25. května 2024
Reportér 05/2024 · Číslo 117
Ukradené vítězství, uhlí za odměnu i slavná porážka Sovětů. Historie domácích hokejových šampionátů
Zvětšitfoto: použito se svolením Tomáše Kučery
Jaké to bylo, když čeští nebo českoslovenští hokejisté slavili zlato na mezinárodním šampionátu, který se konal doma? U příležitosti mistrovství světa, které letos proběhne v České republice, si připomeňme třeba polozapomenuté vítězství z roku 1912. „Ani největší optimisté v českém táboře se už neodvažovali doufati, že Češi neodejdou tentokrát poraženi,“ psal tehdy tisk. V roce 1972 zase lidé oslavovali porážku nenáviděného sovětského týmu.
Tahle kapitola české sportovní historie není příliš známá. V roce 1911 se v Berlíně odehrál malý sportovní zázrak. Mistry Evropy v ledním hokeji se stali hráči národa, který nejenže neměl k dispozici umělou ledovou plochu, i když ta už byla leckde v Evropě standardem – neměl dokonce ani svůj vlastní stát!
Ano, po výhře se Švýcarskem 13:0, Německem 4:1 a Belgií 3:0 slavili první historický titul v kolektivním sportu Češi, tehdy ovšem ještě občané Rakouska-Uherska.
Jde rovněž o první záznam v dlouhém seznamu mezinárodních soutěží v ledním hokeji, v nichž Češi, respektive Čechoslováci patřili mezi nejlepší celky, pokud dokonce nezískali zlato. Některé z těchto turnajů se konaly na domácí půdě – a dostat se na nejvyšší příčky v těchto českým publikem ostře sledovaných domácích šampionátech se jim podařilo historicky několikrát, i když jedno z těchto vítězství po roce mezinárodní hokejová federace odvolala, o čemž ještě bude řeč.
Mistrovství světa v ledním hokeji na domácí půdě, v Praze a v Ostravě, začíná také letos v květnu. A aniž bychom chtěli předjímat, vraťme se nejen ke třem domácím světovým šampionátům, v nichž českoslovenští hokejisté zvítězili, ale také ke dvěma předchozím, dnes již do značné míry zapomenutým úspěchům.
Již zmíněné vítězství českého hokejového týmu v hlavním městě císařského Německa roku 1911 je pozoruhodné o to více, že hokej s pukem hráli teprve třetí zimu. A ta o rok předtím za nic nestála a skoro se nedalo hrát…
Co chybělo na vybavení a mrazu, o to víc měli Češi odhodlání a snahy. I když to byla po zkušenostech z mírných předchozích zim pořádná drzost, stejně se přihlásili a v únoru roku 1912 uspořádali v Praze první velký hokejový šampionát. S jediným cílem – obhájit evropský titul i před svými fanoušky. Dodejme, že šlo o nejvyšší mezinárodní soutěž, mistrovství světa v hokeji se začalo hrát až od roku 1930. A předcházely mu jen tři olympijské hokejové turnaje, které byly za světové šampionáty dodatečně prohlášeny až v osmdesátých letech minulého století.
Vrátíme-li se tedy k evropskému mistrovství roku 1912, nutno dodat, že mnohé týmy ho vynechaly. Belgie a Švýcarsko raději po loňských mizerných výsledcích nepřijely, stejně jako Francie a Velká Británie. Za tyto země totiž v přátelských zápasech hráli sportovci z Kanady, která byla tehdy součástí britského impéria, kde současně žila (a žije) silná francouzsky mluvící menšina. Tyto kanadské posily ale mezinárodní federace zakázala, tudíž britský a francouzský tým neměly šanci.
A tak do Prahy roku 1912 dorazilo odčinit loňskou porážku pouze Německo a nováčkem evropského šampionátu se stalo Rakousko. I když, co to bylo za Rakušany? Šlo o pražské německy mluvící sportovce z klubu DEHG Prag. V samotné metropoli monarchie, ve Vídni, se totiž, na rozdíl od Prahy, hrál hokej stále jen s míčkem.
