Parkour ze sociálních sítí je spíš na efekt. Ten skutečný je dřina

Parkour je poměrně mladý sport, odkud se vlastně vzal?

Pochází z Francie, kde ho na přelomu století zpopularizovala skupina Yamakasi a zejména David Belle, to je takový otec parkouru. Jeho tatínek Raymond byl voják a ve francouzské armádě podstoupil speciální výcvik, který byl inspirován takzvanou přirozenou metodou Georgese Héberta. Ta obsahovala například překonávání překážek s břemenem na zádech. Tento výcvik Raymond později využil i v práci hasiče, dál se zdokonaloval, specializoval se například na slaňování z helikoptéry.

A syn David ho sledoval…

Ano, Davida to odmala fascinovalo, a když povyrostl, začal s kamarády na sídlišti zkoušet různé pohyby přes překážky tak, jak si představoval, že je dělal při práci jeho otec. Snažil se překonávat překážky, což byly lavičky a zdi, bezpečně, rychle a efektivně, vymýšlel nové triky. Jeden z Davidových kamarádů, Sebastien Foucan, se věnoval akrobacii a do parkouru přidal i salta, i tím začal být parkour pro ostatní velmi líbivý.

Oficiálně se parkour sportem stal až v roce 2019, do té doby to byla hlavně pouliční aktivita. Dnes se v něm soutěží, spadá pod sportovní federace. To ale někteří parkouristé kritizují, tvrdí, že jejich zábava tím ztratila svobodu a nezávislost. Rozumíte jejich argumentům?

Je spousta lidí v naší komunitě, kteří si přejí, aby parkour zůstal na ulicích a nesoutěžilo se v něm. Minimálně stejně je ale i těch, kteří vítají, že parkour dostává jasná pravidla, mají možnost soutěžit a budovat sportovní kariéru. Pak je tu ještě skupina parkouristů, kteří byli proti soutěžím a pak rychle otočili. V Česku je rivalita patrná i v tom, že jsou tu oficiálně dvě parkourové organizace – jedna pod Českou gymnastickou federací, druhou je pak Česká asociace parkouru. Ta dlouho tvrdila, že soutěže nepodporuje – a teď má vlastní ligu, závody. Parkour se během několika let stal velmi populárním, dělá ho víc a víc lidí a logicky vzrostla potřeba si poměřovat síly. Ale to, že se z něj stal sport, neznamená, že ho někdo dál nemůže dělat jen tak pro zábavu. Za mě je skvělé, že je tady možnost volby.

Vy jste s parkourem začínal jak?

Na sídlišti v Kladně, kde jsem vyrůstal. Viděl jsem film Okrsek 13, kde právě David Belle neuvěřitelně běhal a skákal. Byl jsem v šesté třídě a s kamarádem nás to tak pobláznilo, že jsme to odpoledne po škole začali zkoušet taky. Učili jsme se stylem pokus–omyl. Někdy jsme se potloukli, ale druhý den už jsme trénovali znovu, jindy jsme se zranili hůř a byli mimo hru delší dobu.

To mi nahráváte. Pro spoustu lidí je totiž parkour synonymem pro zranění. Je nebezpečný?

Já jsem si jedno ze svých nejhorších sportovních zranění přivodil na skateboardu. Tenkrát mi parkour vedle skejtování přišel jako bezpečnější volba, ale dneska bych už na to asi nevsadil.

Proč?

V Česku se v parkouru soutěží ve dvou hlavních disciplínách – ve speedrunu a ve freestylu. A v druhém případě musím říct, že někteří kluci to při závodech zbytečně hrotí a riskují, dělají triky, které mají sotva natrénované. Pak z toho bývají zlomené kotníky, holeně, vykloubená ramena a podobně. Podceňují silově kondiční přípravu, vydrží dva poháry a jsou zničení. Na parkourových závodech je snadno poznáte, jsou oblepení tejpy od hlavy k patě, mají zpevňující ortézy.

Teď nevím, jestli jste rodiče, jejichž děti koketují s parkourem, spíš nevyděsil.

