Od dětství mám zvláštní poruchu, říká Lukáš Hejlík ve velkém rozhovoru

Zdánlivě je to paradox. S Lukášem se dobře známe, máme k sobě blízko, ale rozhovor vzniká na dálku.

Skamarádili jsme se kdysi při Listování. Lukáše zná spousta lidí z televize, v poslední dekádě zaujal mnohé další Gastromapou, ve které doporučuje, kde se dobře najíst a napít, ale Listování je jeho životním projektem. 

Vybere si knížku a oseká ji na svižné představení pro dva až tři herce, které nemá víc než hodinu a s nímž se potom jezdí od města k městu, s občasnou zastávkou na vesnici.

A právě takhle jsme se dali dohromady. Narazil na můj stopařský cestopis, nabídl, ať stojím na jevišti mezi dvěma herci v roli sebe sama, objeli jsme stovku nejrůznějších sálů (Lukáš plánuje turné tak, aby se dala stihnout tři představení mezi pátou odpolední a devátou večer).

Letos jsme šňůru oprášili, ale on už se přidává málokdy. V Listování je principálem, na štace posílá několik hereckých part s několika různými knížkami zároveň, sám může hrát jenom v jediné. Já jezdím hlavně s Alanem Novotným a Jirkou Resslerem, které kdysi poznal v souboru brněnského Městského divadla, ale když třeba Jirka nemůže, Lukáš ho zastoupí – pořád jsme v kontaktu. A přesto jsme se shodli, že rozhovor uděláme po hlasových zprávách. Při Lukášově životním tempu bychom těžko našli dvě hodiny klidu.

STŘEDA 17. DUBNA

Kde jsem tě zastihl?

V Českých Budějovicích. Právě jdu z inspekce v bistru Na lžíci, které milujou mí kamarádi z Jihočeského divadla – dal jsem si výborné plněné knedlíky s uzeným, špenátem a cibulkou.

Nebyly právě Budějovice tvým prvním hereckým angažmá?

Byly. Ulicí, kterou teď jdu, jsem chodil i roku 2002, s hlavou plnou divadla a ideálů. Vzali nás sem se spolužákem z herecké školy Pavlem Oubramem, protože hledali dva vysoké kluky, a my máme oba 193 centimetrů, tak zní krutá pravda. Pavel tady hraje dodnes – a já s ním dodnes dělám Listování.

Ty jsi v Budějovicích vydržel jak dlouho?

Po roce mě předraftovali do brněnského Městského divadla.

Jak k tomu došlo?

Tehdy tu hostoval režisér Zdeněk Černín. Dělal Její pastorkyňu a přál si, aby Kostelničku hrála Věra Hlaváčková. Vedení divadla mu ji nechtělo dát, Černín trval na svém, došlo na kompromis: „Dostaneš Hlaváčkovou, ale tím pádem ti do role Laci nedáme Tomáše Drápelu, ale namísto něj Hejlíka, což je strašnej pařez.“ S tímhle mě Černín nafasoval – a já s ním pak šel i do Brna.

Jak to s tím pařezem mysleli?

Mě jako herce nikdy nepředcházelo nejlepší jméno. Vzpomínám třeba na první řadu seriálu Terapie, kde měli tři sta vytipovaných adeptů na jedinou roli a já se nějakým zázrakem dostal do finále s Kryštofem Hádkem. Zatímco režisér Petr Zelenka stál spíš o něj, HBO si protlačilo mě. Až na konci natáčení mi kolegové řekli, že mě tam nikdo moc nechtěl, protože „Hejlík přece neumí hrát“, a že je překvapilo, jak to bylo v pohodě… Chápu, já o sobě velké smýšlení nemám. Když se vidím na obrazovce nebo slyším svůj hlas v podcastu, často trpím. Každou chvíli dá někdo na instagram záběr z Listování, jak vejrám s otevřenou pusou, vypadá to hloupě, ale naučil jsem se nehroutit. Dokud na mě lidi chodí, až tak hrozný to snad nebude.