Váza za 50 tisíc mě nebaví, mé věci musí být dostupné, říká Pelcl

Nedávno jste se podílel na oživení výroby takzvaných květinových stolků, které byly kdysi v Československu velmi populární. Jak to vzniklo?

Poslední dobou dost spolupracuju s kluky z Master & Master, hlavně proto, že jsou mladí, je to malá firma a nemají předsudky těch rádoby zkušených výrobců. Navíc jejich věci jsou fajn a mají takový čerstvý esprit, což se mi líbí. Často jsme spolu diskutovali o sortimentu, o věcech, které dělat, protože všech možných produktů už je tolik a konkurence je tak velká, že trh je naprosto zaplněný. Se zakladatelem firmy Ondřejem Zitou jsme si vzájemně říkali nápady a jednou přišla řeč na květinové stolky. Protože to je kus nábytku, který ze sortimentu výrobců trošku zmizel.

Co je to vlastně za nábytek?

To byl takový typický kus zařízení téměř každého bytu, v 50., 60. i 70. letech ho u nás vyráběla spousta firem, pak ale začal postupně mizet. Nicméně kytky mají lidé dál, různě je rozestavují po zemi a po nábytku. Tak jsme si říkali, že zkusíme nějakou novou edici, a vznikly květinové stolky ve dvou rozměrových variantách, větší a menší. Jde o jednoduchý kus nábytku, kdy si člověk kompozici udělá sám, protože kytky jsou různé, malé, velké, kaktusy, palmičky. Stolek se skládá z horizontálních desek různého tvaru a kovových částí, dodává se to naplocho v krabici, takže si to každý jednoduše sešroubuje sám.

Navrhujete domy, interiéry, ale i vázy, skleničky a také kompostér… Má to všechno nějaký společný, jednotící prvek?

To je složitá otázka. Že by tam byla nějaká jednotící tvarová forma, to asi ne, protože je to z různých materiálů a pro různé výrobce nebo klienty. Společný jmenovatel všech těch věcí asi je, že chcete lidem usnadnit jejich bytí. Aby s tím byli spokojeni a aby jim to zpříjemnilo život. Chcete, aby měli radost ze života – a když k tomu přispějí vaše výrobky, je to skvělé. Dělal jsem například hodně sklo, obrovské série ve sklárnách Crystalexu, které šly do celého světa. A jednou mi napsala paní až z Buenos Aires, že z mých skleniček pije červené víno, že jsou úžasné a že je má ráda. Proto to člověk dělá, myslím.

Oblíbený materiál? Kov

Četla jsem, že z materiálů vás baví hlavně kov, je to tak?

Určitě. Kov je velice jednoduchý materiál, který se snadno spojuje montáží nebo svařováním. Vedle dřeva je jedním ze základních materiálů a tradice v Česku je veliká, strojírenský průmysl tady byl už od Rakouska-Uherska a zámečnické řemeslo bylo velmi rozšířené. Navíc s kovem se dobře dělá, není drahý a dá se jakkoli povrchově upravovat. Akorát když z toho člověk dělá židle, tak ty plechové sedáky studí. Ale zas na zahradní nábytek to nevadí.

Máte ještě další oblíbený materiál?

Sklo je úžasné v tom, že je to jediný materiál, který je transparentní, tedy kromě některých plastů a polykarbonátů. Sklo popírá samo sebe, je to hmota, ale vlastně není, to je na tom úžasné. A je to materiál, který je naprosto odlišný od jiných. Pak porcelán, to je další materiál, který je fajnový, krásný, ale zase technologicky dost složitý. Hrníček je docela nákladné vyrobit a všechny porcelánky v Evropě tak trošku bojují o přežití.

Proč?