Češi své německy hovořící pražské kolegy vyřídili snadno 5:0, následně sice tento tým pražských Rakušanů zdolali také Němci, ale jen 4:1. A tak když přišlo opakování loňského boje o zlato s Německem, Čechům tentokrát stačila díky skóre jen remíza.
Oba celky souhlasily, že se zápas bude konat 4. února 1912 od 15 hodin a 30 minut, i když led na Letné toho dne prý nebyl vůbec dobrý a sem tam z něj údajně vykukovaly trsy trávy. A to bylo přitom 14 stupňů mrazu. Že byl ale zápas velmi prestižní a sledovaný, dokazuje i fakt, že ho vedle asi 4 000 diváků na letenském stadionu Slavie sledoval i místodržitel Království českého kníže Thun.
A zápas to byl neskonale dramatický! Češi vedli díky Otakaru Vindyšovi, jenže pak Němci zápas brankami Martina a Langeho otočili. A chvíli před koncem už se viděli evropskými šampiony… „Ani největší optimisté v českém táboře se už neodvažovali doufati, že Češi neodejdou tentokrát poraženi. Avšak jako v první půli Němci, tak ve druhé Češi v 19. minutě vyrovnali; stalo se tak pěkným útokem Jirkovského a ranou Šroubkovou,“ psaly tehdy Národní listy. Z úryvku můžete vydedukovat i to, že hokej se tehdy hrál na dvakrát 20 minut. A na obou stranách hrálo i s brankáři po sedmi hráčích, protože tehdy byl součástí sestavy i záložník. Češi každopádně díky remíze 2:2 s Německem znovu slavili evropské zlato. Podruhé ze dvou pokusů.
Ovšem nakonec Čechům triumf oficiálně vydržel pouze rok. Německo donekonečna formálně protestovalo – proti hřišti, proti prvnímu českému gólu a nakonec proti tomu, že Rakousko nemělo mít právo hrát, protože se do turnaje přihlásilo až během šampionátu. Otázka, proč proti němu tedy Němci nastoupili, zůstala nezodpovězena, ale více než rok po mistrovství tento argument většinově uznali i sporem unavení pánové z evropského hokejového ústředí. Turnaj byl dodatečně anulován. V reakci na tuto nespravedlnost dokonce rezignoval francouzský předseda IIHF Louis Magnus, který s rozhodnutím zásadně nesouhlasil. To bylo ale tak všechno, co s tím mohl dělat. První domácí zlato tak bylo Čechům nakonec úředně odebráno.
Mistrovství Evropy 1925 se mělo konečně po dlouhých třinácti letech opět konat v Praze. Českoslovenští hokejisté se mezitím po první světové válce stali v roce 1920 bronzovými olympijskými medailisty a ovládli i evropské mistrovství v roce 1922.
Pak ale nastal v domácím hokeji rozkol. Sparťané se hádali se slávisty tak, že vše dospělo až k tomu, že na olympijské hry v roce 1924 jel značně oslabený reprezentační tým, kterému v turnaji uštědřili Kanaďané historický debakl – 0:30! Po ostudném šampionátu naštěstí hlavy vychladly, spory se urovnaly a Čechoslováci šli na domácí mistrovství v plné síle.
Jenže se objevily jiné (a už dobře známé) potíže. Umělá ledová plocha byla pro Čechoslováky stále pouze snem (a vydrželo to ještě dalších šest let), a tak se opět spoléhalo na přírodu. A ta si tentokrát s pořadateli pěkně zahrála. Nejprve se musel turnaj kvůli oblevě přeložit z Prahy do Tábora. Jenže pak uplaval led i na rybníku Jordán, a tak se všichni účastníci, aniž by zatím sehráli zápas, přesouvali znovu. Tentokrát celých pět set kilometrů východně do Tater na Štrbské pleso. Tam byla zima dostatečná, jenže když se v poslední den mistrovství přihnala sněhová vánice, nebylo opět kde hrát. Tehdy následoval poslední přesun do šestnáct kilometrů vzdáleného Starého Smokovce. Grandhotel tam narychlo ubytoval přes 100 osob za denní penzi 45 korun na jednotlivce, včetně pokoje a otopu (pro představu: průměrná mzda činila na začátku třicátých let 789 korun). A popradský horský pluk odklidil obrovské nánosy sněhu a turnaj se mohl dohrát.
