Terapeutické rodičovství pomáhá osvojeným dětem překonat strach z dalšího zklamání

Setkáváme se v Praze na konferenci, která se věnuje tématu terapeutického rodičovství. Posluchačům jste kromě samotné metody odvyprávěla i několik příběhů z praxe. Řeknete mi taky nějaký?

Jeden vám povím, ale musím si dát pozor, aby nebylo poznat, o kom mluvím. Jednou jsem potkala chlapce, který žil prvních několik let svého života se svou biologickou rodinou, měl i jednoho sourozence. V rodině ale bylo hodně násilí a drogy, děti byly krutě trestané. Nakonec byly z rodiny odebrány a začaly žít v pěstounské rodině, následně šly do adopce. V náhradní rodině onen chlapec dobře fungoval a až do dospívání se mu tam dařilo. Pak se to ale změnilo.

Co se stalo?

Utrhl se ze řetězu, začal utíkat z domu, pil, přidal se ke špatné partě. Jeho náhradní rodiče se to snažili zvrátit, ale marně. Nakonec z jejich domu odešel nadobro. Pro rodinu bylo velmi těžké vyrovnat se s tím, že je od sebe úplně odřízl. Kdykoli s ním měli možnost mluvit, vždycky mu opakovali, že ho mají rádi, že na něj stále myslí a chtějí se s ním vídat. On s nimi ale nechtěl mít nic společného.

To muselo být těžké.

Bylo, ale jednoho dne nastal obrat. Chlapec napsal svým náhradním rodičům dopis, kde stálo, že je zase chce mít zpátky ve svém životě. Dneska už je to dospělý muž a jejich vztah je mnohem lepší. Co tím příběhem chci říct, je hlavně to, že někdy jako rodiče musíte dlouho čekat, než uvidíte, že děti, které za sebou mají těžké věci, jsou v pořádku.

Bezpečné vztahy

Vždycky jste chtěla jít cestou klinické psychologie?

Vlastně to byla náhoda. U maturity jsem nedopadla moc dobře, čímž padl i můj plán věnovat se vědě. Šla jsem na jinou univerzitu, než jsem původně chtěla, studovat zoologii a fyziologii. Jenže tam mi řekli, že si musím přibrat ještě něco. Podívala jsem se na seznam předmětů a řekla si, že psychologie zní zajímavě. A to mi změnilo život.

Na co, respektive koho jste se chtěla zaměřit?

Vždy jsem chtěl pracovat s dětmi, včetně těch s mentálním postižením. Zajímala jsem se také o podporu lidí s duševními obtížemi. Mohlo mě mimo jiné ovlivnit i to, že moje máma celý život trpěla depresemi a asi neměla ani lehké dětství.

Kdy se vaše profesní cesta nasměrovala k dětem, které vyrůstají bez biologických rodičů?

Nejdřív jsem pracovala s dětmi s poruchami učení a s Downovým syndromem. Pak jsme se ale museli kvůli manželově práci přestěhovat a já si našla nové místo v dětské nemocnici v Oxfordu. Konkrétně v týmu, který pracoval s rodiči, jimž hrozilo odebrání dětí. Pak jsme se po pár letech museli, opět kvůli práci, stěhovat znovu. Začali jsme žít ve Worcestershiru, kde jsme dodnes, už třicet let. Opět jsem tu hledala zaměstnání a zjistila, že se tu zrovna otevírá úplně nová služba na podporu pěstounů.

Co jste do té doby o pěstounské péči věděla?

Všechno jsem se musela naučit. Znala jsem behaviorální terapii (přístup, který se používá k léčbě duševních poruch a onemocnění. Předpokladem je, že poruchy chování jsou naučené reakce, které je možné se přeučit – pozn. red.). U pěstounských rodin, respektive dětí v pěstounské péči, jsem ale brzy zjistila, že u nich tento přístup nefunguje. Hledala jsem, co by fungovat mohlo, a narazila tehdy na amerického psychologa Dana Hughese, který měl zrovna přijet přednášet do Londýna. Řekla jsem si, že se pojedu podívat, o co jde. Když jsem si ho vyslechla, věděla jsem, že je to přesně to, co chci dělat.

Daniel Hughes dlouhodobě pracuje v terapii s dětmi, které zažily takzvané vývojové trauma. Ti nejbližší, kteří měli dítě ochraňovat, se stali zdrojem ohrožení či nebyli přítomni vůbec. Vy jste na jeho práci a poznatky navázala a tak vznikl koncept terapeutického rodičovství. Jeho předností je, že se sami rodiče učí, jak přistupovat k dítěti, které prožilo ve svém životě hodně těžké věci. Ukazuje se, že to má větší efekt, než když s traumatizovaným dítětem chodí rodiče „jen“ na terapii několikrát do měsíce.

Nejdřív jsme hledali již existující program na podporu pěstounů, ale žádný nám nevyhovoval. Nakonec jsem ho tedy napsala sama a tak vznikla kniha Nurturing Attachments Training Resource (v českém překladu vyšla pod názvem Terapeutické rodičovství – pozn. red.), která je postavena na práci Daniela Hughese. Je to metodika pro výuku náhradních rodičů, kteří se během osmnácti sezení naučí, jak přistupovat k dětem, jak zvládat jejich záchvaty hněvu, strach, nejistotu. Nejdřív jsme to nabízeli u nás v organizaci, pak se to pomalu začalo šířit po Anglii a pak i za její hranice. Nyní už vznikají i výzkumy, které zjišťují, zda je tento přístup k dětem efektivnější a zda díky němu náhradní rodiny méně selhávají.

