Americký hrdina narozený v Československu: Bojoval na krvavé Omaze, v červnu oslaví 103. narozeniny

Největší vyloďovací operace v dějinách: 6. červen 1944 – Den D. Na severním pobřeží ve Francii, v Normandii, se vyloďují desítky tisíc převážně amerických, britských a kanadských vojáků. Bitva na pěti plážích s názvy Omaha, Utah, Juno, Sword a Gold se stane jedním z klíčových momentů druhé světové války, jenž předznamená porážku Hitlerova Německa.

Ve spojeneckých jednotkách působí i lidé, jejichž předkové byli Češi. A také dvaadvacetiletý Ladislav Jindra, který v Československu vyrůstal a do Spojených států se přestěhoval. Ten se vylodí na zmíněné pláži Omaha, která později dostane přezdívku „krvavá“. V bojích tam ten den zahyne rekordní počet amerických vojáků; mrtvých je víc než dva tisíce, zraněných ještě mnohem víc.

Ladislavovi – nebo Leonardovi, jak mu v Americe říkají – je dnes přes sto dva let. Na události na pláži Omaha nevzpomíná rád. Jeho popis bitvy je takový, jaký známe z mnoha hraných i dokumentárních filmů. „Rampy vyloďovacích člunů šly dolů, skočili jsme do vody a vydali se vpřed. Plno kluků se utopilo ještě dřív, než se dostali na pláž. Můj velící důstojník to dostal. Nemohu zapomenout na pláč zraněných kluků volajících své matky o pomoc. Nic nešlo podle plánu. Doufal jsem, že přežiju, i když všude okolo bylo plno mrtvých,“ popisuje. 

Čokoláda a Buffalo Bill

Ačkoli Ladislav Jindra oslavil stovku již před více než dvěma lety, žije sám v domku na Long Islandu v oblasti newyorské metropole. Každé ráno si připraví snídani, než přijede dcera z práce a pomůže mu s domácími pracemi. Vítá mě lámanou, ale stále dobrou češtinou. Na poličce vidím destičku s českým nápisem „buď vítán, kdo s dobrou vůlí přicházíš“. 

Ladislav Jindra mi tiskne ruku, všímám si, že ta jeho je dvakrát větší než moje, i na svůj věk má pevný stisk. Poté nabídne kávu a začne vyprávět. 

Narodil se v červnu 1921 v Koňkovicích v Posázaví. Nejbližším městem byla Světlá nad Sázavou, kam se chodilo dvě hodiny pěšky. Jeho dětství nebylo na tehdejší dobu ničím výjimečné. Vyrůstal v chudých poměrech, které ještě zhoršila hospodářská krize třicátých let. Přesto se jeho rodinná situace v jedné věci oproti sousedům relativně lišila: jeho tetička Marie žila ve Spojených státech. 

V 19. a 20. století se do USA vystěhovaly desítky tisíc občanů bývalého Rakouska-Uherska. Početné skupiny tvořili například zemědělci, kteří tehdy dostávali od amerických úřadů půdu k farmaření. Další krajané se pak usazovali v nově budovaných městech – někteří se zapsali do historie, ve třicátých letech byl například starostou Chicaga kladenský rodák Antonín Čermák. 

V jiném velkém městě Ameriky, v New Yorku, se usadila Jindrova teta. Balíčky, které posílala do Československa, představovaly výjimečnou chvíli. „Vždycky nám dětem udělala radost a poslala bonbony a další sladkosti. Byli jsme chudí, a proto to byla pro mě opravdu speciální událost. Teta nám posílala i oblečení, ve kterém jsem chodil do školy. Bylo jiné a spolužáci na mě pokřikovali, že jsem Američan,“ vzpomíná dnes stodvaletý Ladislav Jindra. 

Když pak teta do Československa přicestovala, ovlivnilo to jeho život víc, než tehdy chápal. „K nám, do malé vesničky přijela návštěva zdaleka. Rodiče vymalovali dům, opravili omítky a byla velká sláva. Hostili jsme ji kuřaty a králíkem, které jsme chovali. Tehdy se maso jedlo jen sporadicky,“ vzpomíná Ladislav Jindra. Vypráví také, že jim teta přivezla dárky, třeba čokoládu. „Americká čokoláda, to bylo něco naprosto výjimečného. Ani jsem netušil, jak mi taková malá věc může přinést tolik radosti. Musel jsem se jít pochlubit dalším dětem z naší vesnice,“ říká. Později dostal další dárky – kalhoty nebo pastelky. „A taky komiks o Buffalo Billovi! To byla legenda Divokého západu. Teta mi pomohla komiks přeložit z angličtiny do češtiny. Byl jsem těmi kovboji a indiány velmi fascinován. Tehdy jsem si řekl, že bych se chtěl jednou do Spojených států podívat,“ vypráví.