A slavně! Čechoslováci postupně zdolali 3:0 Rakousko, 1:0 Švýcarsko a nakonec 6:0 Belgii. Za celý turnaj nedostal brankář Jan Peka ani jeden gól. Fantastické výkony podávala obrana ve složení Karel „Káďa“ Pešek – Karel Koželuh. Ta jména možná znáte, ale vůbec byste si je nespojovali s hokejem. Inu logicky – Káďa byl jedním z nejlepších československých fotbalistů meziválečné doby, kapitán „železné“ Sparty, která patřila mezi nejlepší týmy kontinentu. A Karel Koželuh byl zase tenisovou legendou nejen naší země. V letech 1925 a 1930 se stal v tenise dokonce profesionálním mistrem světa. Oba byli ale také vynikajícími hokejisty a pro Československo mohli získat ještě spoustu dalších triumfů. Jenže Mezinárodní hokejová federace, která v té době striktně dbala na přísný amatérismus svých členů, posléze zakázala starty na svých turnajích i těm, kdo byli profesionálními hráči jiných sportů. Takže i když Káďa s Koželuhem nikdy nedostali za hokej ani korunu, na další šampionáty už jezdit nemohli.
Nicméně vraťme se do roku 1925. Druhé domácí evropské mistrovství skončilo zlatým úspěchem. K pokrytí finančních ztrát z neustálého stěhování účastníků turnaje to sice nestačilo, ale kredit si Československý svaz hockeyový zachoval velmi vysoký.
Hokej s pukem se v českých zemích hrál v roce 1947 už téměř čtyři dekády. Když poprvé Čechoslováci narazili na zámořské celky, dostali v roce 1920 od Kanady 15 a od USA 16 branek. O třicetigólovém debaklu v roce 1924 už jste četli.
Ze všech šestadvaceti oficiálních duelů s Kanadou a USA před druhou světovou válkou uhráli českoslovenští hokejisté všehovšudy dvě remízy 0:0 v přátelácích. A jednu slavnou výhru 2:0 nad USA při domácím mistrovství světa v roce 1938. O světovém titulu se tudíž předválečné generace československých hokejistů snad ani neodvážily snít. Všechny světové tituly ostatně získali zámořští hráči – jedenáctkrát triumfovala Kanada, jednou USA a jednou Velká Británie. Pokud vám Britové nepřijdou dostatečně zámořští, vězte, že při triumfu na olympijských hrách 1936 bylo sice 11 ze 13 borců rodáky z Anglie či Skotska, ale pouze dva hráči (z nich jeden náhradník) se naučili hokej hrát na Britských ostrovech, všichni ostatní hráli celý život – v britském dominiu jménem Kanada.
Jenže v únoru 1947 se vzdálený sen o hokejovém titulu zhmotnil. Na prvním velkém turnaji po světové válce sice chyběla Kanada, ale díky účasti Američanů se mohlo hrát o medaile světové, a nejen evropské. Československo vyjelo na led s novými hvězdami – Vladimírem Zábrodským, Stanislavem Konopáskem či Václavem Roziňákem, ale i s předválečnými reprezentanty Bohumilem Modrým, Ladislavem Trojákem, Jaroslavem Drobným nebo kapitánem Františkem Pácaltem.
