Dolů po schodech a přitom k nebi

S tím místem se pojí legendy a vyprávění. Jedním z nich je, že zakladatel Sázavského kláštera, svatý Prokop, občas na někoho mrkne z obrazu v tamním kostele. Normálně má světec na malbě – pocházející pravděpodobně z roku 1600, tedy z doby pár set let po jeho smrti – oči zavřené. Podle více svědectví ale svatý Prokop někdy oči otevře, nejstarší záznamy o tom pocházejí už z poloviny 17. století. „Já sám jsem to nezažil, asi mám malou víru. Ale znám osobně příběhy poutníků, na něž svatý Prokop mrkl. A někteří z nich dokonce nebyli ani aktivně věřící,“ říká duchovní správce farnosti Radim Cigánek, původním vzděláním tesař, který později vystudoval pedagogiku a následně teologii.

Ale nechme teď stranou otázku zázraků, i k příběhu svatého Prokopa se ještě vrátíme. Hlavní je, že rekonstrukce Sázavského kláštera byla rozsáhlým a komplikovaným podnikem. A nejde jen o potíže s počasím nebo třeba s pandemií, která zatím nedovolovala pevně naplánovat žádné velké oslavy otevírání.

Tři vlastníci

Především má komplex Sázavského kláštera, jenž má kořeny v době zhruba před tisíci lety, různé majitele. Takže když stojíte před vstupní branou kláštera v centru malého středočeského města Sázava, můžete zazvonit buď na kastelánku, anebo na již zmíněného Radima Cigánka, faráře římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy. Když pak vejdete do areálu, můžete zahnout doprava a vstoupit do kláštera anebo jít rovně. Zhruba čtyřicet metrů kráčíte po „státním“ a pak, když už jste na dohled kostela, ocitáte se „na církevním“.

Rozdíl poznáte většinou tak, že vám to někdo řekne nebo si to někde přečtete. Občas je ale hranice viditelná. Momentálně nejvíc asi na budově prelatury, někdejšího sídla hlavy kláštera, stojící po levé straně areálu, na niž navazuje sídlo fary. Šedá opadající omítka prelatury, která patří státu, se tu jedním řezem mění v omítku novou s novými okny a opravenou střechou z modřínových šindelů na budově fary.

Celý areál Sázavského kláštera, ležící přibližně hodinu cesty autem z Prahy směr Brno, spravoval dlouho Národní památkový ústav. Pak přišly církevní restituce. O vrácení majetku zažádala římskokatolická farnost Sázava – Černé Budy, to samé udělal i řád benediktinů. (Zjednodušeně řečeno, mnišské řády jsou samostatné a nepodléhají přímo biskupům či arcibiskupům, různé žádosti souvisely se spletitou staletou historií komplexu, o níž ještě bude řeč.)