Ta polévka je vynikající! Varšava po dvaceti letech: moderní město a skvělá kuchyně

Ne, to město v roce 2003 nevypadalo tak jako po zničujícím povstání před osmdesáti lety. Ale rozdíl oproti tomu, co jsem zažil při své první návštěvě Varšavy před jednadvaceti lety, a v atmosféře, jakou zakusíte v polské metropoli nyní, je i tak ohromný.

Varšava tehdy, rok před rozšířením Evropské unie o Polsko i Česko, na mě působila jako Praha ze začátku devadesátých let. Starobylé jádro polského města, z něhož po roce 1944 zbyly jen trosky, sice už bylo pár dekád znovu postaveno podle dobových fotografií a kreseb, ale jinak byla Varšava spíš šedivá. Oprýskané budovy, v hospodách vládl zvláštně šarmantní, avšak ušmudlaný duch čerstvého postkomunismu. Tradiční studená polévka z červené řepy, chłodnik litewski, kterou jsem si tehdy dal na jedné z hlavních tříd, mi vysloveně nechutnala, takže jsem zavrhl polskou kuchyni jako takovou. Klasická chyba, mohlo mi dojít, že často není problém v národní kuchyni, ale v tom, jak se k ní přistupuje. Protože chłodnik, který jsem měl ve Varšavě letos v květnu, s vyváženou chutí najemno rozmixované řepy, jogurtu a čerstvého kopru, mě přiměl k rozhodnutí, že si tuto studenou polévku prostě musím zkusit sám připravit (ano, je možné, že se mi za dvacet let změnily chutě, ale stejně).

Ostatně i místo, kde jsem chłodnik měl, představuje jeden ze symbolů toho, jak moc se Varšava změnila.

Jde o restauraci Dock 19 v rekonstruovaném a moderně přestavěném komplexu někdejší elektrárny Powiśle. Ve shluku budov převážně z červených cihel míchaných s moderními prvky a pěší zónou se nacházejí obchody, kavárny se zahrádkami a další gastronomické podniky. 

Jako v Bostonu 

Na leteckých záběrech natočených po válce, které můžete na velkém plátně vidět v Muzeu varšavského povstání, ale taky na YouTube, se na místě dnešního trendy komplexu Elektrownia Powiśle nalézají jen trosky. Ale i před jednadvaceti lety, když jsem do Varšavy poprvé cestoval, sice znovu postavená elektrárna stála, jakkoli už nic nevyráběla, ale mám intenzivní pocit, že jsem si k těm místům u řeky Visly ani moc netroufal jít. Letos začátkem května jsem tam ale zasedl na oběd na zastřešenou terasu s šedými lehkými židlemi a stoly, barem a dřevěnou podlahou.