Gólmani nedorazili, v brance zaskočil fanoušek. Jak Belgie zaujala na MS v hokeji 1947

Jedním z účastníků mistrovství světa 1947 byla už tradičně Belgie, která sice dávno nemohla pomýšlet na vyšší příčky, jako když v roce 1913 získala titul mistra Evropy, ale na velkých turnajích téměř nikdy nechyběla. Ostatně předsedou IIHF byl až do roku 1947 právě Belgičan Paul Loicq.

Trenér Carlos van den Driessche na šampionát nominoval dva zkušené gólmany – Heirmana a van der Heydena. Ten právě nastupoval v Belgii na vlak do Prahy, když ho zastihla zpráva – manželka rodí! Rychle si sebral věci a se spoluhráči se dohodl, že přijede o den později. Druhý brankář Heirman cestuje po své ose a v Praze bude včas. Jenže v poválečné složité dopravní situaci se Heirman zasekl ve Štrasburku, a první zápas proti jednomu z favoritů, Švédsku, nestíhal.

Nikomu z hráčů se do branky nechtělo, tím spíš proti Švédům. Až někdo dostal nápad. Jediným fanouškem, který do Prahy s týmem přicestoval, byl jakýsi Milo Jahn. Co kdyby si do branky stoupl on? Však ani moc nemusí umět bruslit, bude jen stát v brance. A aby fanoušek Milo, který do té doby nikdy hokej nehrál, neměl obavy, pronajali si Belgičané večer před zápasem na hodinu led a svého nového gólmana rozchytali.

Milo Jahn si vypůjčil brankářskou výstroj, s dopomocí dojel do branky a jeho noví spoluhráči na něj najížděli a pálili. Spoluhráči ho ale nechtěli vystrašit, a tak na něj stříleli vyloženě propagační střely. Žádné tvrdé rány, vše mířeno do betonů, aby nic nebolelo… Milo si po hodince, kdy za záda propustil jen pár puků, začal věřit a do postele před svým velkým debutem ulehl s klidem a sebedůvěrou.

V neděli 16. února 1947 Milo Jahn v 10 hodin dopoledne nastoupil do branky… a spustil se horor. Švédové od začátku spustili útočný uragán. Pálili přesné a tvrdé rány a překvapivě nikoli jen ve výšce nohou. Byla  to jasná ukázka toho, že si seveřané chtějí z Prahy odvézt světový titul. Milo Jahn nakonec lovil puk ze sítě téměř každou druhou minutu! Útočník Lars Ljungman sám nasázel 12 branek, z toho čtyři v posledních třech minutách. Největší aplaus si přesto vysloužil Belgičan Johny Hartog, který za stavu 0:8 vstřelil čestnou branku Belgie, která nakonec prohrála 1:24.

Přesto se referáty v novinách shodovaly na tom, že Jahn byl vlastně jedním z lepších hráčů Belgie. Že by ho ale ještě někdo někdy přemluvil k tomu, aby znovu vlezl do branky, to rozhodně nehrozilo. Tím spíš, že se v pozdějších letech přestěhoval z Belgie do Řecka, kde po hokeji nebyla ani památka. Každopádně zbytek pražského turnaje strávil Jahn tam, kde původně plánoval, v hledišti, jako nejvěrnější a teď už i nejomlácenější belgický fanoušek.

Zbylé zápasy turnaje dochytali v belgické brance Heirman a po jeho zranění v ochranné kukle chytající čerstvý otec van der Heyden. Belgie každopádně všechny zápasy prohrála a skončila na posledním, osmém místě. Do dějin světového hokeje se ale bezesporu zapsal jediný fanoušek, který to dotáhl až do sestavy některého z týmů – Milo Jahn s průměrem 24 vstřelených branek na utkání.