Nad Evropou se tou dobou, obrazně řečeno, stahovala mračna, sousednímu Německu vládl diktátor Adolf Hitler s rozpínavými plány. Přestože Jindrovým nehrozila žádná bezprostřední hrozba, nebyli židovského původu ani se politicky neangažovali, politická situace v Evropě představovala jeden z důvodů, proč se šestnáctiletý Ladislav rozhodl přestěhovat za tetou do USA a opustit rodinu a taky těžkou práci v zemědělství. 

Vzdělání měl pouze základní, dostat se na střední školu bylo tehdy v Československu pro jeho vesnickou vrstvu neobvyklé. O zázemí nicméně při emigraci nešlo, hlavní bylo pozvání od tety, která měla americké občanství. Vyřizování dokumentů zabralo několik týdnů, než se Ladislav koncem dubna 1938 vydal z Prahy na cestu do přístavu Le Havre a odtud dále lodí Britannic přes Atlantik. Do New Yorku dorazil 8. května 1938 – tehdy asi netušil, že přesně za sedm let si bude připomínat konec druhé světové války coby několikrát zraněný a vyznamenaný veterán. 

Americký sen

Začátky v nové vlasti nebyly jednoduché. Ladislav Jindra bydlel u příbuzných, přes den pracoval a po večerech se vzdělával a učil se angličtinu, kterou po příjezdu prakticky neovládal. Tehdy se také stal Leonardem: učitelka totiž měla problém s výslovností jména Ladislav – a tak mu ho prostě změnila.

Jindra v New Yorku pracoval nejdříve v kožedělném průmyslu, pak jako pomocná síla v restauraci či klenotnictví, při zvedání těžkého skleněného dílu výlohy si přivodil kýlu. To ještě nevěděl, jaký problém bude toto zranění posléze znamenat.

V Evropě se mezitím rozhořel válečný konflikt. Hitler obsadil Československo, Dánsko, Norsko, země Beneluxu, Francii a zaútočil na Sovětský svaz. Spojené státy se držely stranou až do prosince 1941, kdy Japonsko napadlo vojenskou základnu Pearl Harbor a Hitler vyhlásil USA válku. Do armády se začaly hlásit desetitisíce Američanů, nechyběl mezi nimi ani Ladislav Jindra – tehdy stále ještě držitel československého občanství. Výsledek prohlídky před odvodní komisí ho ale zklamal. Zapsali mu do papíru 4-F, tedy odmítnutí ze zdravotních důvodů. Kvůli kýle. 

Mladý Čechoslovák se plánu vstoupit do armády vzdát nechtěl. Doufal, že by se mohl podílet i na osvobozování Československa a potkat opět svou rodinu. Našel si dvě práce, naspořil peníze a zaplatil si operaci kýly, aby měl šanci při opětovném odvodu. Při dalším pokusu o nástup do armády, v červenci 1943, už při zdravotním testu prošel. „Jenže nastal další problém. S československým pasem mi nebyla umožněna vojenská služba. Při výcviku jsem musel podepsat takzvanou naturalizační petici, čímž jsem si předběžně požádal o schválení amerického občanství,“ říká Ladislav Jindra.

V létě 1943 prošel Jindra spolu s dalšími nováčky náročným výcvikem, poté ho přemístili do Anglie, kde se soustřeďovaly jednotky pro spojeneckou invazi do Francie. „Byly nás tisíce, i několik dalších Čechoameričanů, mně se smáli kvůli českému přízvuku a říkali mi ‚Czech‘ (Čech). Výcvik a přípravy byly ještě intenzivnější, než nás jednoho dne sbalili na náklaďáky a poslali do Plymouthu v jižní Anglii, kde jsme nastoupili na loď,“ vzpomíná na okamžiky před samotným Dnem D. „A taky nás pohostili dobrým jídlem – tím jsme si uvědomili, že k invazi konečně dojde,“ říká.

Několik zranění

Den D nastal, jak již bylo řečeno, 6. června 1944. Vyloďovací operace se účastnil Ladislav Jindra coby příslušník 115. pěšího pluku 29. pěší divize. Jeho jednotka se dostala na pláž Omaha s první vlnou útoku. 

Na krvavé Omaze čelila spojeneckým vojákům nejhouževnatější německá obrana úseku a odehrály se tam nejkrvavější boje Dne D. Ladislav Jindra vzpomíná, jak na pláži brzy ležela těla tisíců mrtvých a raněných. Američtí vojáci, do nichž pálili Němci z bunkrů a zákopů na výšině nad pláží, se kryli za ježky, ocelové protitankové překážky, které na plážích umístil wehrmacht – a které mimochodem vynalezli v Československu. „Pokud někdo šlápl na minu, části jeho těla létaly vzduchem a další utrpěli zranění střepinami. My jsme jen pokračovali vpřed, jak jsme byli vycvičeni,“ říká. 

