Celý život bojuju se životem, říká výtvarník Jaroslav Róna

„Zavolali mi z německého velvyslanectví, že prý by se se mnou Frank-Walter Steinmeier rád sešel před sochou Franze Kafky. Politici se většinou s autory pomníků nestýkají, což může být i tím, že ti sochaři bývají mrtví, uznávám – čili Steinmeier využil faktu, že jsem zatím živej. Ze setkání jsem byl dost nervózní a zároveň poctěn, ale dopadlo to dobře, nakonec jsem ho několikrát rozesmál.“

Jaroslav Róna státníkovi vyprávěl, jak byl před více než dvaceti lety vyděšený z představy, že by Kafkovu pražskou sochu v Dušní ulici tvořil někdo jiný než on. Proto se na čtyři měsíce uzavřel do dobrovolné klauzury, přečetl vše nejen od Kafky, ale i o něm a neustále přemýšlel, jak pomník správně navrhnout. „Říkal jsem si, že jestli soutěž nevyhraju a bude tam stát socha od někoho jiného, nikdy už tamtudy nepůjdu, psychicky bych to nesnesl.“ 

V podcastu Róna podrobně popisuje, jak se díky četbě povídky Popis jednoho zápasu rozhodl Kafku rozdvojit a jednu figuru posadit na ramena druhé: „Dostalo to směs tajemnosti, strašidelnosti a zároveň lehké směšnosti, což všechno v Kafkově tvorbě je.“

Ve více než hodinu trvajícím podcastu se ke Kafkovi ještě několikrát vrátí. Vybaví si například spisovatelovu hořkou zmínku o tom, že je člověk tak často něčím vyrušován, až nakonec vlastně neví, od čeho je vyrušován. „To znám,“ směje se sedmašedesátiletý Róna, „to se na mě výborně hodí. Mám obrovské pnutí tvořit, ale ono to často z nějakých praktických důvodů nejde. Vlastně bych řekl, že celej život bojuju se životem…“