Co přesně je potřeba se v rámci terapeutického rodičovství naučit?

Bavíme se o dětech, které ztratily rodiče, některé zažily zneužívání, zanedbávání. Jsou velmi nejisté, často vystrašené, traumatizované, nejsou odolné, mají strach. Lidem často nedůvěřují, bojí se toho, že je zase někdo zklame. Jejich reakce tedy nejsou takové, na jaké jsme zvyklí či které bychom očekávali. Náš program přináší způsob výchovy, který dětem pomáhá cítit se ve vztazích bezpečně. Rodiče se učí chápat, proč se jejich děti chovají jinak, proč jdou rychle do útoku nebo do obrany a jak na to reagovat.

Rodiče tedy chápou a dokážou přijímat, co dítě k jeho jednání vede?

Ano, Daniel Hughes tento přístup nazval PACE, což je zkratka ze slov playfulness, acceptance, curiosity a empathy (v překladu hravost, přijetí, zvídavost a empatie). Je to ústřední myšlenka terapeutického rodičovství a dá se říct, že je to způsob bytí, postoj k životu a k lidem v něm. A řekla bych, že to platí pro každý vztah, nejen pro náhradní rodiče a jejich děti.

Máte s tímto programem ještě další plány?

Napsala jsem společně s kolegy knihu, která je postavena na stejných principech, ale zaměřuje se na vzdělávání, tedy jak k těmto dětem přistupovat ve škole. Nyní píšeme to samé i pro dětské domovy a taky pro lidi, kteří pracují v sociální oblasti. Hlavní myšlenka je stále stejná: tyto děti se dostávají do stresových situací mnohem rychleji a častěji, působí jako nevychované, zlobivé. Ale to je omyl, nejsou zlobivé, nýbrž traumatizované.

Čtyři děti versus třicet

V Česku funguje model, že děti do tří let jsou umístěné v kojeneckých ústavech, starší v dětských domovech. V lednu 2025 se kojenecké ústavy pro nejmenší děti po patnácti letech debat zruší. Jsme jedna z posledních zemí, která kojenecké ústavy stále ještě má. V Anglii se oproti tomu do ústavu nedostávají děti mladší deseti let. Opravdu to tak je?

Zcela výjimečně tam můžete dítě mladší deseti let potkat. Dětské domovy jsou ale v Británii obecně určené pro starší děti. Co je třeba ocenit, je, že se dětské domovy snaží, aby si děti udržely vztahy se svými rodiči, ať už biologickými, nebo náhradními.

V Británii jsou skoro tři tisíce dětských domovů, v Česku jich máme 145. V průměru jsou u vás v jednom dětském domově čtyři děti, v Česku přes třicet.

Je to tak. Tyto domovy jsou státní, ale taky bývají často soukromé a ty si pak pronajímají místní úřady. Některé z nich jsou dobré, některé ne.

Je něco, za co britský systém náhradní a ústavní péče kritizujete?

Jedna z věcí, která mi vadí, je, že když se u nás děti odeberou z biologické rodiny, jdou nejčastěji k pěstounům a pak přecházejí do adopce. Rodinu tedy ztrácejí hned dvakrát. V některých částech Velké Británie mají už programy, jejichž ambicí je, aby se pěstoun, když si k sobě vezme dítě, stal ideálně v budoucnu jeho adoptivním rodičem. Rodiče ovšem musejí počítat s tím, že to může dopadnout i jinak a dítě se třeba vrátí zpátky do své biologické rodiny.

Vím, že někteří náhradní rodiče se této nejistoty obávají. Toho, že by se dítěte, o něž pečují, museli vzdát…

Chápu, ale tato životní nejistota by se měla přesunout na dospělé. Nemá to být dítě, kdo přichází o dvě rodiny.

Dalším tématem, které je v Česku spíše opomíjené, je podpora a pomoc pro biologickou rodinu. V Česku se děti odeberou, už jen málokdy se ale řeší, za jakých okolností by se dítě mohlo vrátit a jak pomoci rodičům, aby péči zvládali. Je v zemích na západ od nás běžnější, že se stát po určitou dobu snaží biologické rodině intenzivně pomoct?

Ani tady to není ideální. I u nás je dost rodin, které by mohly být schopné dál vychovávat své děti, pokud by se jim dostalo náležité intervence, včetně vyřešení jejich vlastní traumatické minulosti.

Co by se v tomto ohledu mělo změnit?

Jeden z problémů tkví v tom, že podpora pro biologické rodiny vypadá nejčastěji tak, že se snažíme dívat na to, jak vychovávají svoje děti a jak by je měly vychovávat lépe. Jenže my bychom se měli zabývat hlavně tím, co tito rodiče prožili, když byli sami dětmi, a jak jim pomoct překonat špatné věci, které se jim staly. Rodič, který selhává, totiž nejčastěji sám zažil nehezké dětství. Jeden z programů ve Velké Británii, který se mi líbí, se jmenuje Pauza. Zaměřuje se na rodiče, jimž se narodí jedno, druhé, třetí dítě… a všechny se jim postupně nebo naráz odeberou. Úkolem sociálních pracovnic je, aby se rodiče z té pasti, kdy znovu a znovu přicházejí o své dítě, dostali.