To, čemu jsme unikli, nás dohonilo tady. Rozčarování volyňské Češky ve vytoužené zemi

Vesnice Michalovka vznikla v carském Rusku, v letech 1920–1939 patřila k Polsku. Žili tady Ukrajinci, Poláci, Židé a také potomci českých přistěhovalců z pobělohorské doby.

Drahoslava Tomešová se narodila v roce 1937 jako nejmladší ze čtyř dětí. Podle jejích vzpomínek byla Michalovka malebná vesnice obklopená kopci. Její otec tady působil jako evangelický kazatel a učitel, rodina bydlela na faře.

„O vlasti našich předků se doma hodně mluvilo. Ve škole jsme zálibně studovali mapu Československa a snili o tom, že se tam třeba jednou podíváme,“ vzpomíná Drahoslava.

Tři dny od gulagu

Prvního září 1939 Německo napadlo Polsko, o několik dní později totéž učinil z východu Sovětský svaz. Michalovka se ocitla pod Stalinovou vládou. „Utichl zvon na kostelní věži a vše spojené s vírou bylo zakázané,“ vyprávěla Drahoslava předloni gymnazistům z pražské Malé Strany. „Měli jsme být deportováni do gulagu jen proto, že tatínek byl kazatelem a občas jsme dostávali od příbuzných pohledy z Ameriky.“

V červnu 1941 napadlo Německo také Sovětský svaz, který měl rázem jiné starosti než preventivní likvidaci podezřelých venkovských rodin. „Do našeho odjezdu na Sibiř zbývaly tři dny. Takže paradoxně vděčíme za život zloduchu Hitlerovi,“ poznamenává Drahoslava. 

Válečných útrap ale Tomešovi ušetřeni nebyli. Když do Michalovky dorazili Němci, Drahoslavin sedmnáctiletý bratr Jiří si do deníku zapsal: „Po půlnoci mě budí hrozná rána, třeskot skla, dým, čoud, hned nato druhá, třetí, čtvrtá rána. Běžím k postýlce Drahušky, vytahuji ji zpod padajícího skla. Vtom další rána otřásla domem a já jsem myslel, že se vše zřítilo.“ Ráno vyšel farář Tomeš a další dva muži – s bílým praporem nad hlavami – prosit Němce, aby už na vesnici nestříleli… 

Jako strašný sen

Michalovka pak zůstávala stranou bojů, vojáci tudy jen projížděli. „Jednou Němci, podruhé Sověti, báli jsme se všech,“ říká Drahoslava.

Ještě větší peklo měli na svědomí sami obyvatelé Michalovky. „Žilo tady několik národností a za války vyplavala na povrch nenávist. Vypalování domů a vraždy, Sověti proti Polákům a Židům, Němci proti Židům a Polákům, Ukrajinci proti Polákům… Čechům se naštěstí dařilo zůstat stranou toho běsnění,“ líčí Drahoslava.

Zlu přitápěly pod kotlem i jednotky ukrajinských radikálních nacionalistů – banderovci, jejichž terčem byli hlavně Poláci. 

Zkraje roku 1944 se přiblížila fronta, Němci ustupovali před Rudou armádou. Do regionálního centra Rovna dorazily československé jednotky Ludvíka Svobody. Prořídlé jednotky posílily o dvanáct tisíc dobrovolníků především z řad volyňských Čechů – krajanů, kteří Československo nikdy neviděli a tolik se k němu upínali.

První mobilizační vlna byla omezena minimálním věkem osmnáct let. „Ale cpali se jim tam i šestnáctiletí a sedmnáctiletí. I náš Jiří se přihlásil, v Michalovce nezůstali téměř žádní muži,“ vypráví Drahoslava. Její bratr se zúčastnil bojů o Dukelský průsmyk. Nikdy pak nedokázal mluvit o tom, co na Slovensku prožil.

Z bláta do louže

V květnu 1945 dorazil Jiří Tomeš se Svobodovou armádou do Prahy. Přihlásil se na teologickou fakultu a snažil se najít bydlení pro zbytek rodiny. Repatriace volyňských rodin se ale protahovala, takže Tomešovi vyrazili na cestu až v březnu 1947. „Jeli jsme vlakem určeným k transportu uhlí. Strojvedoucí často zastavovali, čekali na úplatek,“ vzpomíná Drahoslava. Teprve po sedmnácti dnech dorazila souprava k československým hranicím… 

Jiří sehnal pro rodiče a tři sestry bydlení na Litoměřicku, brzy se ale všichni stěhovali do Trmic u Ústí nad Labem, kde otec získal místo kazatele evangelického sboru. Drahoslava nastoupila na víceleté gymnázium.  Jenomže začala přicházet první rozčarování… V únoru 1948 byla zrušena víceletá gymnázia jako „buržoazní přežitek“, Drahoslava musela přejít na „jednotnou střední školu“. „Propaganda se tady už tak zabydlela, že i moji inteligentní čeští přátelé nebyli schopni uvěřit, že Sovětský svaz opravdu není ráj,“ říká.  

Vystudovala pedagogický obor se zaměřením na ruštinu a literaturu a po promoci dostala nabídku učit na gymnáziu – s podmínkou, že přestane navštěvovat bohoslužby. Odmítla. Nastoupila do podniku Výstavnictví, kde využívala znalost těsnopisu a prováděla delegace. Na lidové konzervatoři vystudovala dirigentství a v rámci evangelické církve vedla dva pěvecké sbory. V roce 1963 se vdala za kolegu ze sboru. 

Šlo to i bez Pionýra

Narodily se jim dvě děti. Pan Nývlt pracoval nejprve jako úředník, pak jako řidič tramvají. Jeho žena se věnovala dobrovolnictví v evangelickém sboru, později nastoupila do Lyry Pragensis – jedné z edic Supraphonu, kde se vydávaly grafiky a knihy.

V roce 1994 se vydala se sestrou starým embéčkem do své rodné vesnice na Ukrajině. „Stála jsem před zchátralým kostelem v Michalovce a plakala. Téměř nic nebylo takové, jak jsem si pamatovala z dětství,“ říká.

Před dvaceti lety ovdověla, dcera vystudovala matfyz, syn na konzervatoři hru na violoncello. „Přitom nikdy nebyli v Pionýru ani ve Svazu mládeže,“ říká hrdě jejich matka. Obě její děti nyní žijí v Holandsku.

Příběh Drahoslavy Rut Nývltové zpracovaly Barbora Bendová, Jasmina Hawlanová a Sofia Pysanenko z Malostranského gymnázia v Praze 1 pod vedením Martiny Frydlové.