Teď udělám něco pro naše lidi

Její tatínek pocházel ze Slovenska. „A maminka byla Židovka,“ začíná své vyprávění šestašedesátiletá Marie Gailová, když spolu usedáme na pohovku v pražské kanceláři organizace Romodrom, kterou před dvaceti lety založila.

Její otec přišel do Prahy v době, kdy se na Letné stavěl Stalinův pomník. Budovat základy této sochy byla jeho první práce v Čechách. „Rozhodl se, že chce žít život bílých lidí,“ nastiňuje Marie důvod, proč její otec opustil slovenskou osadu a vydal se v padesátých letech minulého století do Prahy. Dostal byt v Nuslích, kde pak Marie jako nejstarší z pěti dětí začala chodit do školy. „Spolu se mnou tam chodili i sestřenice a bratranci, ale všichni brzo skončili ve zvláštní škole. Já jsem měla štěstí, v první třídě si mě oblíbila moje učitelka, která mne pak brala k sobě domů a doučovala,“ vzpomíná Marie. Později se jejímu otci povedlo získat prestižní místo – zavážet uhlí po velvyslanectvích sídlících na Malé Straně.

Angličtina a němčina

„Otec dbal na to, abychom chodili do školy, abychom žili lepší život, než mohl žít on,“ pokračuje Marie ve vyprávění. „Táta uměl všechno udělat, zabezpečit svoji rodinu, a jelikož byl negramotný, chtěl, abychom něco byli, abychom měli dobrou práci. Říkával: Přece nebudete dělat to co já, já jsem dřel na uhlí, špinavej, to pro svoje děti nechci, vy musíte být něco lepšího.“

Vývoj však nabral jiný směr, když Mariina maminka odešla od manžela i svých pěti dětí. Otec pak rozhodl, že Marie jako nejstarší, tehdy čtrnáctiletá, už nebude studovat, ale postará se o své mladší sourozence – nejmladšímu byly tehdy tři roky. V osmnácti ji pak čekal sňatek. Když šla jednou s kamarádkou na cikánskou zábavu, na pódiu hrál kluk, který se po čase objevil u nich přede dveřmi a požádal otce o její ruku. „Tak jsem poslechla, nešlo odporovat,“ říká. Koho jste si vzala? ptám se. „Vdala jsem se do typické maďarské romské rodiny, kde platily striktní regule, jak se má holka chovat, a já přece jen pocházela z rodiny, kde bylo vše otevřenější,“ odpovídá Marie. Manželství, do něhož se narodili dva synové, Jan a Nikola, trvalo šest let.

V mezičase si Marie stihla dodělat střední hotelovou školu a po večerech se doma v kuchyni učila angličtinu a němčinu, což se později ukázalo jako dobrá volba. Ještě před revolucí pracovala v botelu Racek, vyhlášeném plovoucím hotelu zakotveném od roku 1970 v Praze-Podolí. Tehdy už byla rozvedená. Jednou tam přišel profesor indologie z berlínské univerzity Adalbert Gail, který se do Marie zamiloval. Po nějaké době se vzali. Marie za ním pak létala do Západního Berlína, společně hodně cestovali. Dnes Marie vzpomíná zejména na jejich každoroční cesty do Indie. Tam mimo jiné navštívila i Rádžasthán na severozápadu země. Předpokládá se, že právě z této oblasti pocházejí Romové. Druhý sňatek vydržel sedm let.