Druhý kolo

Máma se ho zeptala, jestli ten kufr znamená, že tu teď bude bydlet. Přikývl a odešel do svého pokoje. Opírá se zády o dveře, kdyby chtěla jít za ním. Ale uslyší jen zavrzání gauče, cinknutí ovladače o skleněnou desku konferenčního stolku a hlas moderátorky pořadu Sama doma. 

Nejraději by se v pokoji zamkl, ale máma uklidila klíče od všech dveří, když se táta ztrácel ve své vlastní hlavě, vzalo to pak rychlý konec. Řekne jí o klíč, určitě jsou někde schované. Potřebuje mít trochu soukromí.

Než se odstěhoval k Radce, uklízela máma i v jeho pokoji, přerovnávala věci, třídila špinavé oblečení. Nadávala mu za zaschlé talíře, které pak pracně drhla. Co na tom, že byl dospělý. Že do toho mámě tolik nebylo. Hrabala se v jeho soukromí, i když jí to zakázal. Kdykoliv tu řádíš, nemůžu pak nic najít, říkal jí. Kdybych to nedělala, ta špína by tě sežrala, bránila se. Tohle je ale můj pokoj, oponoval tenkrát – a bude to říkat i teď – a ona se vždycky nadechovala a mohla by zopakovat to, že v pětačtyřiceti už nemá žádný chlap nárok na svůj dětský pokoj. Ví, že zase bude uklízet po částech a potají, aby to nepoznal.

Viktor položí kufr na postel. Tři složená trika, dvě mikiny, dvoje kalhoty a tepláky přemístí do šatníku. Pral si v posledních týdnech sám. Teď bude prát zase máma. Máma mu bude vařit. Jako to bylo vždycky – a nebylo jim zle. Hádal se jenom s tátou, protože táta měl představy a očekávání, máma trpělivost. Táta by ho vyhnal dávno, kdyby bydleli jenom spolu. Ale nevyhnal a Viktor odešel dobrovolně za Radkou – s vítězným pocitem, protože chvíli trvalo, než pochopil, že to celé byla chyba.

Šest ztracených roků. Úplně zbytečných. Pět let předstírání. Čtyři roky váhání. Rok odcházení. Půl hodiny u soudu. Podávala mu tam ruku a naklonila se k polibku, zase hrála divadlo pro ostatní, odmítl. Ať se jí dotýkají jiní. Tak cizí jí to zase nebude. Zeptala se ho, jestli půjde k mámě. Řekl jí, že se zítra zastaví pro věci. Zeptala se ho, jestli to odveze všechno. Řekl jí, že už jí toho nechal dost.

Potkali se tenkrát v malé galerii ve tmavé uličce u hlavního náměstí. Chodila sem pravidelně. Viktor se chodíval do galerie ptát, jak si stojí jeho koláže. Ze starých věcí vytvářel nové: fotografie z prvorepublikových časopisů propojoval s reklamními prospekty, dávno vyřazenými bankovkami, krabičkami od cigaret, příbalovými letáky léků. Příležitostný únik od práce v bance, kde za přepážkou obsluhoval klienty. Radka si tenkrát prohlížela jeho obraz – zeptal se jí, co v něm vidí, a ona řekla, že takhle vypadají její sny, roztrhané cáry, žádná část nedává smysl sama o sobě, ale někdo mimo její vnímání je slepil dohromady, takže drží a kupodivu se dají i vyprávět.

Ten obraz jí pak přinesl na první rande. Visel u nich v kuchyni nad jídelním stolem, než ho sama zabalila do papíru a zastrčila za skříň.

Viktor sedí na posteli, levou rukou se dotýká prázdného kufru. V pravé telefon, scrolluje. Pak řekne mámě, že se jde ven projít, potřebuje si zavolat – a nechce to řešit za papírovými dveřmi. Máma nakonec sedí na posteli místo něj, přičichne si k jeho oblečení, ale cítí jen levnou aviváž. Myslí na to, že s Viktorem spolu začínají druhé kolo. Levou rukou se dotýká prázdného kufru, pravou zvyšuje hlasitost televize, právě začínají Nebezpečné vztahy. Překvapuje ji, jak si někteří lidé dokážou zkomplikovat život.

•••

Můžu tě políbit?

Je překvapený, že se ptá ona. Měl za to, že kurvy se nelíbají. Že tohle si nechávají na doma. Viktor se k ní přitiskne a políbí ji. Na ústa, na tvář, na ucho. Hezky voníš, řekne jí. Normálně se nelíbám, odpoví ona – ale tebe jsem políbit potřebovala.

Viděli se zatím třikrát. Viktor ví, že za jinou už chodit nebude. Chce být věrný. Ať manželce, nebo holce za peníze – je v tom vždycky slib.