A domácí mužstvo procházelo turnajem výborně. Postupně porazilo Rumunsko 23:1, Belgii 24:0, Rakousko 13:5, Polsko 12:0 a Švýcarsko 6:1. Titul byl na dohled, ale v cestě stáli ještě dva největší soupeři. Jako vždy houževnaté Švédsko a také americký výběr, který ale nebyl z nejsilnějších a kterému Čechoslováci před šampionátem nasázeli v přáteláku nevídaných 13 gólů.
Do duelu se seveřany nemohl kvůli zranění zasáhnout kapitán Pácalt, ale domácí celek znervózněl hlavně po rychlém gólu soupeře hned po padesáti sekundách. Velkým problémem byl také déšť, který výrazně zhoršil kvalitu ledu a otupil československou bruslařskou převahu. Nic nebyl platný velký tlak v závěru, kdy už Švédové vedli o dvě branky. Zábrodský minutu před koncem pouze snížil na konečných 1:2. Titul byl v trapu a všichni už byli smíření s druhým místem. Prakticky veškerý tisk ohlásil, že novými světovými šampiony se stávají Švédové, kteří do té doby remizovali jen se Švýcary, ale jinak všechny ostatní týmy zdolali, a to včetně Američanů. Čekalo je už jen slabé Rakousko, které předtím od Čechoslováků dostalo potupných 13 gólů. Zdánlivě jednoznačná formalita.
23. února 1947 se však ukázalo, že vše může dopadnout jinak. Štvanický stadion při zápase Rakušanů se Švédy byl zpočátku poloprázdný. Pár tisíc diváků sledovalo zápas s nevelkým zájmem, protože vyhlídky na československý titul už večer předtím pohřbili. Rakousko sice dalo ve 4. minutě gól, ale od té chvíle Švédové vytrvale útočili a bylo jen otázkou času, kdy brankáře Josefa Wurma překonají. Jenže vídeňský borec měl nejlepší den kariéry a předvedl fenomenální představení. To už v závěru sledovalo 10 000 domácích diváků freneticky fandících rakouskému týmu, protože se během zápasu rozkřiklo, že titul pro Československo možná není ztracený. Dodejme, že jediným médiem, kterým se mohly šířit informace k velkému množství lidí v reálném čase, byl tehdy rozhlas.
Wurm sice gól skutečně pustil, ale až dvě minuty před koncem, kdy už Rakousko vedlo 2:0! Do světa nakonec putoval šokující výsledek 2:1 pro Rakušany, který našim jižním sousedům zajistil světový bronz. Diváci zahrnuli Josefa Wurma, který ještě nedávno bojoval v řadách wehrmachtu ve druhé světové válce, i jeho spoluhráče dary a přízní.
Sport tehdy opět jednou zafungoval jako prvek, který doslova a do písmene sbližuje národy. Za odměnu posílali nadšení českoslovenští fandové do válkou zdecimovaného Rakouska na pomoc jídlo, ba dokonce vagon plný uhlí. I takovou solidaritu umí v lidech vyvolat hokej…
Čechoslovákům stačilo v posledním zápase turnaje jakkoli porazit Američany a byli by mistry světa. 23. února 1947 se na Štvanici v 19 hodin sešlo oficiálně 14 000 diváků, ale bylo jich určitě ještě víc. Další tisíce nešťastníků bez lístků se mačkaly před stadionem. Československo tehdy snad ani nemohlo prohrát a od začátku si šlo za vítězstvím. Ve 14. minutě se trefil obránce Sláma a dvě minuty nato zaznamenal rozhodující zlatý gól Josef Kus. Nakonec z toho byla výhra 6:1, ke které poněkud překvapivě nepřispěl gólově Vladimír Zábrodský, jenž se jinak trefil ve všech zápasech turnaje a s bilancí 29 gólů a 9 nahrávek v 7 zápasech zaznamenal rekordní zápisy, které už nikdy nikdo nepřekoná.
