Chybička se vloudí aneb Když jsi na pochybách, něco zamumlej

Ze stanu, kde byla vedlejší „festivalová“ šatna, se ozýval nekompromisní hlas, který zcela jasně a bez skrupulí popisoval chybu. Tu chybu udělal člen jiné kapely, obývající sousední prostor. V tom našem jsem byl zatím jen sám a dělal, že tam nejsem, jen překvapeně poslouchal závěr projevu, který připomínal výbuch třaskaviny.

Co na to říct? Každý dělá chyby. 

Při našich koncertech se skoro vždycky nějaká stane. A otázka je, kolik toho rozpoznají ti, kdo na koncert přišli. 

Pojďme si to rozebrat a zaměřme se na naši partu. Dvě kytary, basa, bicí, hlavní zpěv a sbory.  Chyba ve sborech je podle mě skoro neodhalitelná. Sbory totiž dost překrývá hlavní zpěv a to je pro posluchače slušná maskovací síť. O něco hůř se skrývá chyba při hře na kytaru. Většinou se stane, že sáhneš (těsně) vedle, ale většinou to také hned slyšíš, a tudíž okamžitě napravíš. I zde máš celkem pohodlnou skrýš, která je postavená z rytmický sekce buben–basa, a když zareaguješ rychle, tak si skoro nikdo ničeho nevšimne. A jsme u basy. Zde už můžeme mluvit o tom, že občasná chyba je střela, která pevnost zasáhne, ale rozhodně hradbu neprorazí. No a teď hlavní zpěv. V mém případě jde nejvíc o to, že mi někdy vypadne kousek textu. Řeším to tak, že ho rychle nahradím jiným slovem nebo poodstoupím od mikrofonu a použiju oblíbený Murphyho zákon: „Když jsi na pochybách, něco zamumlej.“

Horší varianta je, když začneme písničku a já najednou vím, že nevím, jak začíná. Většinou to adrenalin nějak nahodí a někdy, pokud je to hit, pomůžou lidi po výzvě: „A teď vy!“ Z kapely ale nikdo nepomůže. Dvakrát jsem je takhle všechny oběhl a ptal se, jak to začíná, a nikdo nevěděl. Jejich tváře měly podobný výraz jako tvář občana africké země Zimbabwe po otázce, kdo vyhrál Stanley Cup.

No a teď se dostáváme k bubeníkovi. Pokud vypadne z rytmu, lze jeho chybu zaregistrovat. Pokud se ale kapela tváří, že je vše o. k., soustředěně s nadšením pokračuje a případně strhává pozornost na svou stranu, i tohle je jen okamžik. Sice se stal, ale mizí jako pomalejší auto po pravé straně na dálnici. Jenže každá kapela má odpouštěcí chybový filtr nastavený jinak. 

A tak se z vedlejší šatny ozval roztřesený hlas: 

„Omlouvám se, tu chybu už nikdy neudělám.“

„Máš pravdu, tu chybu už opravdu nikdy neuděláš,“ odpověděl hlas toho, který chybu odhalil, a zjevně tím vynesl verdikt. Do všeříkajícího ticha se ozvaly tóny zvukové zkoušky kapely, která hrála před náma. 

Zničehonic jsem si vzpomněl na citát Friedricha Nietzscheho: „Bez hudby by byl život chybou.“ 

A já doplňuji, že i bez té, kde občas někdo něco podělá.