V minulosti bývalo tradicí, že se porcelán kupoval jako soubor a byl uchován v takzvaném skleníku, vitríně. To už se příliš neděje a i skleníky jako takové vymizely, podobně jako květinové stolky. Nádobí a skleničky jsou totiž uchovávány jinde, v kuchyni. A porcelán už není, co býval, tedy takový symbol klidu a rodinné společenské atmosféry. Stal se z něj běžný produkt, kdy jdete do supermarketu a koupíte si šunku, máslo, kus vepřové kýty a dva talíře. Je to degradace samozřejmě, ale porcelán se valí z východu a ztratil exkluzivitu. Dělal jsem nějaké malé série pro maličké firmy a pak i větší soubory, také redesign cibuláku pro Český porcelán Dubí. Problémy ale má většina evropských výrobců.

Jak funguje spolupráce s výrobci? Někdo vás osloví, nebo i vy se na někoho obracíte, když vás něco napadne?

Způsob, kdy člověka něco napadne a osloví nějakého výrobce, se moc nepoužívá, protože to nefunguje. Mnohem lepší je, když je to naopak, tedy že oni něco chtějí po vás. Když už se odhodlají a osloví vás, začíná skutečná spolupráce. Když vy něco nabízíte, je to takové nezávazné. Samozřejmě když s někým děláte delší dobu, je ten vztah jiný. A když teď dělám s kluky z Masters, třeba jim řeknu, že mě v noci něco napadlo, načmárám to a pošlu jim to mailem. A oni odpovědí: Super, pojďme se o tom bavit.

Věci mě napadají v noci

Zmínil jste, že vás napadají věci v noci, to máte často?

V noci je nějak víc času na přemýšlení. Jednou mě třeba napadlo, že bych mohl udělat knížku o designu pro děti, do té doby jsem psal jen pro studenty a dospělé. Anebo přemýšlím o různých konstrukčních detailech. Přes den je takový shon, že na to není klid. A když vás už něco napadne, vzápětí někdo zavolá.

Nosíte si s sebou blok na poznámky?

Když mám tašku, tak jo. A v peněžence mám samozřejmě papírky na poznámky. Nebo si něco vyfotím, načmárám. Dřív jsem skicoval mnohem poctivěji, teď už to nepotřebuju, stačí mi rychlý záznam myšlenky, nepotřebuju krásnou kresbu. I třeba večer, když sedím na pohovce a o něčem přemýšlím, mám blízko skicák nebo sešit. Blok je dobrý v tom, že otočíte stránku, ale pak se k tomu můžete vrátit. Když si něco poznamenáte na volný jednotlivý papír, za měsíc už ho nenajdete.

Co vás inspiruje? Každodenní život?

Inspiruju se hlavně sledováním lidí. Člověk všechny ty věci dělá pro ně. Obvyklá odpověď na podobnou otázku je příroda. To říkají všichni a mě už to štve. Samozřejmě že jako jo, že člověk vnímá přírodu a různé tvary, které objevuje. Ale mně je třeba Grand Canyon ukradený, zajímavý je pro mě New York. Člověk pozoruje lidi, dívá se, co mají na sobě, jaké mají šperky, brýle.

S tím souvisí možná i určitá deformace z povolání, máte ji?

Určitě. Když jsem například u někoho na návštěvě a sedíme u stolu, trochu do něj nohou strčím a zkouším, jestli se kýve, i když to po mně nikdo nechce. Jen tak pro sebe, nevím, proč to dělám. Nebo nějakou židli si člověk podvědomě testuje, aniž by musel.

Jak zařídit, aby výrobky lidem dělaly radost, byly kvalitní, ale zároveň nestály moc?

Někteří návrháři či architekti se orientují na drahé věci a na bohaté klienty, protože jim to dává možnost pracovat na projektech, které jim střední třída nemůže zaplatit. V designu je to podobné, někdo dělá skleněné vázy, které stojí třeba 50 tisíc, to mě ale nebaví. Mě spíš baví dělat věci, které si může koupit normální, běžný člověk a přitom jsou vizuálně zajímavé. Takže se to snažím nějak skloubit. Trhy jsou zamořené levnými věcmi a nemá smysl, aby jim člověk konkuroval.

