Logo

Báječné rande 

Post Image

Báječné rande 

Play icon
17 minut

ilustrace: Tomski & Polanski

Muž s dívkou přicházejí na neobyčejně sledované utkání – tak začíná povídka psaná pro červnový magazín Reportér.

Vysoko na kopci nad městem zářil v noční obloze zbrusu nový stadion, slavnostně nasvětlený barvou vlajek vzácných hostí, prostou bílou a karmínově červenou. Nad ním burácelo několik vrtulníků, dva z nich patřily bulvárním zpravodajským serverům, třetí byl policejní a pozorně sledoval blízké okolí dnešního klání. Jako jediný nemířil ostrým paprskem reflektoru hluboko do ulic, stačila mu gyroskopická hlava kamery termovize.

Ještě před deseti lety by se tu na starém stadionu odehrál normální fotbalový zápas, dnes je to samozřejmě minulost. 

„Asi půjdeme pěšky,“ usmál jsem se na Stellu, když jsme spatřili přetékající vozy tramvají i autobusů a nehýbající se zácpu všemožných elektroaut – na dnešní utkání mířilo snad celé město.

Přikývla.

Její drobná postava nestačila mým dlouhým krokům, musel jsem zpomalit, abychom mohli jít důstojně vedle sebe, i tak jí po ramenou freneticky poskakoval vysoko vyčesaný nazrzlý ohon sem a tam.

Dřív bych vítězoslavně třímal v rukou vstupenky, teď jsem Stelle ukázal QR kód v telefonu odemykající naše Face ID, které nám umožní vstup na tenhle novotou zářící svatostánek, vybudovaný společným úsilím magistrátu a ministerstva. 

Stadion budoucnosti.

Stadion, jaký ve městě dosud nebyl.

Stadion Milana Kundery. 

Bylo přirozené, že nová stavba ponese jméno některého z nejznámějších českých spisovatelů, a to poté, co se dospělo k názoru, že nemůže být pojmenována po nejlepším českém spisovateli, protože komise nebyla s to se rozhodnout, který to přesně je. Nepomohlo ani referendum. A nemohla by to být žena? Stadion Boženy Němcové? Marie Pujmanové? Radky Denemarkové?

Přečtěte si rozhovor s autorem povídky

Nakonec vznikla shoda, že jméno nejlépe mrtvé autorky bude nést stavba na přilehlých pozemcích, kde byl přistavěn kongresový hotel. Developer, který věděl, komu má vlézt do zadku (lépe řečeno, do kterých děr má strčit jaký obnos jako do prasátka, aby přeměnil kdysi sportovní pozemky na kancelářské a obytné), vyřešil otázku pojmenování hotelu šalamounsky: George Elliot Congress Centre.

Stoupali jsme kopcem, jehož vyvrcholením byla tahle monstrózní stavba, ke které mířily davy lidí a ukazovaly nám cestu. Přemýšlel jsem chvíli nad slovem vyvrcholení a shlížel vedle sebe na rázující postavu Stelly. 

A už jsme stáli před oním hotelem, jehož majitel vyřešil situaci pojmenování šalamounsky. Hned několik desítek metrů vedle začínala nejmodernější technikou vybavená betonová stavba s kapacitou devadesát tisíc návštěvníků. My jsme nemířili přímo ke vchodu CH, který vedl k našemu sektoru na tribunách – odbočili jsme do úzké uličky, kterou uzavíral speciální tunelový vjezd, kolem něhož stály nizoučké vyvýšené stupně pro několik desítek pečlivě vybraných hostů. Prostor pro ultra VIP. Než jsme vešli, prohnal se kolem nás dav vulgárně skandujících fandů, Stella polekaně uskočila.

Podpořte Reportér sdílením článku