To je ale právě perfektní příklad, na co si dát pozor. Parkour je populármí, občas toho lidi zneužívají, vědí, že když otevřou kroužek v lokalitě, kde není, bude zaplněný raz dva. Pak se může stát, že kurz vedou kluci, kteří nemají žádné trenérské vzdělání ani zkušenost s prací s dětmi. Parkour je bezpečný, když pro dítě vyberete správný klub, který má vyškolené trenéry s licencí, má kvalitní vybavení. Trenér by měl volit trénink tak, aby ho dítě daného věku zvládlo, aby se učilo přiměřenou úroveň techniky. Ideální je, když se můžete jako rodič jít podívat na lekci. U dětí by trénink neměl být jen o parkouru, ale měl by podporovat všestranný rozvoj, všechny pohybové schopnosti – rychlost, sílu, vytrvalost, obratnost, koordinaci. Když dáte dětem tento základ, pak je teprve můžete posouvat v technikách parkouru na vyšší úroveň.

Jak velkou roli sehrály u nárůstu obliby parkouru sociální sítě?

Zásadní. Parkour je ohromně zpropagovaný přes YouTube a youtubery, jako je Tary. Jenže v jejich podání už ani nejde o parkour. Ukazují dětem jen jeho výseče, které mají upoutat, je to parkour na efekt. Děti pak přijdou do kroužku a zjistí, že parkour není o tom, že hned umí spoustu triků, kterými se chlubí na sítích. Že je pořádná dřina se je naučit, že na parkour musíte hodně trénovat a postupujete po malých krůčcích. Polovina dětí po půlroce odejde, přijde jim jednodušší se natáčet v parku. Ale ti, co zůstanou, v sobě díky parkouru probudí lásku k pohybu.

S olympiádou nepočítám

Kdy vám došlo, že jste v parkouru dobrý?

Byl jsem na gymnáziu, koukal jsem na zahraniční videa s parkourem a zjistil jsem, že dost z toho umím taky. Tehdy jsem dostal nabídku vyrazit do Mnichova na akci, na které se náhodně sešli ti nejlepší parkouristé té doby. Byly tam světové hvězdy z Ruska, Anglie, Španělska, Dánska – a já s nimi mohl poměřovat síly. Plnili jsme různé výzvy a já byl jeden z mála, co je zvládli stejně jako Daniel Ilabaca, světová parkourová ikona. Říkal jsem si, že by nebylo špatné se parkouru začít víc věnovat, jenže přišly problémy s koleny a zády, najednou tu byla maturita, nástup na vysokou a já to všechno nestíhal řešit, takže jsem si s parkourem dal pauzu.

Kdy jste se k němu vrátil?

V prváku na vysoké jsem zapracoval na silově-kondiční přípravě, abych zpevnil tělo a chránil se před zraněními. Musel jsem změnit pohybové návyky za nové, „zdravější“. Byla to dlouhá cesta, a tak jsem začal parkour alespoň učit, než jsem ho mohl provozovat zase naplno. Soutěžit jsem se rozhodl až po pandemii covidu, absolvoval jsem všechny české poháry a všechny jsem hned vyhrál, stejně tak mistrovství republiky. Tím jsem se dostal do reprezentace a přišla možnost účastnit se mého prvního Světového poháru v parkouru ve Francii. Do přípravy jsem dal všechno, ale dva týdny před jsem si vykloubil palec na levé noze a k tomu jsem ještě dostal virózu s horečkami. Byl jsem tak namotivovaný, že jsem nohu před startem neustále ledoval a vítězství jsem nakonec vůlí urval. Byl jsem vítěz, ale úplně zničený.

Co po závodu nejvíc bolí?

Je to extrémně náročné na klouby, na kolena, na kyčle, na ramena. Uvědomil jsem si, že jestli chci dál dělat parkour profesionálně, uspět na dalším světovém poháru, musím změnit trénink. Bylo potřeba se víc starat sám o sebe. Ubral jsem z výkonnostního parkouru, skutečný parkourový trénink mám teď jen jednou týdně. Zbytek je o posilování, zvyšování úrovně fyzické zdatnosti a k tomu ideomotorika, kdy sleduju dráhy a představuji si, jak je nejlépe překonat.

Do kolika let jde parkour dělat vrcholově?

Vím, že ho nebudu dělat už dlouho, je mi šestadvacet, to není žádný vysoký věk, ale většině kluků, se kterými závodím, je osmnáct dvacet. Já už nemám takovou rychlost, ale oni většinou selžou na nějaké překážce technicky. V tom já jsem stoprocentní, díky tomu s nimi pořád držím krok a porážím je. I tak počítám, že rok 2025 pro mě bude asi poslední závodní. Dál se už parkouru budu věnovat skrze svou vlastní akademii a budu se snažit udržet si post hlavního metodika v technické komisi parkouru.