Kompostér jako součást bytu

Stalo se vám někdy, že jste něco navrhl, ale nedalo se to vytvořit?

Stane se to. Věci mohou být obtížně vyrobitelné nebo jejich výroba zbytečně drahá. Proto je dobré, když má designér určité řemeslné základy. Například je dobré vědět, že nemohu navrhnout spojení pomocí určitého šroubu, když se pak k tomu šroubu nedostanu. Člověk obvykle spolupracuje s konstruktéry z výroby a měl by jejich profesi chápat a umět ji využít. Ne říct: Tady to máš a vyřeš to. Teď je trošku problém u studentů, že na počítači se dá všechno nakreslit a vizualizovat snadno a rychle, pak ale ta konstrukce už je příliš nezajímá. Často se přitom stane, že to nejde vyrobit tak, jak autor zamýšlel.

Na jaký výrobek jste nejvíc pyšný?

Jsem docela rád, že jsem navrhl například kompostér jako součást bytového zařízení. Bavilo mě navrhovat produkt, který má především ekologickou funkci. O ekologických hlediscích všichni často mluví, zejména mladí, ale potom si objednají pizzu, kterou jim přivezou z druhého konce města. Vznik kompostéru trval docela dlouho, protože na plastové věci se musí vyrobit kovové formy, které jsou drahé a u kterých nemůžete chybovat. Bylo to složité a hodně jsem konzultoval s konstruktéry, kteří kovové formy na vstřikování plastů dělají. Je to jiné, než když vyrábíte kovovou židli. U té uděláte první prototyp, tlačí vás do zad, druhý vás tlačí někde jinde, tak to změníte a třetí už je dobrý. Tady to bylo komplikovanější.

Je nějaká věc, kterou jste ještě nenavrhl, ale chtěl byste?

Dělal jsem různé věci, které se točí kolem bydlení, bytů a člověka, kromě oblečení. Stoly, židle, porcelán, sklo – ale nedělal jsem příbory. Jednou jsem soupravu navrhl pro českou firmu Toner, vyrobily se prototypy, byly i na mé retrospektivní výstavě v Brně, která probíhala od listopadu 2021 až do září loňského roku. Pak to ale nějak usnulo, takže třeba příbor bych chtěl ještě někdy udělat.

Jaký je vůbec vkus Čechů, pokud jde o design?

Není to nic úchvatného. Vkus souvisí zejména s výchovou, s působením na mladé lidi od raného věku. Například ve Skandinávii se tomu mnohem více věnují, a proto mají tamní lidé mnohem lepší vkus.

Co je to lepší vkus?

Například víc rozumí tomu, proč si pořizovat určitou věc, a ne jinou, co to znamená, jestli daný produkt potřebuju, nebo ne, jestli ho musím mít, nebo nemusím. Víc o tom přemýšlí. U nás se estetická či výtvarná výchova na školách pořád tak nějak potácí a kantoři úplně nevědí, co mají učit, nejsou na to žádné osnovy. Tím pádem je pak populace lehce ovlivnitelná reklamou.

Jaké postavení má český design v Evropě, ve světě? Ví se o nás?

Upřímně, moc se o nás neví. Proč? Protože nemáme za zády velké podniky, zvlášť co se týká spotřebního zboží a nábytku. Po revoluci přišla spousta cizích firem a české podniky koupila, takže jediná oblast, kde jsme teď známí, je sklo, nábytek vůbec. Malí výrobci nemají finance na to, aby jezdili na veletrhy, a když tu není významná základna výroby, designéři mohou jen obtížně prorazit.

Co plánujete do budoucna?

Člověk musí dělat na několika projektech současně, nemůžete dělat jen jednu židli pro jednu firmu, protože výroba všech produktů docela trvá. Takže skáčete z jednoho na druhé. Teď dodělávám jeden rodinný dům v Kersku, pak objekt vyhlídkové nástavby na střeše domu v Opavě. Nějaké sklo, nábytek, ale také design dveřních klik. Takže práce je dost.