Parfém je teleport, který vás přenáší v čase a emocích

Co je pro vás osobně vůně?

Jednak je to pro mě teleport, který mě přenáší v čase a v emocích na různá místa a do různého období. Vůně je pro mě taky výrazový prostředek. Podle toho, jak je kdo navoněný, hodně poznáte. Třeba jestli chce člověk působit hlasitě, zajímavě, nebo introvertně. Vůně mi signalizuje, jak se někdo cítí, co má rád, co reprezentuje.

A jak voní Češi? Lze říct, že saháme po určitých vůních?

Češi chtějí vonět čistě a spíš méně nápadně. Inklinujeme i k přírodním esencím a máme rádi, když se do parfému přidá nějaká lehká přírodní složka. Základ je u nás zatím pořád spíš neotravovat a působit spořádaně. Nemáme tady úplně ten východní přístup, že chceme být výrazní a aby to kolem nás vonělo na tři metry.

Chceme spíš jedinečné vůně, nebo ty známé z reklam a parfumerií?

Nemohu moc generalizovat, protože žiju v Praze a v konkrétní bublině, takže lidé kolem mě většinou voní zajímavě a snaží se mít něco unikátního. Ale kdybych se měla pokusit to zobecnit, tak si myslím, že u nás funguje, že si člověk najde dva tři parfémy, které pak používá celý život. Trh v Česku je úplně jiný než třeba v Paříži, kde jsou lidé zvyklejší na těžší vůně, my jedeme hodně květy, čistotu a pudrové vůně. A všechno umírněně.

Je správné najít si, jak říkáte, dvě tři své vůně, nebo je lepší parfémy víc střídat?

Je to úplně stejné, jako bychom se bavili o módním stylu. Je dobré mít po celý život jen jeden střih, který nám sluší? Je to otázka. Když najdeme správný střih na svoji postavu, je to geniální a proč to řešit. A pak jsou lidé, kteří to mění. Já osobně jsem nenašla svůj parfém, který by pro mě byl geniální. A jsem za to vděčná, protože díky tomu jsem se začala o vůně zajímat. Závidím ale lidem, kteří najdou svůj parfém. Okolí ho totiž vždycky bude mít s tou vůní spojeného. Všichni to známe, že vůně je extrémně silné médium.

Jak jste se vůbec dostala k výrobě parfémů?

Začalo to před sedmi lety a jsem úplný samouk. Milovala jsem vůně a tehdy jsem se dostala k některým niche parfémům (ty se nerodí v továrnách, ale v malých, většinou rodinných dílnách – pozn. red.). V Praze u Staroměstské byl takový obchůdek, jmenoval se Madlen – a já se do toho zamilovala. Studovala jsem tehdy hudební skladbu a do toho pracovala v jedné galerii. Šéf tehdy chtěl, aby to tam hezky vonělo, tak jsem se toho chopila, jenže nás ze všech těch chemických vůní bolela hlava. Tak jsem se dostala k esenciálním olejům a začala si s nimi hrát. Je to vlastně trochu podobné jako při skladbě hudby.

Jako když se učíte vařit

Jak to?

Taky pracujete s něčím, co je čistě vjemové. Hrála jsem si s tóny a lidé na to začali dobře reagovat. Pak jsem se ještě spojila s kamarádkou, která dělá interiérový design, a doplnila jí interiéry vůní. Najednou mi lidé začali říkat, že by to chtěli nosit i jako parfém.

Jak jste se vlastně tvorbě parfémů učila?

Metodou pokus a omyl, hledala všechny možné informace na internetu. Měla jsem kliku, že jak jsem se to učila sama, vytvořila jsem si vlastní jazyk. A taky jsem měla štěstí, že se mi náhodou povedly asi první tři nebo čtyři formule. Od toho jsem se pak odpíchla a pracuji s tím dodnes. Mám pár formulí, které fungují. A pořád se učím o nových molekulách tím laickým způsobem, co k sobě jde, co k sobě nejde. Jako když se učíte vařit.