Až nad tátovým hrobem nám došlo, že se nikdy nesmíme rozbratřit, říká Petr Forman 

Od 23. srpna roku 1964 čili od porodnice spolu byli neustále. „Seděli jsme v jedné lavici na základce i na gymplu,“ vzpomíná v podcastu Petr Forman. „Pak jsme sice začali chodit na jiné vysoké školy, brácha na umprumku, já na loutkárnu, to je pravda – ale v téže době uprostřed osmdesátých let začaly v Praze divadelní poutě, na kterých jsme spolu hráli. A pak už přišla revoluce. Založili jsme divadlo, koupili si jeden velký barák, v něm tvořili představení, jezdili spolu po světě. Všechno ve dvou! A ono to je asi jako ve většině manželství – když jste si pořád na očích, začínáte s tím druhým lehce ztrácet trpělivost, je to daň za velkou lásku.“

Petr Forman vypráví, jak začalo přibývat drobných, vlastně nesmyslných nedorozumění a jak to bylo oběma bratrům líto.

Když roku 2018 zemřel jejich otec Miloš Forman, došlo dvojčatům, že je třeba jakýmkoliv sporům předcházet. „Táta by z nich totiž byl vysloveně smutný. Když cítil, že je mezi jeho nejbližšími nějaké napětí, vždycky se zeptal na heslo: Heslo? A ostatní museli odpovědět jediným slovem: Rodina!“

Petr Forman vzpomíná, jak si s Matějem nad tátovým hrobem řekli, že vůbec nic v životě nestojí za to, aby se přestali mít rádi.

„Tehdy jsme si v klidu sedli a zapálili doutníčky, což nás taky naučil táta – doutníček je dobrej, protože na něj si musíte vyhradit čas, nemůžete s ním běhat jako s cigaretou. Dohodli jsme se, že sice budeme mít společné divadlo i nadále, ale rozdělíme si zodpovědnost a jeden druhému už nebudeme do jeho práce moc kecat. Najednou se nám strašně ulevilo. Vídáme se jen občas, moc spolu už ani nehrajeme, ale podle mě jen čekáme na chvíli, kdy zase něco velkého uděláme opravdu společně.“