Není pro vás motivací, že v roce 2028 bude parkour poprvé na olympiádě? Že byste si vyzkoušel vrcholovou sportovní akci?

S olympiádou aktuálně nepočítám. Je nejisté, zda v Los Angeles bude parkour opravdu součástí her, a mně tou dobou bude třicet. Myslím, že závodní kariéru je fajn utnout v době, kdy to má ještě hlavu a patu. Proto jsou pro mě závěrečnou metou Světové hry, které se pořádají jednou za tři roky. Ty další budou příští rok v Číně. Tam bych se chtěl kvalifikovat a byl bych rád, kdyby se mi tam povedlo zazářit, protože bych mohl zviditelnit parkour zase o trochu víc.

Revoluce ve školství

Říkal jste, že u nás se soutěží ve speedrunu a freestylu. V čem se tyto dvě disciplíny liší?

Speedrun je čtyřicetimetrová dráha se spoustou překážek, kterou musíte přeběhnout tam i zpět. Mužský závodní běh trvá okolo pětadvaceti vteřin. Běžíte na maximum, ten výdej energie je enormní, jde hlavně o rychlost a reakce na překážkách, v cíli jste absolutně zničená. Freestylisté zase mají sestavu poskládanou z různých triků, porota hodnotí provedení a obtížnost. Je na nich, jak si vše poskládají, sami si určují tempo, náročnost a to, jak využijí dráhu, jejich „sestava“ trvá většinou okolo pětatřiceti vteřin, jedná se spíš o silově-vytrvalostní disciplínu. Je velmi náročná na techniku provedení.

Proč v parkouru není moc dívek a žen?

V posledních pěti letech se zájem o parkour mezi ženami extrémně rozšířil, takže je jich mezi parkouristy dost. Většina jich dělá parkour pouze pro radost nebo v rámci své pracovní profese kaskadérky. Na světových soutěžích bývá žen v poměru k mužům většinou jedna čtvrtina.

Vaše diplomová práce se týkala tématu, jak parkour ovlivní člověka. K čemu jste došel?

Že vás parkour neuvěřitelně zocelí. Znám desítky parkouristů a všichni se shodují, že díky němu získali disciplínu, jen tak věci nevzdávají. Některou techniku musíte trénovat dokolečka – stokrát, pětsetkrát, tisíckrát. Jinak to nejde, aby se to tělo naučilo, dlouho trvá, než si ten pohyb zautomatizuje. Díky parkouru se také jen tak něčeho nezaleknete, odbouráváte neustále strach. Všichni moji respondenti přiznávali, že umí pracovat lépe se stresem, umí se rychle a kvalitněji rozhodovat. Parkour je perfektní nástroj pro rozvoj člověka.

Na FTVS aktuálně vedete kurzy parkouru pro učitele a sportovní instruktory. Co od toho očekáváte?

Moc bych si přál, aby se mi podařilo provést revoluci ve školách a dostat parkour do tělesné výchovy. Zájem dětí o pohyb celkově klesá, a kdyby se ve školách objevila zábavná aktivita, jakou parkour je, zvýší se naděje, že děti sport začne zase bavit. Parkour je všestranná aktivita a je ideálním adeptem na nahrazení zastaralé školní gymnastiky. A musím říct, že zatím je zájem ze strany škol veliký. I ony si uvědomují, že tělocvik se dá dělat zábavněji.

Na nesportování dětí se žehrá hodně, ale není problém spíš v tom, že tuhle generaci neumíme správně zaujmout, nadchnout pro pohyb?

Zaujmout dětskou pozornost je v konkurenci všech dnešních podnětů extrémně těžké. Přiznám se, že nemám rád, když rodiče dávají brzy dětem telefony a tablety, tím si kupují čas pro sebe. Pak je těžké je od obrazovek odtrhnout. Problém je i v tom, že rodiče nevedou děti k pohybu. K obyčejnému spontánnímu pohybu. Ať si lezou na hřištích po lanech, přelézačkách, běhají, ať jezdí na kole, koloběžkách, učí se na skejtu, základ téhle aktivity je, že to není nalinkovaná činnost, trénink, děti se mají primárně hýbat pro zábavu a pak se do pohybu zamilují. To je ten nejjednodušší recept.