Chalupářské dilema: Co s trávou?

Hodně žehrání na mrazy bylo slyšet na konci dubna, neboť nízké noční teploty zničily valnou část ovocnářské úrody (nikoliv stromů, ty to zvládnou). My záhumenkáři, kterým spadl do klína rozlehlý sad čítající pět desítek stromů, zažíváme ovšem i další strasti.

Ano, ořechy letos nebudou, musíme vystačit se zásobami, které naštěstí nejsou malé. Meruňka to taky odpískala, zasvé vzaly i pokusy o pěstování jedlých kaštanů a vinné révy. Zatímco dřeviny s původem v jižních rovnoběžkách to na vrchovině s nadmořskou výškou okolo šesti set metrů nedaly, třešně a švestky snad nějaké budou (stihly odkvést dřív) a jabloně mají našlápnuto mimořádně dobře. Nechci se rouhat, ale pár jich zmrznout mohlo – každý podzim bojujeme s nadúrodou, které nás nezbaví ani vydatné rozdávání, moštování, štrúdlování a pálení.

Právě přebytky jsou tím, co klimatickou anomálii nepřímo spojuje s další kalamitou. Sotva totiž odezněly jarní záchvěvy zimy, máme my chalupáři těžkou hlavu z něčeho jiného: sad se má dvakrát ročně posekat, každý venkovan zná pojmy „sena“ a „otavy“. A tady nastává každoroční svízel – co s trávou, když jediné naše zvířectvo tvoří kočky? Ač obkládáme rybízy, angrešty a další keře i květiny mulčem jak vzteklí, pořád máme kvanta trávy nazbyt. Kompostu v takovém množství tráva dobře nedělá, v sousedním kravíně nám dali košem: krmný režim dojnic je naplánován jinak. 

Abych si jen nestěžoval, zeptal jsem se na Českém svazu ochránců přírody. Téma prý trápí Čechy ve velkém měřítku, jednají o něm odborníci, chystá se metodika. Než se jí dočkáme, jednoduchá rada zní: nechávat trávu někde v rohu na hromadě. Hmyz prý bude rád.