze stánků bude zaměřen na prevenci duševních onemocnění.

Možnost projít vesnicí a poslouchat přitom prostřednictvím QR kódů nahrávku o Kafkovi zůstane i po skončení festivalu. U sýpky vznikne altánek nazvaný Kafkova vyhlídka, na návsi u kostela bude umístěna samoobslužná chladnička s nealko nápoji. „Myslíme si, že Siřem je významné místo s ohromnými možnostmi, které jsou zatím minimálně využité,“ říká zakladatelka a šéfka festivalu a dodává: „Chceme to tady rozhýbat a zjistit, jak lidi zareagují. Pak uvidíme. Největší dík patří Davidovi, že nás u sebe nechá bydlet a pracovat. Tak snad nám to vydrží a nesežerem se. Viď, Davide?“

David Herblich se nenechá vykolejit a pokračuje v lamentacích na nepřesnosti v dosavadních informacích, které o místech Kafkova pobytu v Siřemi šíří někteří historici a amatérští badatelé. „Jsem teď zvědavý na celovečerák, který v Praze o Kafkovi natáčí Agnieszka Hollandová. Byla tady vloni, prošla si Zděnkův dům i s cimrou, kde Kafka četl, psal a pozoroval sedláky na poli. A víte, kdo hraje mladýho Franze? Znáte kavárnu Mlsná koza v Žatci? Tak jejich syn. To nevymyslíš!“

Podpořte Reportér sdílením článku