Vítězný tým dal dohromady teprve třiatřicetiletý trenér Kanaďan Mike Buckna, který československý hokej už před válkou nevídaně pozvedl a po svém návratu z Kanady byl výběrem hráčů opět pověřen. Prosadil si několik nečekaných tahů, jakým bylo zařazení vynikajícího tenisty a budoucího vítěze Wimbledonu Drobného, který přijel na poslední chvíli z turné po světě. Nebo návrat obránce Pácalta, jenž už víceméně dohrával kariéru, a byl dokonce o rok starší než samotný trenér. Buckna z něj dokonce udělal kapitána a z nominace tím vypadl Oldřich Zábrodský, mladší bratr lídra celku Vladimíra, což nadělalo hodně zlé krve.
Jenže tahy kanadského „učitele“ se nakonec ukázaly jako účinné. Čechoslováci doslova drtili konkurenci a jediná porážka se Švédy byla spíše dílem nervozity než nekvality. Nakonec se štěstí přiklonilo k připraveným. Druhý pokus s Američany zvládlo mužstvo bravurně a na prvním poválečném šampionátu poprvé naplnilo sen, který marně snily celé generace zdejších hokejových nadšenců.
Nejdelší české a československé čekání na další zlatou medaili z MS v historii se odehrálo mezi lety 1949 a 1972. Nejprve zlatou generaci prvních mistrů světa ze čtyřicátých let 20. století rozmetala komunistická zvůle, která šokujícím způsobem většinu šampionů pod záminkou rozvracení republiky poslala do lágrů a kriminálů. Přesto i další hráči měli vysokou kvalitu a mohli by bojovat o titul, jenže reprezentanti se v nových komunistických dobách nevybírali jen podle výkonů, ale také podle „kádrového profilu“, takže leckdy ti nejlepší jen seděli doma, protože neměli ten správný původ či názory. Ale hlavní důvod zlatého strádání byl ještě jiný – na světová hokejová kolbiště přibyla nová velmoc – Sovětský svaz.
V obří východní zemi se hokej stal nejen oblíbeným sportem, ale posléze i ceněným státním artiklem pozitivní prezentace. Co na tom, že z ostatních zemí směli na světových šampionátech hrát jen amatéři, sovětští hráči se sice oficiálně vydávali za dělníky a rolníky věnující se ve volném čase hokeji, ale o fakta se tehdy nikdo moc nezajímal. Ruská mašina i kvůli tomu záhy po vstupu na světovou scénu sbírala jeden titul za druhým.
V Československu se postupně přešlo na sovětský model. Hráči v nejvyšší soutěži už od šedesátých let 20. století byli takřka výlučně hokejovými profesionály, přestože si pro výplatu chodili do různých patronátních podniků, kde byli vedeni jako dělníci či úředníci. Souboje se Sověty se ale díky tomu postupně začaly vyrovnávat. A navíc v roce 1968 přibyla další obrovská motivace. Sovětská okupace představovala v očích většiny obyvatel Československa zásadní trauma. A ventilem odporu se stal hokej.
Světový šampionát se měl v Praze hrát už necelý rok po okupaci, v roce 1969. Ale to vzhledem k náladě ve společnosti vůbec nebylo možné. Hrálo se ve Stockholmu a českoslovenští hokejisté tam po dvou výhrách se Sověty svým soupeřům nepodali ruce, a ještě si někteří z nich přelepili komunistické hvězdy na státním znaku svého dresu. Doma byli oslavovanými hrdiny, jenže nové, z Moskvy dosazené komunistické vedení země postupně rozjelo „normalizaci“, která i jen symbolický odboj postupně otupovala.