Po dlouhých hodinách bojů se americkým jednotkám podařilo vytlačit nepřítele z klíčových pozic a pláž Omahu obsadit. Americkým vojákům však nebylo jasné, zda se situace ještě nemůže otočit. „První noc jsem nespal. Zůstával jsem na stráži, což bylo obzvlášť nebezpečné – kdyby mě Němci chytili, mohli mi podříznout krk a v tichosti mě zabít.“

V dalších dnech postupovala Jindrova 29. divize do francouzského vnitrozemí. Padlé nahradili noví dobrovolníci; jednotka tak už nebyla „sehraná“ z původního výcviku a ztráty rostly. Několik zranění utrpěl i český rodák – poprvé to bylo do nohy. Ošetřili ho na polním obvazišti a za dva dny se vrátil zpátky do bojů. 

V červenci 1944 sváděli Američané těžké boje o město Saint-Lô. Ladislav Jindra, čerstvě povýšený do hodnosti štábního seržanta, velel už četě. „Naší noční můrou byly osmaosmdesátky,“ vzpomíná na obávané německé protiletadlové kanony ráže 88 milimetrů, které wehrmacht často nasazoval i proti pozemním cílům. Nebezpečí představovaly i pro Normandii typické několik metrů vysoké živé ploty: jednou se kvůli nim Jindrova jednotka dostala do částečného nepřátelského obklíčení. Jindra s pomocí bazuky zničil jeden z německých tanků, než jej granát z druhého tanku, schovaného za živými ploty, zasáhl střepinou do krku. 

Toto zranění už bylo vážné. Operovali jej v polní nemocnici a poté poslali lodí do Anglie na další léčení. „V nemocnici jsem měl postel. Nemusel jsem pospávat v dešti v liščí noře. Cítil jsem se v bezpečí, byl dostatek jídla.“ Ani tímto zraněním pro něj válka neskončila. Vrátil se zpátky do Francie a působil v týlu. Později musel jít znovu do nemocnice na další operace. S americkou armádou se toužebného osvobozování Československa napřímo nezúčastnil a s rodinou se nesetkal. S maminkou a bratry se viděl až po pár letech, širší rodina zůstala ve střední Evropě, on se rozhodl spojit život se Spojenými státy. 

Do Normandie, kde bojoval, se pak několikrát vrátil, poprvé s manželkou Věrou v létě 1999. Vzpomínky na pláž Omahu byly obzvlášť bolestivé. Naposledy tam zavítal v červnu 2019 u příležitosti 75. výročí bitvy. Česká televize s ním dokonce natočila krátký rozhovor, pak jako by se na něj zapomnělo. Na dotaz položený českým zastupitelským úřadům i odboru válečných veteránů, zda ještě Ladislav Jindra žije, jsem dostal negativní odpověď. Příběhy Čechoameričanů bojujících za druhé světové války zůstávají v pozadí.

Jindra přitom nebyl jediným vojákem českého původu, který se s americkou armádou zúčastnil vylodění v Normandii, ať už šlo o jiné rodáky z Československa, nebo o ty, jejichž předci odešli z Čech za oceán již před první světovou válkou. Na americkém válečném hřbitově nedaleko míst vylodění najdeme desítky česky znějících jmen. John Dolinsky z Pensylvánie byl pravděpodobně prvním krajanem padlým při vylodění v Normandii – s elitní jednotkou Rangers se vylodil na pláži Omaha a ještě 6. června 1944 v boji padl. Jiný Čechoslovák, Jan Fořt z Domažlic, padl jako americký výsadkář.

Letos v červnu si jejich památku připomenou světoví lídři přímo ve Francii.

Purpurová srdce

Nová vlast Ladislava „Leonarda“ Jindry, Spojené státy, ho za jeho účast ve válce, zranění a hrdinství ocenila několika Purpurovými srdci a Bronzovou hvězdou. Bylo mu bez odkladů uděleno americké občanství. V květnu 1948 se oženil s českou krajankou Věrou, jejíž rodiče přišli do New Yorku z Čech před první světovou válkou. Bydlel ve státech New York a New Jersey, dnes bydlí, jak už bylo zmíněno, v malém domečku na newyorském Long Islandu. 

Ke svým kořenům se Ladislav Jindra hlásí, miluje česká přísloví i českou kuchyni. Na mou otázku, kým se cítí, jednoznačně odpověděl, že Čechem. Přestože ho v USA uctívají jako amerického hrdinu.