V roce 1972 už ale normalizátoři došli k závěru, že mají situaci pevně v rukou, a tak se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, jehož konání tři roky předtím odložili. Protřelí komunističtí manipulátoři, školení z Moskvy, ale nenechali nic náhodě. Před startem mistrovství svolali všechny novináře na sekretariát KSČ a nepokrytě jim vyhrožovali, pokud by snad chtěli zveřejnit něco „nekalého“. Ve Sportovní hale v pražských Holešovicích, kde se šampionát konal poprvé, pak úřady rozmístily kamery, monitorující sebemenší prohřešky. První řadu sedadel za mantinelem navíc obsadili při každém zápase prazvláštně uniformně se chovající „civilisté“ a na schody mezi sektory sedadel před zahájením zápasů vždy napochodovali „helmuti“, jak Pražané přezdívali příslušníkům policejních kordonů s bílými helmami. Tyto jednotky se nechvalně proslavily koncem osmdesátých let při rozhánění protirežimních demonstrací, v roce 1972 jejich příslušníci sem tam vyvedli některého z diváků, který se podle jejich názoru choval až příliš spontánně či divoce. Takové byly výchozí podmínky turnaje…
Jedna věc jsou širší politické a společenské okolnosti, jiná věc jsou sportovní fakta, a to v jaké konkurenci se na mistrovství hrálo. Chyběly tam totiž zejména oba zámořské týmy z Kanady a USA, které v té době bojkotovaly světové šampionáty kvůli tomu, že nesměly využívat služeb profesionálů, přestože jim to původně mezinárodní hokejová federace slibovala. Kanada tak nepřijela vůbec, a slabý tým USA (který ale vybojoval pár měsíců předtím na olympiádě stříbro) hrál dokonce nižší B skupinu mistrovství světa. I severské výběry Švédska a Finska byly oslabeny o některé hráče zkoušející štěstí v zámoří. I tak zde před československým týmem stál pořád nejtěžší úkol – porazit Sovětský svaz, který vyhrál neskutečných deset světových šampionátů a olympijských turnajů v řadě.
Jinak ale měli Čechoslováci výborné předpoklady, aby po mnoha letech opět získali zlatou medaili. Výběr trenérů Pitnera a Kostky dozrál. Měl ideální věkové složení a klíčoví hráči už měli moře zkušeností. Byly tu jen dva zádrhele, které se jmenovaly Josef Černý a Jan Suchý. Zkušení borci na turnaji hrát nemohli či nechtěli. Kapitán Černý odmítl nadále reprezentovat zejména po událostech na nedávných olympijských hrách: mluvilo se totiž o nátlaku vedení hokejového svazu, aby jeho tým se Sověty remizoval, čímž by poslal Američany až na třetí místo. To legendární hráč neměl zapotřebí. A klíčový obránce Jan Suchý zase pod vlivem lehce nadlimitní míry alkoholu způsobil dopravní nehodu, při které zemřel jeho spolujezdec. Místo šampionátu tak čekal na nástup do vězení…
Do sestavy se ale naopak vrátil bojovník nad bojovníky Jaroslav Holík a celá československá parta šla za úspěchem s klidem a sebedůvěrou. První zápas se Sověty skončil remízou 3:3, která nic neřešila.
Oba týmy nadále vítězily, a tak došlo k rozhodující bitvě mezi oběma zeměmi 20. dubna 1972.
Zápas sledovala bez přehánění celá země. Branky dvou budoucích emigrantů Václava Nedomanského a Richarda Fardy poslaly Čechoslováky do vedení, které ale málem ztratili – tak trochu i vinou Jaroslava Holíka, který nejprve chyboval v rozehrávce a pak se nechal zbytečně vyloučit. Jenže rebel Holík hodlal vše napravit, za stavu 2:1 získal puk a svým nejslavnějším gólem v životě zápas rozhodl. Nenáviděný sovětský tým prohrál 2:3!
O dva dny později turnaj zakončily duely, kdy Sověti jen remizovali se Švédy 3:3 a Čechoslováci sejmuli Finsko 8:2. A po zápase se konečně na dresech československých hokejistů houpaly po více než dvou dekádách zlaté hokejové placky. Radost fanoušků v celém Československu byla nepopsatelná.
V roce 1978 chyběl k triumfu na domácí půdě a zlatému hattricku ze světových šampionátů jediný gól, který rozhodčí neuznali v duelu se Sověty Vladimíru Martincovi. Léta pak běžela a Sověti mezitím zplodili téměř neporazitelnou generaci. Právě od onoho roku 1978 neprohrála sovětská reprezentace, nazývaná i v češtině „sborná“, na světových šampionátech neuvěřitelných 40 zápasů v řadě. A dalších šest přidala na tomto pražském šampionátu.
Po stříbru z olympijských her v Sarajevu v roce 1984 ale českoslovenští fandové věřili, že doma jejich miláčkové sovětské hráče pokoří. Základní skupina se však Čechoslovákům nepovedla ideálně. Porazili Finsko, výběry Západního i Východního Německa a Švédsko, k tomu ale jen remizovali s Kanadou a prohráli nejen se Sověty, ale i s výběrem USA, jehož brankář Vanbiesbrouck předvedl ve vzájemném zápase 83 úspěšných zákroků! K účasti ve finálové skupině to ale stačilo. A tam se začínalo s čistým stolem, výsledky z předchozí části turnaje se nepočítaly. I když mírný pesimismus pro vyhlídky československého týmu představoval fakt, že v základní části neporazil nikoho z trojice soupeřů, kteří proti němu stáli ve finálové skupině…
Jenže vynikající brankář Jiří Králík v prvním duelu finálové skupiny do té doby vítězící Sověty doslova zhypnotizoval. Dostal jediný gól, ale protože Vladimír Růžička a Dušan Pašek mířili přesně, slavili Čechoslováci přelomovou výhru, na kterou čekali na světovém mistrovství dlouhých sedm let. V dalším zápase narazili na domácí Američané a i tentokrát drželi dlouho nerozhodný výsledek, jenže pak Čechoslováci explodovali a vyhráli drtivě 11:2, když hattricky zaznamenali Růžička i Lála. Scházel už jen poslední krok – neprohrát s Kanadou v přímém souboji o zlato.
Za tým s javorovým listem na dresech přitom na turnaji hrály budoucí obrovské hvězdy NHL, jako byli Mario Lemieux, Ron Francis, Larry Murphy, Scott Stevens nebo Steve Yzerman. Českoslovenští fandové, ale i někteří hráči si v jejich umění, které cizelovali v NHL, našli zalíbení. Obliba zámořských borců tehdy u nás nebývale stoupla. Jenže ten den je všechny zastínil nováček na světových šampionátech, vojnu v Dukle Jihlava právě sloužící pardubický útočník, Jiří Šejba. Prožil životní zápas! Jeho hattrick sice dokázali Kanaďané gólově zneutralizovat, ale na branky Paška a Lály už odpověď neměli.
Výhra 5:3 znamenala, že po osmi letech bylo Československo opět světovým mistrem, navíc před vlastními nadšenými fanoušky, kteří už tentokrát neměli v zádech příslušníky zásahových jednotek.
O rok později přijela hrát do Prahy tenis za USA Martina Navrátilová, které nepokrytě fandila většina diváků. Hokejisté začali ve velkých počtech utíkat do ciziny, a tak komunistická vláda, aby tomu zabránila, začala ty nejlepší pouštět ve větší míře do ciziny i legálně. Totalitnímu režimu docházel dech. Čtyři roky poté komunismus padl a z českého hokeje se stala globální síla.
Další domácí světové turnaje v letech 1992, 2004 a 2015 sice nepřinesly zlaté úspěchy, ale jejich kvalita a zejména neskutečná divácká kulisa překonávající návštěvnické rekordy – to všechno znamená, že lední hokej představuje sport, který si Češi zkrátka a dobře zamilovali. A rok 2024 bude v tomto ohledu jen dalším potvrzením. Zda i tentokrát čeští hokejisté prožijí zlatý příběh, samozřejmě nelze předpovídat. Že je za ním požene národ, který hokej miluje, je ale naprosto jisté.
Podpořte Reportér sdílením článku
Ředitel PR hokejového týmu Banes Motor České Budějovice.
